Tři světy

Muž, který se zlomil

Hospodský mu řekl, že čarodějnici najde na druhé straně ostrova, tam, kde je oceán při pobřeží nejhlubší.
Brandon cestoval v noci, na svém koni, který ještě před pár dny pomáhal orat jeho pole. Jel rychle a bezmyšlenkovitě. Nedokázal si představit, co ho čeká, až tuto ženu potká.
Svým vlastním způsobem mu na tom ani nezáleželo.
Měl pocit, jako že už nemá co ztratit.
A skutečně neměl.
Dojel k jeskyni, jejíž dno bylo už pod hladinou oceánu. Od slané vody vál příjemný vítr, který cuchal Brandonovi tmavé vlasy.
A tak vysoký muž vyšel po písčité pláži, do které se mu propadávaly boty.
Před jeskyní se zastavil a ohlédl nazpátek. Ještě je čas se vrátit. Může si to rozmyslet. Ale ta bolest byla moc velká. Bolest, která mu nedovolovala se pořádně nadechnout.
Vstoupil dovnitř.
Ocitl se v jeskyni, v jejíž středu bylo jezírko průzračné vody. Strop jeskyně jako kdyby byl ozářen krystaly. Voda v jezírku byla tak klidná, mírumilovná.
A u jezírka stála žena. Měla na sobě modré šaty, jež okolo ní vlály a pleť čisté bílou, jako krystaly, které jako kdyby zářily na stropě jeskyně. Vlasy měla blonďaté, až bílé. Dlouhé, na koncích mírně zatočené.
Byla překrásná.
Jako kdyby ani neexistovala. Brandon měl pocit, že je složena z mlhy, která se vznáší nad oceánem.
"Vítej, Brandone Millsi."
Brandon se zastavil. Její hlas se ozýval ozvěnou. Jako kdyby ani nevycházel z jejích úst.
"Vy víte, kdo jsem?" Zeptal se nervózně.
"Já vím spousty věcí. Vím například, jaká bolest tě ke mě dnes přivedla..." Pohlédla na Brandona. Její modré oči zazářily v prostředí jeskyně. "...ztráta manželky a dcery je něco strašného. Chápu, proč jsi přišel."
Brandon nasucho polkl. Ani trochu se mu to nelíbilo. "Slyšel jsem, že dokážete pomoct lidem, kteří prožívají bolest. Lidem, kteří se ztratili."
"To je pravda. Normálně pomáhám lidem, kteří prožili hroznou ztrátu. Ať už někoho, koho milovali, nebo když ztratili sami sebe. Tobě ale pomoct nemůžu."
Brandon sebou trhl. "Proč ne? Já...já udělám cokoliv..." Přistoupil ke krásné ženě blíž. Z očí mu začaly vytékat horké slzy. "...Prosím. Já...já nemůžu jíst, nemůžu spát, nemůžu dýchat. Všechno, co jsem na tomto světě miloval, je pryč. Proč mi nemůžete pomoct? Nechcete snad? Udělal jsem něco špatně? Měl jsem vám přinést dar, nebo...." Mluvil rychle, hlas se mu třásl.
Krásná žena k němu přistoupila blíž. Netřásl se mu jenom hlas, třásl se po celém těle.
Přiložila mu ruku na tvář.
"Ty jsi ten, na kterého jsem čekala. To kvůli tobě jsem tady."
"O čem to mluvíte?"
"Viděla jsem tě ve svém snu. Muže, jež brázdí oceán, velitel velké lodi, postrach celého oceánu."
Brandon se nervózně zasmál. "To jste si mě musela s někým splést. Já takový nejsem. Nejsem žádný zloduch, a rozhodně nejsem vůdce."
"Dovolím si nesouhlasit. Mohu ti pomoct, Brandone. Ale musíš se stát něčím víc. Něčím jiným. Přízrakem, legendou. Mužem, o kterém si budou rodiny po večerech vyprávět. Někdo, koho bude hledat všech Třech světů. Někdo, kdo změní tento svět."
Brandon nevěřil slovům, které tato žena říkala. Nevěřil, že cokoliv z toho je pravda.
Ale on už nemohl....
Už to nedokázal vydržet...
"Zbaví mě to bolesti?" Zeptal se muž, který se zlomil a krásná žena, vodní čarodějnice, přikývla.
"Vrátíš se zpět. Půjdeš do války. Já přijdu. A až přijdu, všechno se změní."
"Jak poznám, že přicházíš?"
Krásná žena se usmála. "Poznáš to, neměj strach."
A s tím se změnila v mlhu.
Brandon se vrátil zpět. Šel do války. Bojoval po boku mužů z Ostrova vznešených, dokonce bojoval pod princem Nathanem. A jednoho dne, při bitvě na pláži, se k němu začala blížit obrovská vlna tsunami.
A potom se Brandon Mills nadobro změnil.

