BACKFIRE || Sequel to Spitfire

25. chapter

Seděla jsem na pláži a dívala se na moře před sebou, přičemž mi lehký vánek cuchal vlasy. Byla jsem ponořená ve svých myšlenkách. Nevnímala jsem okolí, ani jsem nevěděla, jak dlouhá doba uplynula od té doby, co jsme se sem s Harrym vrátili. Byla jsem pořád rozhozená z toho, co jsem viděla v televizi. Věděla jsem, že mám takové věci čekat, ale na to se člověk jednoduše nepřipraví.

Najednou mě z mého přemýšlení vyrušil šramot. Koukla jsem se krátce vedle sebe a spatřila Harryho, jak sedí vedle s rukama položenýma na svých ohnutých kolenech. Panovalo mezi námi ticho, jelikož se nikdy neodvážil nic říct. Koukala jsem se na vodní hladinu a pohrávala si s pískem, ovšem najednou jsem se zastavila, protože jsem měla už dost odvahy na to, abych se zeptala.

"Kolik lidí jsi zabil?" položila jsem otázku, kterou jsem si kladla celou cestu autem. V televizi bylo, že je Harry hledaný kvůli mnoha věcem, ovšem co nejdůležitější z toho seznamu byla několikanásobná vražda. Upřímně jsem nechápala, jak člověk může vzít jinému život, i když jsem to sama udělala, ale to bylo v sebeobraně. Věděla jsem, že to nebyla žádná omluva, ovšem celé jsem si to pamatovala jako jenom nějaký sen. Všechno se seběhlo tak moc rychle.

"Záleží na tom?" odpověděl Harry neurčitě a já jenom zavrtěla hlavou, protože na tom opravdu nezáleželo. Postupně mi začal docházet důvod, proč jsem tak rozhozená. Bála jsem se, že ztratím Harryho znova a na to jsem nebyla připravená. Nechtěla jsem znovu zažívat tu bolest a prázdnotu, která mě provázela neustále potom, co odešel z nemocnice.

"Nezáleží." vydechla jsem, a pak se na něho konečně podívala, stejně jako on na mě. "Já jenom…“ nechala jsem vyplynout do ztracena, protože jsem najednou ztratila všechny slova. Tiše jsem si povzdychla a znovu pohlédla před sebe. Naklonila jsem hlavu na stranu a vzala si do ruky hrst písku. "Proč teď najednou?" zeptala jsem se z ničeho nic. Můj hlas byl tichý, takže jsem si nebyla jistá, jestli mě Harry slyšel a rozuměl.

"Proč?" zopakoval po mně, během čeho jsem věděla, že se na mě kouká. Přikývla jsem na souhlas a čekala na jeho odpověď. "Trevor." řekl Harry prostě, a pak se odmlčel. Jeho hlas byl chladný, bez jakékoliv emoce, což mě děsilo. "Udal mě, ale to byla největší chyba, co mohl udělat." pokračoval dál, přičemž se kysele ušklíbl. "Mám proti němu něco, takže jestli půjdu ke dnu, on půjde se mnou." dodal hlasem, který byl plný vzteku a nenávisti.

"Co proti němu máš?" položila jsem otázku, jelikož mě to opravdu zajímalo. Otočila jsem se na Harryho a tázavě povytáhla obočí. On se ke mně trochu naklonil, načež natáhl ruku mým směrem a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

"Bude pro tebe mnohem bezpečnější, když to nebudeš vědět." řekl, což mě ani trochu nepřekvapovalo. Vždycky nechtěl, abych nic věděla, ale nakonec to bylo ještě horší, než kdyby mi to řekl. "Zatím." dodal, což mělo nejspíš zmenšit mojí zvědavost, ale bylo to naopak. Chtěla jsem vědět, co má proti tomu bastardovi, který mě málem zabil.

"Oba víme, že to pro mě rozhodně bezpečnější nebude." namítla jsem po chvíli ticha tvrdohlavě. Zadívala jsem se Harrymu do očí, načež on zavrtěl hlavou a nepatrně se ušklíbl. Ruku měl pořád položenou na mé tváři, hladil mě palcem po mé líci.

"Teď zatím jo." pronesl Harry a já se kousla do rtu, abych nic neřekla. "Věř mi." dodal tišším hlasem. Nakonec jsem přikývla, i když jsem věděla, že mi to bude pořád vrtat v hlavě. "Dozvíš se všechno včas." oznámil. Nakonec jsem zvedla koutky v nepatrném úsměvu.

"Fajn." vydechla jsem, a pak se k němu naklonila. Opřela jsem své čelo o jeho rameno a zavřela oči. Ucítila jsem, jak mě objal rukou kolem pasu, čímž si mě přitiskl blíž k němu. Milovala jsem, když mě objímal. Cítila jsem se potom bezpečně a zároveň, jako kdyby kolem nás okolní svět neexistoval. Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.