Tři světy

Džungle, království a moře

Vysoký muž si sedl naproti muži s jizvami po celé tváři a špínou na celém těle.
"Víte, kde jste?"
Muž s jizvami zvedl pohled. Jako kdyby ho ani neviděl. "Ano, vím."
"A kde ste?"
"V království."
"Víte, proč tu ste?"
Muž s jizvami najednou pohlédl druhému muži do tváře. Jejich pohled se střetl. Bylo to poprvé, co se mu podíval přímo do očí.
"Špatně se mi chodí. Je to jako kdyby mé nohy neposlouchali...."
"Pane Millsi, víte, proč tu ste?"
"Protože jsem jí zabil."
"Proč ste to udělal?"
Unavené oči muže s jizvami se zaplnily slzami. "Já nevím..."
"Myslím, že to víte."
"Já....to nevím..."
Vysoký muž vstal a uhodil muže s jizvami do tváře. Muž s jizvami vyplivl na zem krev a znovu pohlédl na muže naproti sobě.
"Protože....protože....je prostě tak těžké chodit po zemi...."

O několik měsíců dříve....

Sonia se rozběhla a vyskočila na vysoký strom. V džungli bylo lehké přeskakovat z jednoho stromu na druhý. Uchopila lijánu a zhoupla se na ní. Pod ní se rozprostíralo nespočetně keřů a stromů. Občas se musela přikrčit, aby jí některá z větviček neuhodila do tváře. Pustila se lijány a dopadla na tlustou větev jednoho ze stromů. Když dopadla, uviděla, že je skoro na kraji útesu.
Vydala se po stromech směrem na východ. Když už se dostala téměř k útesu, a mezi stromy uviděla modrý oceán, zahlédla šestnáctiletého chlapce v oblečení z kůže zvířat, jak sedí a vyřezává něco ze dřeva nožem, který muselo vyplavit moře.
Sonia se usmála a přišla k chlapci. Sedla si před něj a pohlédla na rybu, kterou chlapec vyřezával.
"Je to hezký, Marcu."
Marc se usmál. "Díky, sestřičko."
Sonia se pousmála a pohlédla na oceán, od kterého se odrážely zapadající sluneční paprsky. "Za chvíli se bude stmívat, musíme se vrátit do vesnice."
"Nejradši bych se nevracel."
"Já vím, ale víš, že musíme. Minulou noc zemřel jeden ze zabijáků, které vedení poslalo. Myslím, že se jmenoval....August? Jo, to bude ono."
Marc pohlédl na sestru s odevzdaností v očích. "Zabili jich už mnohem víc. Proti nim nic nezmůžeme."
Sonia ho šťouchla do ramene. "Nebuď tak strašný pesimista! Dají se zabít, to sám víš! A já věřím, že náš ostrov jednou bude svobodný, jako ostatní ostrovy. A teď pojď, musíme jít..." Řekla, ale předtím, než vstali, pohlédli ještě jednou na oceán a na Ostrov vznešených, který daleko na obzoru zářil jako zlato. Potom vstali, seskočili na lijány a snažili se vrátit dřív, než slunce zapadne za obzor.

