"Charlotte." slyšela jsem tlumený hlas, který mě budil. "Char." ozvalo se znovu mé jméno, načež jsem ucítila tlak na mých ramenech. Nakonec jsem neochotně otevřela oči a rychle zamrkala, vzhledem k tomu, že mě oslnilo prudké světlo. Když mi zmizely mžitky před očima a já konečně zaostřila, spatřila jsem Aidena, který se nade mnou skláněl.
"Aidene?" pronesla jsem tichým hlasem, a pak se trochu nadzvedla na loktech. V hlavě se mi najednou začaly vybavovat věci, které se staly. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, jak jsem vyšla z nemocnice s Trevorovým známým a nasedla do jeho auta, protože unesl Aidena.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivým hlasem Aiden, načež se na mě zkoumavě podíval. Přikývla jsem na souhlas, a potom si s jeho pomocí sedla. Krátce jsem se na něho koukla, ale potom jsem se rozhlédla kolem sebe. Byli jsme v malé místnosti, která byla vytapetována tmavě modrou tapetou se zlatými ornamenty. Nic tady nebylo kromě nábytku, který byl zakryt bílými prostěradly. "Jseš si jistá? Máš na čele krev." dodal po chvíli Aiden. Instinktivně jsem si šáhla na čelo, kde jsem ucítila krev. Neměla jsem ponětí, jak se mi to stalo.
"Ne, jsem v pohodě." řekla jsem odhodlaně, a zároveň pravdivě. Opravdu jsem se cítila dobře, nic mě k mému překvapení nebolelo, dokonce ani ta hlava ne. "Musíme se odsud dostat." oznámila jsem po chvíli a vstala. Netušila jsem proč, ale nebyla jsem vystrašená, spíš jsem byla naštvaná a odhodlaná.
"Zkoušel jsem snad všechno, ale nejde to." namítl Aiden, který taky vstal. Sledoval mě s přimhouřenýma očima, když jsem začala chodit po místnosti sem a tam, přičemž jsem hledala způsob, jak se odsud dostat. "Navíc si nemyslím, že je to dobrý nápad. Všichni mají zbraně a..." chtěl mluvit dál, ovšem já mu skočila do řeči.
"Já vím." řekla jsem potom, co jsem strhla jedno prostěradlo z nějaké komody. Začala jsem postupně otvírat všechny šuplíky, jestli náhodou něco nenajdu. "Já vím." zopakovala jsem po několika vteřinách tišším hlasem.
"Proč jsi taková klidná?" položil mi z ničeho nic Aiden otázku, kterou mě trochu zaskočil. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a zhluboka se nadechla, pak jsem se otočila směrem na něho a zamyslela se. Nevěděla jsem, co mu mám říct, nakonec jsem se rozhodla, že v tuhle chvíli bude nejlepší pravda.
"Protože vím přesně, o co tady jde." odpověděla jsem, a potom udělala několik kroků směrem k Aidenovi. Zaklonila jsem trochu hlavu a podívala se mu do tváře. "A ty mi teď musíš věřit." dodala jsem a pronikavě se mu podívala do očí.
"Charlotte." řekl mé jméno, a potom mě chytil za paži, čímž mě donutil sklopit pohled. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, a pak se teprve odvážila vzhlédnout. "Co se tady sakra děje?" zeptal se mě vážným hlasem.
"To je na dlouho." pronesla jsem.
"Myslím, že máme času dost." namítl Aiden, a pak se na chvíli odmlčel. "Navíc si zasloužím vysvětlení." dodal a já musela uznat, že má pravdu. Opravdu si zasloužil vědět, co se děje. Lhala jsem mu tak dlouho a....
Najednou mě z mého přemýšlení vytrhl zvuk značící, že někdo otevřel dveře. Okamžitě jsem se podívala přes rameno a můj pohled padl na osobu, která byla předtím i v té nemocnici.
"Nerad vás ruším, ale máme tady pár věcí, které musíme vyřešit, že Charlotte?" pronesl, během čeho mu na tváři pohrával menší úšklebek. "Pojď." pobídl mě. Rozešla jsem se vpřed, ale Aiden mě zastavil, ovšem já se na něho koukla a s menším úsměvem zavrtěla hlavou.
"V pořádku." ujistila jsem Aidena, který po chvíli neochotně stáhl ruku. Rozešla jsem za tím neznámým mužem, přičemž sem nervózně svírala ruce v pěst. Věděla jsem, že musím něco udělat. Adrenalin koloval v mých žilách v takovém množství jako snad nikdy ne. Procházeli jsme dlouhou chodbou. Ten muž šel jako první, já ho následovala a za mnou šli dva další. Pozorně jsem se rozhlížela kolem sebe.
