BACKFIRE || Sequel to Spitfire

22. chapter

"Už tam budeme?" zeptala jsem se už během dneška nejméně po sto padesáté. Už se začalo stmívat a my pořád jeli. Celý den jsme strávili v autě, kromě pár minut, kdy Harry zastavil na pár minut na odpočívadle. V hlavě mi vrtaly slova, která Harry řekl neznámé osobě do telefonu. Chtěla jsem se na ně zeptat, ovšem až by na to byl vhodná moment.

"Jsi jako malá." odvětil mi s Harry s menším pobavením v hlase. Na oko uraženě jsem se na něho podívala, ale pak jsem jenom zavrtěla hlavou a koukla před sebe. Chvíli panovalo ticho, které jsem nakonec přerušila já.

"Možná jsem jako malá." přiznala jsem a na krátký se odmlčela. "Ale ráda bych věděla, kdy tam už konečně budeme, jelikož jedeme už věčnost." dodala jsem a zhluboka se nadechla. Bolelo mě už celé tělo z toho, jak jsem proseděla den v autě.

"Tentokrát už opravdu jenom pár kilometrů." pronesl Harry. Přimhouřila jsem oči, protože jsem nevěděla, jestli mu mám věřit. Tohle mi řekl už několikrát a ani jednou to nebyla pravda. "Za chvíli odbočíme a už to tam bude." dodal hned na to.

"Jestli ne, tak ti garantuju, že mi budeš zítra celý den masírovat záda." řekla jsem výhružně a zároveň naprosto vážně. K Harrymu štěstí jsme opravdu za pár minut odbočili a vjeli na starou asfaltku. Štěrk křupal pod koly a auto se mírně kolébalo. Netrvalo dlouho a Harry zastavil na příjezdové cestě u malého domku, který ovšem už na první pohled vypadal útulně.

"Tak jsme tady." oznámil mi Harry s úsměvem na tváři. Krátce jsem se na něho podívala, a pak otevřela dveře od auta a vystoupila. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se. Kolem mě nebylo nic jiného než dům a příroda. Když jsem se zaposlouchala, tak jsem uslyšela tiché šumění, což mohlo znamenat jedinou věc. Otočila jsem se na Harryho, který stál najednou vedle mě.

"Co na to říkáš?" zeptal se mě a tázavě povytáhl obočí. Bylo na něm vidět, že chce opravdu vědět můj názor. Popravdě jsem neměla slov, protože už teď jsem to tady milovala a nejen kvůli tomu, že tady někde blízko muselo být moře.

"Je to úžasný." vydechla jsem popravdě a usmála se. Udělala jsem dva kroky vpřed a položila Harrymu ruce na rameno. "Nikdy by mě nenapadlo, že mě vezmeš právě na takové místo." dodala jsem hned na to a naklonila nepatrně hlavu na stranu.

"Jsem rád, že se ti tady líbí." pronesl Harry, načež mě objal rukama kolem pasu. Přitiskl si mě k sobě trochu blíž. "Vlastně jsem si byl jistý, že se ti tady bude líbit." opravil se po chvíli a mé koutky rtů se zvedly nahoru.

"Je úžasný, jak moc dobře mě znáš." zašeptala jsem potichu, během čeho mi na tváři pohrával menší úsměv. Sjela jsem rukama trochu níž a pohladila ho po pažích, načež jsem se k němu přiblížila ještě víc. Cítila jsem teplo, které sálalo z jeho těla.

"A já si myslím, že je úžasný, jak ve mě vidíš pořád jenom to dobré, i přesto všechno." řekl Harry dokonce tišším hlasem, než já. Podívala jsem se mu do očí a sjela svýma rukama ještě níž, až jsem ho chytila za jeho dlaně.

"Harry, ty jsi dobrý člověk." oznámila jsem a zaklonila u toho nepatrně hlavu. "Jediné, kdo to nevidí, jsi ty. Možná jsi udělal pár špatných věcí a rozhodnutí, ale to z tebe hned nedělá špatného člověka." dodala jsem. Každé slovo jsem myslela naprosto upřímně. Harry si tiše povzdychl, načež natáhl ruku a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

"Tohle je jedna z věcí, kterou na tobě miluju úplně ze všeho nejvíc." řekl Harry a já trochu přimhouřila oči. "Jak dokážeš vidět v lidech jenom to dobro. Je to obdivuhodný." dodal potichu, a pak se natáhla a krátce mě políbil na čelo. Zavřela jsem oči a prudce se nadechla. Nemohla jsem uvěřit, že se právě dělo něco takového. Přišlo mi, že je to jen nějaký sen, ze kterého se náhle probudím.