BACKFIRE || Sequel to Spitfire

35. chapter - END

Stála jsem na špičkách a instinktivně držela Trevorovu ruku, která byla pevně kolem mého krku. Držel mě před sebou jako štít, když pomalu mířil k nic netušícímu Harrymu, který právě zavíral dveře od auta. Neměla jsem sílu se bránit, byla jsem jako hadrová panenka. Kdyby mě nedržel, tak bych spadla na zem, o tom jsem ani na vteřinu nepochybovala.

"Hned vyrazíme jenom..." mluvil Harry, ovšem jakmile se otočil naším směrem, tak se jeho hlas vytratil. Pootevřel rty v překvapení, a pak bez zaváhání vytáhl zbraň a namířil před sebe. "Okamžitě jí pusť." řekl rázným hlasem, ale jeho slova byla naprosto zbytečná. Trevor se hrdelně zasmál, a následně přitiskl zbraň silněji na můj spánek.

"Ale no tak, Harry." vydechl Trevor takovým stylem jako kdyby se dokonce chtěl zasmát. Bylo mi z něho opravdu špatně. "Bylo by to moc snadné. A ty víš, že nemám rád lehké věci." řekl významně a já zalapala po dechu, protože mě chytil ještě pevněji pod krkem.

"Bude to dobrý, Charlotte." pronesl Harry směrem ke mně jako kdyby tady Trevor vůbec nebyl. "Dívej se mi do očí." dodal, aby mě uklidnil. Věděla jsem, že pohled do jeho očí by mě uklidnil, ovšem já teď byla klidná. Nebála jsem se, byla jsem až děsivě v klidu, jelikož jsem byla připravená zemřít už před několika minutami. Smířila jsem se s tím, proto jsem jen čekala až se tomu tak stane.

Jiné východisko v téhle situaci jsem neviděla, jen jsem si tiše přála, aby Harry přežil. Znělo to šíleně, ovšem pravda taková byla. Znamenal pro mě všechno, byla jsem schopná pro něho obětovat všechno, což bylo moc dobře vidět od první chvíle, co jsme se potkali. Připadalo mi jako kdyby naše setkání proběhlo před desítky let, působilo strašně vzdáleně, ale zároveň tak blízko. Nedokázala jsem to vysvětlit.

"Nic nebude dobré." namítl Trevor po chvíli ticha, které panovalo mezi námi. "Aspoň ne pro vás dva." doplnil. Neušlo mi, jak se Harryho ruce klepaly, ovšem nepochybovala jsem ani na vteřinu, že by minul a nezvládl vystřelit. Dívali jsme se vzájemně do očí, přičemž jsem zvedla koutky do nepatrného úsměvu a přikývla. Dávala jsem mu tichý souhlas, aby vystřelil.

Byla jsem si plně vědomá, že mě přitom zasáhne, protože jsem právě sloužila jako živý štít, ovšem představa mrtvého Trevora pro mě teď znamenala víc. Musel zemřít za to, co udělal Aidenovi a všem ostatním, protože jsem pochybovala, že jsme jediní komu zničil životy. Opravdu jsem byla schopná obětovat svůj život, jelikož jsem neměla pro co žít. Nemohla jsem se jen tak vrátit a tvářit se, že se nic nestalo. Nebyla bych toho schopná, už jenom kvůli při pomyšlení na Destiny. Její bratr zemřel kvůli mě.

"Nedělal bych si takové růžové představy." promluvil opět Trevor. Dokázala jsem si v hlavě živě představit, jak se právě teď šklebil. Myslel si, že vyhrál, což mě nutilo udělat něco, abych mu ten pocit vzala. Přála jsem si ho vidět na kolenech trpět, ovšem věděla jsem, že je to nemožné. Proto jsem si vystačila aspoň s myšlenkou, že zemře společně se mnou.

"Co sakra chceš?" položil Harry otázku a prudce se nadechl. "Jestli to chceš, dám ti to." pronesl po pár vteřinách. Hned mi bylo jasné, že mluví o té věci, o které jsem raději neměla nic vědět. Zajímalo mě, co je tak důležitého, že to Trevor chce, protože ho to může vyřadit ze hry. "Jenom jí pusť." dodal Harry svůj požadavek. Trevor se zasmál a mlčel, nejspíš chtěl dodat celé téhle situaci na dramatičnosti.

"Už to nechci." řekl, ale hned na to se opravil. "Vlastně chci, ale mnohem víc toužím po tom, abych tě viděl zničeného, a pak tě slyšel prosit, aby tě zabil." vysvětlil sebevědomě. Na sucho jsem polkla a zadívala se na Harryho, vypadal nervózně a zároveň naštvaně. Trvalo mi několik vteřin než jsem s ním opět navázala opět oční kontakt. Přikývla jsem, on na oplátku zavrtěl hlavou.