BACKFIRE || Sequel to Spitfire

13. chapter

„Charlotte!“ zaznělo za mnou hlasitě mé jméno, proto jsem se otočila. Na tváři se mi objevil široký úsměv, když jsem spatřila Rose, která mířila rychlým krokem ke mně. Moc jí to slušelo, měla na sobě krásné krátké stříbrné šaty, které podtrhovaly její křivky. Díky botám na podpatku působila mnohem vyšší a od doby, co jsem jí viděla naposledy, jí narostly vlas, měla je až do poloviny zad. Už nepůsobila jako malá holka, naopak, vypadala strašně dospěle.

„Rose!“ vykřikla jsem také její jméno a zamířila k ní, abych jí mohla obejmout, což jsem také hned udělala. Pevně jsem jí sevřela v náručích, jako ona mě. „Moc ti to sluší.“ pronesla jsem, když jsme se od sebe odtáhly a já si jí ještě jednou prohlédla od hlavy až k patě.

„Tobě taky, oslavenkyně.“ řekla a na slovo ‚oslavenkyně‘ dala větší důraz, přičemž k tomu na mě mrkla. Dneska byla moje oslava a upřímně, neměla jsem sebemenší ponětí, jak bude probíhat, jelikož to je prý překvapení. Rose byla poslední člověk, na kterého jsme čekali před mým domem. Byli tu všichni kromě Destiny, která zůstala doma, kvůli tomu, že byla nemocná, a když myslím nemocná, tak opravdu nemocná. Měla horečky a nemohla ani vylézt z postele, po práci jsem za ní byla, abych jí ujistila, že se opravdu nic nestane, když nepůjde s námi, a že příští rok mi to určitě vynahradí.

„Tak můžem vyrazit?“ zeptala se najednou Christine, která nedočkavě přešlapovala na místě. Otočila jsem se a přikývla v souhlasu, protože mě vážně zajímalo, kam mě chtějí vzít. „Takže se rozdělíme asi na dvě skupinky, ne?“ položila hned na to otázku, která ovšem už byla směřována všem. Bylo nás dohromady sedm. Já, Aiden, Rose, Christine, Jake, Brooke a Zoe.

„Nejspíš.“ odpověděla za nás všechny Zoe. Netrvalo dlouho a všichni jsme seděli taxíku, já jela společně s Christine, Rose a Aidenem. Ostatní jeli tím druhým, který byl před námi. Asi po dvaceti minutách jízdy z ničeho nic vytáhla Christine z kabelky šátek, kterým mi nakonec zavázala oči.

„Musí to být překvapení, víš?“ vysvětlila mi hned na to důvod, proč nemůžu nic vidět. Abych byla upřímná, klidně bych se obešla bez toho, protože představa, jak mám jít po slepu v podpatkách mě děsila. Sice ty boty byly krásné, černé páskové se zlatými podpatky, ale jejich nošení za zlomenou nohu vážně nestálo. Já osobně si chtěla vzít na dnešní večer moje oblíbené pohodlné baleríny, ale kvůli tomu, že mě oblékala Christine se Zoe, abych si nevzala nic nevhodného, tak z toho sešlo. I ony dvě mi pomohly vybrat černé kožené kraťasy s vysokým pasem, do kterých jsem měla zastrčené tričko v tmavě fialovém odstínu.

„A jsme tady!“ oznámila asi po dalších deseti minutách Christine, hned na to taxík zastavil. „Aiden tě povede, ok?“ řekla a mně nezbývalo nic jiného, než jenom přikývnout. Za pomoci Aidena jsem vylezla z auta a nechala se jím vést. Slyšela jsem tlumenou hudbu, tudíž mi došlo, že jdeme do klubu, což mě ani moc nepřekvapovalo. Potom, co jsme vyšly několik schodů najednou byla hudba slyšet hlasitě, tudíž jsme asi vešli.

„Už si to můžu sundat?“ zeptala jsem se hlasitě, vlastně jsem skoro křičela, aby mě ostatní slyšeli a mohli mi tak odpovědět.

„Ještě ne.“ pronesl Aiden, který mě lehce držel za loket, čímž mě navigoval. Chvíli jsme šli rovně, než nás čekalo zase několik schodů, přičemž jsem málem spadla, jelikož jsem zakopla o poslední schod. Aiden mě ale naštěstí chytil včas, tudíž jsem se nerozmázla na zemi. „Dobrý, už jsme tu.“ pronesl po pár krocích Aiden a mě se ulevilo, že jsem to přežila ve zdraví. „Můžeš si to sundat.“ řekl hned na to, ale ještě předtím mě však pootočil.

„Všechno nejlepší!“ vykřikli všichni, když jsem si z očí strhla šátek. Ani jsem si nemusela zvykat na světlo, protože jsme byli v přítmí klubu. Klubu, který jsem dobře znala, ovšem nestihla jsem nad tím ani pořádně přemýšlet, protože někdo mi dal na hlavu stříbrnou plastovou korunku a kolem krku mi omotal růžové boa. Nakonec jsem periferně postřehla, že to byla Rose, což bych v žádném případě nečekala. Myslela jsem, že to bude Christine, která se ovšem teď na mě dívala pohledem v-žádném-případě-se-to-neopovažuj-sundat. Postupně jsem se na všechny podívala, a přitom jsem se přistihla, jak se usmívám. Měla jsem vážně ty nejlepší přátelé, jaké jsem mohla mít, i když jsem měla na sobě tu růžovou příšernost.