BACKFIRE || Sequel to Spitfire

15. chapter

Byla neděle odpoledne a já se rozhodla, že si zajdu zaběhat, protože jsem neměla nic na práci a doma se mi jen tak sedět nechtělo. Navíc jsem si řekla, že by mi nějaký pohyb rozhodně prospěl. Oblékla jsem se do sportovního, což znamenalo černé kraťasy, šedé tílka. Na nohy jsem si nazula svoje oblíbené běžecké boty. Vlasy jsem si stáhla do culíku a připravila se k odchodu. Otevřela jsem vstupní dveře, a přitom málem zakopla o červenou podélnou krabici s velkou tmavě červenou mašlí. Porozhlédla jsem se po chodbě, jako kdybych snad mohla spatřit toho, kdo to sem dal. Když jsem nikoho nespatřila, sehnula jsem se pro tu krabici a přečetla si své jméno na bílém papírku. Trochu jsem se zamračila, jelikož jsem neměla ponětí, od koho by to mohlo být, kromě Harryho. Otevřela jsem opatrně víko krabice, ve které ležela tmavě červená růže a malá bílá kartička s ozdobnými zlatými okraji. Vzala jsem jí do ruky a přečetla si vzkaz, který na ní byl.

Dodatečně všechno nejlepší k narozeninám. T.

PS: Doufám, že se brzy znovu uvidíme a pozdravuj Harryho.

Jakmile jsem si to přečetla, tak mi málem krabice vypadla z ruky, jelikož jsem moc dobře věděla, kdo to napsal. Trevor. Je zpátky. Na sucho jsem polkla, přičemž jsem ucítila, jak se tep mého srdce nejméně zdvojnásobil. Chvíli jsem stála bez jakéhokoliv hnutí na místě, přičemž mi v hlavě probíhalo nejméně tisíc myšlenek a vzpomínek. Po nějaké době, mohly to být vteřiny, ale nebo také minuty, jsem vrátila vzkaz zpátky do krabice a zavřela ji. Pak jsem zabouchla dveře a zavolala výtah.

Netrvalo dlouho a stála jsem před místem, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy v životě už víckrát nenavštívím. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem otevřela dveře od klubu, ve kterém teď nikdo nebyl, jelikož ještě nebyla otvírací doba, přesto jsem doufala, že osoba, kterou hledám, tam bude. Bez jakéhokoliv váhání jsem zamířila dozadu. Děsilo mě, že jsem to tady znala až tak moc dobře. Během pár chvil jsem stála před dveřmi, na které jsem okamžitě zaklepala. Teprve až v ten moment, kdy jsem bouchla lehce pěstí do dveří, mi došlo, co dělám. Ovšem musela jsem mu to říct, jelikož Trevor byl nebezpečný a byla jen otázka času, než někomu něco udělá a já nechtěla, aby se něco někomu stalo.

Když nikdo neotvíral, zkusila jsem to pro jistotu ještě jednou, jelikož jsem nechtěla, aby moje cesta sem byla zbytečná. Vlastně ještě byla možnost počkat nebo se podívat po někom jiném a zeptat se, kde je Harry. Naštěstí jsem nad tím dál přemýšlet nemusela, protože se ozvalo cvaknutí, jak někdo odemkl, a hned na to se dveře otevřely, objevil se v nich Harry, který nejdřív působil naštvaně, ovšem hned na to bylo vidět v jeho tváři překvapení.

„Potřebuju s tebou mluvit.“ řekla jsem okamžitě, aniž bych ho pozdravila nebo podobně. Rovnou jsem šla prostě k věci, jelikož pak nebyla šance, že bychom se vrátili k posledním dnům, ze kterých jsem měla hodně smíšené pocity. „Naléhavě.“ dodala jsem po chvíli a teprve v ten moment jsem postřehla, jak vypadá. Vlasy měl rozcuchané ještě víc než obvykle a na lemu trička měl červenou menší skvrnu, o které jsem si byla stoprocentně jistá, že je to rtěnka. Musela jsem se pro sebe v duchu ušklíbnout.

„Ehm, co se děje?“ zeptal se, načež otevřel dveře trochu víc, aby mi naznačil ať jdu dál, díky tomu se mi naskytl pohled na Noah, která se teď opírala zády o hranu stolu. Vzájemně jsme se na sebe podívaly, aniž by jedna z nás vyjádřila jakoukoliv emoci, snad kromě nenávisti, o které jsem neměla ponětí, kde se ve mně bere.  „Noah? Mohla by si nás nechat o samotě?“ i když to byla otázka, bylo zároveň jasné, že je to zároveň rozkaz a ona jinou možnost nemá. Jenom se zašklebila, a pak přikývla.

„Počkám vedle.“ oznámila, načež se přestala opírat o stůl a vydala se ven z místnosti, přičemž jsem jí já doprovázela pohledem. Jakmile odešla, zavřel za ní Harry dveře a otočil se na mě, netrvalo dlouho a promluvil.