"Narovnej se! Bože můj, Carmen, nehrb se tak!" Napomínala jí její garde dáma, která dohlížela na to, že se bude Carmen chovat a vypadat přesně tak, jak má. Vzala za šňůrky a utáhla Carmen korzet. Dívka zalapala po dechu a musela se chytit zrcadla, aby neupadla. Červené vlasy jí spadaly do tváře.
"Nemůžu....dýchat...."
Garde dáma, jejíž jméno bylo Fiona, jen zavrtěla hlavou. "Blbost! Dáma musí vždy vypadat dobře a upraveně! Jinak to není žádná dáma! A hlavně princezna!"
Carmen už se podařilo alespoň trochu popadnout dech.
"Proč tam vůbec musím? Stejně tam celou dobu budu stát jako kůl v plotě, nikdo si ani nevšimne, když tam nebudu."
"To si teda všimne, děvenko! Tvému otci na tom velmi záleží."
"Ale mě jeho návštěvy ani v nejmenším nezajímají." Ohradila se naštvaně Carmen.
"Takhle nemůžeš mluvit! Možná je to tvůj otec, ale je to taky král. Kdyby tě někdo slyšel, měla bys problém a ještě větší problém bych měla já. A k tomu, co když ta návštěva bude pohledný mladý princ a zalíbíš se mu?"
Carmen protočila oči v sloup. "Ale já se ještě nechci vdávat!"
Fiona zavrtěla hlavou. "Tady nejde o to, co chceš ty. Je ti už skoro dvacet, Carmen. Musíš se brzy vdát, jinak tě nikdo nebude chtít."
Carmen si povzdechla. "Můžeš jít, zbytek zvládnu sama."
"Skutečně?..."
"Ano!" Přerušila jí Carmen a Fiona okamžitě zmizela. Carmen se ještě chvíli dívala na svůj odraz v zrcadle a na korzet, který jí přiváděl zvracení.
"Vypadáš příšerně." Zaslechla za sebou jemný hlásek.
Povzdechla si a otočila se na hnědou veverku, sedící na posteli.
"Říkala jsem ti, ať mi na posteli nesedíš, Jain."
Veverka Jain odhupkala z postele na křeslo a znovu upřela pohled na princeznu. "Když si vezmeš nějakýho prince, udělá mě k večeři."
Carmen zavrtěla hlavou a nastavila ruce. "Ne, to bych nedovolila. A k tomu víš, že u nás v království se ani prase nezabije."
Jain skočila Carmen do dlaně. "No jo, ale prasata tolik nemluví. Začnu ho otravovat, on bude zrovna v ruce držet paličku, picne mě a bude konec."
"Proč by měl v ruce paličku?"
"To nevím. Vy vznešení si moc nepotrpíte na kuše a nic jiného mě nenapadlo."
Carmen se rozesmála. "Tebe bych pryč nedala, ty rozumbrado. Tebe nikdy."
Jain se očividně uklidnila a zachumlala do Carmeniny dlaně. Carmen se otočila k zrcadlu, s veverkou v dlani a chvíli na sebe mlčky hleděla.

Krev. Křik. Ohně.
Mrtvá těla, která překračuje, o která zakopává. Další vlnu těl, kteří utíkají směrem od oceánu do vnitrozemí. On však neutíká. Jen hledí směrem k oceánu, meč stále v ruce a krev, jež mu skapává do oka, takže moc dobře nevidí.
"Brandone! Zmiz odtamtud! Tsunami! Brandone, sakra!" Někdo na něj volá, ale nakonec se i tento hlas ztrácí. Všechno je rozmazané a zmatené. A potom už vidí jen vlnu, větší než zámek, co se rychlostí blesku blíží k ostrovu. Jako kdyby se probral, rozbíhá se směrem k lesu, kulhá, ale přitom stále běží. Vlna se přibližuje, on už je skoro mimo pláž, když ho někdo uchopí za nohu a on padá. Padá na písek zmáčený lidskou krví a potom už jen cítí, jak ho polapily vlny obrovskou silou.

Brandon Mills sebou trhl a prudce si sedl. Při sedání se klasicky uhodil o trám, který má přímo nad lůžkem. "Au! Sakra..." Zaklel a přitiskl si dlaň k čelu. Loď se houpala ze strany na stranu, brzy bude noc. Na sobě měl jen rozeplou košili a potrhané kalhoty. Kdyby ho teď někdo viděl, asi by se začal smát.
Vrávoravě vstal, vzal si kabát, prohrábl si tmavé vlasy a vyšel na palubu. Většina mužů spala, tišše si povídala, nebo pracovala.
"Kapitáne!"
Brandon se otočil na mladého kluka, prvního důstojníka jménem James, který seběhl dolů z můstku, kde se nachází kormidlo.
"Co se děje?" Zeptal se ještě chraplavým hlasem, který mu zůstal po spánku.
"Zítra bychom měli doplout na Ostrov vznešených pro zásoby. Kam poplujeme potom?"
"Už jsem to říkal asi milionkrát. Až doplníme zásoby, poplujeme do zátoky mořských pannen."
James přikývl. "Dobrá, mám to říct ostatním?"
"Řeknu jim to sám."
James znovu přikývl a zběžně odešel.
"Zajímalo by mě, co v zátoce mořských pannen tolik chcete, kapitáne."
Brandon se otočil za jedním pirátem, který zrovna drhl podlahu. Šibalsky se na Brandona podíval.
"Pokud se nechceš stát příští večeří žraloků, tak bych mlčel."
Pirát se viditelně lekl a vrátil se k podlaze.
Brandon vystoupil na můstek, kde stál jen kormidelník a James.
"Zrychlete, chci se na Ostrov vznešených dostat ještě před polednem."
"Rozkaz, kapitáne!" Vykřikl kormidelník a dal signál, aby stáhli dolů plachty.
Loď viditelně zrychlila.