Najednou jsme byly na rozcestí dvou chodeb a já využila svojí šanci. Rozeběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. V první chvíli jsem měla náskok, protože nikdo nečekal, že udělám něco takového, ovšem postupně se ke mně blížil. Běžela jsem jako o život, přičemž jsem neměla sebemenší ponětí, kam mířím, ale na to jsem neměla teď čas myslet. Musela jsem se dostat pryč a nejlépe se schovat. Co potom bych vymyslela.
Ocitla jsem se u schodiště a bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla dolů, což se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Spatřila jsem vchodové dveře. Zrychlila jsem ještě víc, a kdy jsem byla na posledním schodě, ucítila jsem, jak mě někdo objal rukou kolem pasu a zvedl mě do vzduchu.
Nehodlala jsem se jen tak vzdát. Začala jsem sebou máchat a kopat kolem sebe, kvůli čemu jsem dopadla nakonec tvrdě na zem. Ucítila jsem prudkou bolest, která projela mým tělem, ale zmizela stejně rychle, jako se objevila. Ležela jsem na zádech a instinktivně začala rukama šmátrat kolem sebe, protože jsem se musela zvednout, ovšem místo toho jsem ucítila konečky prstů chladný kov.
Trvalo mi jen setinu vteřiny, než mi došlo, že je to zbraň. Nejspíš musela vypadnout tomu muži z ruky, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Okamžitě jsem pistoli popadla do ruky a odplazila se trochu dozadu, teprve potom jsem si stoupla. Pevně jsem sevřela zbraň v ruce a začala couvat dozadu. Ujistila jsem se, že je pistole odjížděná a taky hlavně nabitá.
Teprve po pár vteřinách jsem si začala plně uvědomovat situaci, ve které jsem byla. Stála jsem sama se zbraní naproti několika mužů, přičemž jeden z nich byl Trevor. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde se tam vzal, ale na tom teď nezáleželo. Cítila jsem, jak se mi potily ruce, nemluvě o mém srdci, které bilo jako o závod.
"Říkal jsem vám, vy idioti, že si máte dávat větší pozor a nepodceňovat ji." zamumlal naštvaně Trevor ostatním, než udělal krok vpřed, čímž se oddělil od ostatních. "Charlotte." oslovil mě a já na něho upřela pohled. Na sucho jsem polkla, jelikož mi bylo opravdu nepříjemné mu čelit. Vyvolávalo to ve mně mnoho emocí a rozhodně ne dobrých.
"Trevore." vydechla jsem tiše, a potom se zhluboka nadechla. Adrenalin pomalu opouštěl mé tělo, což způsobovalo, že jsem pomalu začala pociťovat tupou bolest hlavy, nemluvě o únavě. Ruce se mi začaly klepat a nebylo to jen kvůli váze zbraně.
"Rád tě po dlouhé vidím, proto si říkám, proč neodložíš tu zbraň a nepopovídáme si?" zeptal se mě a já rázně zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, čeho chci vlastně dosáhnout nebo spíš, co bych byla schopná zvládnout. "Jsme přeci dospělí." dodal s mrknutím a udělal další krok vpřed, čímž se snažil nejspíš ke mně přiblížit. O něco jsem ustoupila vzad.
"Nepřibližuj se už a zvedni ruce!" pronesla jsem chladným tónem hlasu. Došlo mi, že má určitě zbraň, stejně jako všichni ostatní, proto jsem dodala. "Všichni zvedněte ruce." řekla jsem, během čeho jsem přešlapovala nervózně z nohy na nohu.
"Dobře." zamumlal Trevor a zvedl ruce, i když u toho nevypadal zrovna nadšeně. Ostatní ho napodobili. "Ale proč to nemůžeme přeskočit? Oba moc dobře víme, že nevystřelíš a..." chtěl mluvit dál, ovšem já ho přerušila stisknutím spouště.
-------------------------------
♦ Po dlouhé době je tady část! Vím, že mi to trvalo, ale neměla jsem vůbec žádný čas, navíc jsem tak trochu inspiraci, která je ovšem zpátky :D Popravdě je mi líto, že je kapitla krátká, ale mně jednoduše delší napsat nejde :D Netuším proč to tak je :D
♦ Jinak konečně máme trochu akce! :) A příště bude samozřejmě taky a možná se tam objeví někdo z minulosti :) Uvidíte :))
♦ A nakonec moc velké dítě za vaše komentáře a votes, jste skvělí <3
ČTEŠ
BACKFIRE || Sequel to Spitfire
Фанфик"Je ode mě příliš sobecké chtít tě zpátky ve svém životě?" 5 let. Tak dlouho uplynulo od té doby, co se jejich cesty rozdělily, ovšem teď se znovu střetávají. Ona je jiná, on je jiný, avšak něco se nezměnilo.
