BACKFIRE || Sequel to Spitfire

10. chapter

Otočila jsem se a koukla na Harryho, který se zastavil až přede mnou. Ruce měl ledabyle zastrčené v kapsách svých černých kalhot, které tvořily kontrast s jeho čistě bílým tričkem, které mělo krátké rukávy. Chvíli jsme se na sebe jenom dívali, jelikož jsem si řekla, že nebudu ta první, která promluví. To přeci on šel za mnou, kvůli mně neznámému důvodu.

„Ty jsi byla v klubu?“ zeptal se, a přitom tázavě povytáhl obočí, čekajíc na odpověď. Souhlasně jsem přikývla, protože bylo zbytečné to popírat, neměla jsem navíc ani důvod to dělat. Pak jsem mlčela dál, jelikož jsem netušila, co bych tak měla říct. „Proč?“ položil další otázku po chvíli, přičemž na mě upíral svůj pronikavý pohled.

„Nesla jsem Liamovi nějaký léky.“ vysvětlila jsem jednoduše a pokrčila k tomu rameny. Harry jen kývl hlavou a opět se rozhostilo ticho, teda jenom mezi námi, pořád bylo totiž slyšet houkání aut a typický ruch pátečního večerního New Yorku.

„ Mohla jsi zůstat.“ pronesl z ničeho nic. Popravdě mě to nelákalo tam zůstat, už jenom proto, že nejsem typ člověka, který si užívá páteční večer v nacpaném klubu s hlasitou hudbou, navíc už mě stálo velké přemáhání tam vůbec jít.

„Myslím, že by to nebyl dobrý nápad. Nejsem moc na takovýhle místa.“ řekla jsem nejistě a přešlápla přitom z nohy na nohu. „Navíc už mám v plánu něco jiného.“ oznámila jsem, což mi jenom připomnělo, že bych už asi měla jít, aby si Aiden nedělal starosti, kromě toho jsem si navíc taky chtěla už lehnout nebo aspoň odpočívat, protože jsem byla po dnešku unavená.

„Někam jdeš?“ zeptal se, a než jsem vůbec stačila něco říct, tak mluvil dál. „Doprovodím tě.“ řekl a na chvíli se odmlčel, už jsem chtěla namítnout, že to zvládnu sama, ale opět začal povídat, jako kdyby věděl, co se chystám říct. „Doprovodím tě.“ řekl ještě jednou a mnohem důrazněji. „Není to zrovna bezpečná část města a nechci, aby se ti něco stalo.“ vysvětlil a mně nezbývalo nic jiného než přikývnout, jelikož jsem věděla, že se mi ho v žádném případě nepodaří přemluvit.

„Ehm, dobře.“ řekla jsem jednoduše, a pak se rozešla směrem k Aidnovo bytu s tím, že mě Harry bude určitě následovat. Harry se ke mně připojil, jak jsem čekala, šli jsme celkem pomalu a ani jeden z nás nemluvil. Nevěděla jsem, co je lepší varianta, jestli kdybychom mluvili anebo jestli je lepší mlčet. Nakonec jsem se rozhodla, že první možnost je nejspíš lepší.  Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho, a pak si dodala odvahu k mluvení, ale asi až po několika minutách cesty.

„Liam říkal,“ začala jsem, načež jsem se trochu odmlčela, ale byla jsem si jistá, že Harry na mě upřel pohled. Já pořád radši koukala před sebe, a přitom doufala, že jdu správnou cestou. Sice jsem to tu docela znala, ale člověk nikdy neví. „že jsi neodešel jen tak.“ dodala jsem. Bylo mi jasné, že pochopí, o čem mluví. Z ničeho nic se zastavil a chytil mě za zápěstí, čímž zarazil i mě. Kousla jsem se do rtu a koukala mu do očí, protože jsme stáli z ničeho nic k sobě čelem. Tmavou uličku osvětlovali jen pouliční lampy. Naklonil se ke mně blíž, přičemž si dával čas.

„Ty sis vážně myslela, že bych odešel jen tak?“ promluvil tiše a jeho slova mi způsobily, že mi naskočila po celém těle husí kůže. Nebyla jsem připravena vést takovouhle konverzaci, i když jsem na ni několik let čekala. Teď jsem si v duchu nadávala, proč jsem vůbec o tom začala mluvit, akorát se mi vrátí všechny vzpomínky a pocity. „Nikdy bych neodešel, kdybych nemusel.“ pokračoval dál a jeho hlas byl ještě tišší. „Znamenala jsi pro mě všechno.“ zašeptal téměř, a pak natáhl opatrně ruku k mé tváři, jako kdyby se bál, že uhnu, ovšem to jsem neudělala. Nechala jsem ho, aby mě pohladil po tváři, protože něco hluboko uvnitř mě to chtělo. Chtěla jsem znovu cítit ten jeho dotyk, i když jsem si to úplně nedokázala přiznat. Zavřela jsem oči a trochu naklonila hlavu na stranu, opravdu jsem se cítila jako před těmi pěti lety, kdy jsme ještě byli spolu.