BACKFIRE || Sequel to Spitfire

18. chapter

„Ty jsi pořád tady?“ zeptala jsem se Harryho šeptem potom, co jsem se další ráno probudila v jeho náruči. Překvapovalo mě, že nikam neodešel, protože jsem se tak nějak připravovala na to, že až se probudím, tak místo vedle mě bude prázdné, jako vždycky, a proto jsem chtěla zabránit svému zklamání.

„Proč bych tady neměl být?“ odpověděl mi tišším hlasem, který byl hlubší a chraplavější než obvykle, což značilo, že se musel probudit jenom chvíli přede mnou. Chvíli jsem mlčela a jen se mu dívala do tváře, kterou jsem tak moc dobře znala. Kdybych měla zavřít oči, dokázala bych jí přesně popsat.

„Já nevím.“ řekla jsem tiše a nakonec se mu podívala do očí. „Ale většinou, když jsem se probudila, tak jsi tady najednou nebyl.“ dodala jsem po chvíli a sklopila pohled, protože jsem se mu v tenhle moment nemohla dívat do obličeje. Vybavilo se mi, jak jsem se před pěti lety probrala v nemocnici a jak jsem se hned ptala na Harryho, který najednou nikde nebyl. Nechal mě tam samotnou, zraněnou a to nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky.

„Charlotte, podívej se na mě.“ pronesl Harry, přičemž mě lehce chytil dvěma prsty pod bradou, čímž mě donutil se na něho podívat. Kousla jsem se do rtu a sledovala ho, čekala jsem, co dalšího řekne. „Vím, že jsem tady nebyl, když si mě potřebovala, ale věř mi, že ničeho nikdy nebudu ve svém životě litovat víc, než právě tohohle.“ dodal po chvíli a pohladil mě rukou po tváři, během čeho já zavřela oči, abych si mohla víc vychutnat jeho dotek. Najednou začalo v místnosti panovat ticho, ovšem nebylo ani trochu tíživé, spíš naopak. Po nějaké době jsme otevřela oči a hned se střetla s Harryho pohledem. „Jak se cítíš?“ položil otázku a tázavě se na mě podíval.

„Líp.“ odpověděla jsem upřímně. Opravdu jsem se cítila o něco lépe než včera, vlastně o dost, ale pořád mi přišlo, že mám tělo takové rozlámané, ale to nebylo nic, co bych nezvládla. „Myslím, že by mě doktor mohl pustit už dneska domů.“ dodala jsem po chvíli trochu zamyšleně, a pak se pomalu posadila. Trochu jsem se zamračila, protože mě bolely žebra, ovšem ignorovala jsem to, protože nemůžu tady zůstat ležet navěky, nemluvě o tom, že jsem se chtěla vysprchovat.

„Dobrý?“ zeptal se Harry, hned potom, co se taky posadil a všiml si mého výrazu. Jeho pohled byl opravdu starostlivý a znepokojený, což mě donutilo se trochu usmát. Přikývla jsem, abych ho ujistila a hned na to promluvila.

„Jo, všechno v pohodě.“ odpověděla jsem mu, a potom okamžitě pokračovala. „Mohl bys pro někoho dojít, aby mi někdo odpojil tu kapačku? Udělala bych to sama, ale pak by byl nejspíš problém a…“ mluvila jsem, přičemž jsem se dívala na Harryho, který se na mě díval přimhouřenýma očima.

„Ehm, fajn. Dojdu pro někoho.“ řekl Harry trochu nejistě, přičemž vstal z postele. Vydal se ke dveřím, ale předtím se ještě na mě otočil. „Než se vrátím nic neděl. Dobře?“ pronesl a já se na něho koukla a přikývla, během čeho se mi na tváři objevil menší pobavený úšklebek.

„Neboj.“ ujistila jsem ho. Pár vteřin na to jsem uslyšela, jak se za ním zavřely dveře. Tiše jsem si povzdychla, a pak se podívala po nemocničním pokoji. Můj pohled zůstal u nočního stolku, na kterém byla kytice rudých růži. Naklonila jsem hlavu na stranu, a pak natáhla ruku tím směrem, protože jsem si všimla, že je k tomu přiložený vzkaz. Vzala jsem kartičku do ruky a otočila jí tak, abych si mohla přečíst text, který byl na ní napsán ozdobným písmem.

Doufám, že budeš brzo v pořádku. S láskou, T.

Několikrát jsem si to přečetla, a pak najednou stiskla ruku v pěst, tudíž se papír zmuchlal. Zhluboka jsem se nadechla, a pak ten kus zmuchlaného papíru hodila směrem ke koši, který byl v rohu místnosti. Bohužel jsem se netrefila, ale to mi teď bylo ukradené. Promnula jsem si obličej rukama, a potom si vzala do ruky telefon, který ležel na nočním stolku taktéž. Odemkla jsem displej a podívala se na zmeškané hovory, které jsem měla. Bylo jich tam několik. Od táty, Jolene, taky pár kolegů. Neměla jsem náladu jim volat, nebo spíš jsem teď na to neměla sílu, abych všem vysvětlovala, co se stalo, a že jsem v naprostém pořádku, tudíž se o mě nemusejí bát. Stiskla jsem ikonku kontakty a vytočila Aidenovo číslo. Přiložila jsem si telefon k uchu a čekala, než to zvedne. Netrvalo to moc dlouho.