Přítomnost

Carmen seděla na posteli své ložnice a ruce se jí třásly. Všichni ti, se kterými cestovala, byli už několikátý den zavřeni ve sklepení, včetně jejího bratra.
Nenáviděla Nathana za to, že jí to neřekl. Že před ní držel skutečnost, že je otec mrtvý. Robert, její manžel, byl nyní králem Tří světů. Trůn, který právem náležel Nathanovi.
Měla strach. Měla takový strach, že nedokázala ani zvednout pohled, když ho uslyšela přicházet.
"Carmen! Má drahá!"
Ne, prosím, ne.
Přijde a bude jí dělat to samé, co jí dělá každou noc. Věci, které jí vhání slzy do očí.
Bolelo jí celé tělo. Ať už to skončí, prosím, ať už to skončí.
Robert k ní přistoupil, vzal jí za bradu a zvedl její hlavu tak, aby hleděla přímo na něho.
Carmen se donutila k úsměvu, ale musel vypadat falešně. Robert si toho určitě všiml, ale rozhodl se to ignorovat.
Protentokrát.
"Má krásná ženo, jaký jsi měla den?"
"Dobrý, a ty, Vaše Výsosti?"
"Přímo nádherný. Zrovna jsem se vrátil z vězení. Všichni ti tvoji kamarádi se zatím drží, ale zajímalo by mě, na jak dlouho. Nathan už moje mučení zažil, takže ten to vydrží nejdýl a slavný Pán moří se taky zdá jako tvrďák, i když mu moje kamarádka pěkně zavařila. K tomu kouzlo, které jste na něj použili, začíná uvadat. Za pár dní se změní na prach a nezbyde po něm ani zmínka. Ale to ti asi nevadí, nemám pravdu?"
Carmen zavrtěla hlavou. "Ani v nejmenším. Ten muž mě přece unesl, ne? Unesl mě od tebe."
Robert se usmál. "Jsi chytrá, Carmen. Zatím." A potom jí políbil.
Carmen zabránila nutkání se vyzvracet a začala ho líbat nazpátek.
Jestli jí někdo nepomůže, tak umře. On jí zabije a pokud ne on, zabije se sama.

Nathan seděl opřený o zeď cely a z ran na obličeji mu tekla krev. Ti, kteří z nich dostávali informace, na chvíli odešli, ale brzy se vrátí.
Rozhlédl se po cele. Soniu s Annou dali jinam, pravděpodobně do ženské části a Nathan si radši ani nechtěl představovat, co jim vojáci dělají.
Zůstal tu jen s Marcem a Brandonem.
Marc byl většinu času zticha. Nathan se nejvíc bál o něj. Kdyby měl někdo promluvit, byl by to on. Byl z nich určitě nejslabší.
A pak tu byl Brandon. Bylo tak zvláštní znát jeho jméno. Nathan si uvědomil, že to tajemství, které mezi nimi panovalo, se mu vlastně líbilo. Brandon mu tak připadal víc jako legenda. Ne jako člověk z masa a kostí. Nevěděl, co mu ta zvláštní žena udělala, ale od té doby se zdál jiný. Byl v něm ten nevyřčený vztek, který u něj neznal.
Vztek na něco úplně jiného.
K tomu kouzlo přestávalo působit. Brandon byl taky zmlácený, ale teď vypadal spíš nemocně.
"Musíme se odsud dostat..." Řekl Nathan potichu směrem k oboum mužům.
Oba na něj pohlédli.
Brandon se smutně pousmál "A jak to jako chceš udělat? Tohle celý místo nás zná, a pokud nezná nás, tak tebe. Nemá to...." Brandon se rozkašlal.
Nathan si povzdechl. "Budeme muset sesadit Roberta. Vojáci se bojí, je to na nich vidět."
"Jo, ale nedělá jim problém mučit svého prince."
"To je ze strachu."
Brandon se ušklýbl. "To si nalhávej."
Nastalo ticho. Ticho, které se do jejich kůží zařezávalo víc, než nože, které do nich vrážely.
Když Nathan znovu promluvil, jeho hlas byl plný strachu. "Mají Carmen. Ten hajzl...radši si ani nechci představovat, co jí dělá."
"I kdybychom mohli, jak chceš Roberta sesadit? Máme tady tebe, ty s mečem zacházet umíš, ale to si jeden z mála. Tady hubeňour je dobrej na kouzla ale podle mě v životě v ruce nedržel ani kapesní nožík.."
Marc s pokrčením rameny přikývl.
"...Jeho sestra se umí ohánět spíš s klackem a dáma s liškou vypadá, jako že každou chvíli začne s jedním z vojáků chodit. A tvoje sestra? Ta byla vychována palácem."
"A co ty?" Zeptal se naštvaně Nathan, ale téměř okamžitě začal svojí otázky litovat. Brandonova spocená tvář na něj pohlédla se znatelným pohrdáním. "Můžu bojovat, ale ve výsledku ti budu asi celkem k ničemu. Leda že by tady kluk uměl prodloužit kouzlo."
Oba muži se podívali na Marca, který nasucho polkl. "K tomu bych potřeboval věci, které tady nejsou. A k tomu je to kouzlo velmi obtížné. Tady bych ho nezvládl."
"Tak vidíš." Přitakal Brandon a opřel svou hlavu o zeď cely.
Marc začal šatrat po kapsách. Po chvíli vytáhl hnědou kulatou věc a podržel jí v ruce.
"Kapitáne?"
Brandon na něj pohlédl.
"Tohle je tygří trus. Mám ho ještě z Ostrova divokých, jsem překvapený, že se neutopil v bouři. Vojáci mi ho taky nesebrali, asi usoudili, že to není žádná zbraň."
"Proč mi to všechno sakra říkáš?"
"Pomáhá na horečku."
"Jasně. Tohle jíst nebudu."
"Vážně. Já nekecám."
"Ne, nech si to. Jsem v pohodě." Znovu se rozkašlal.
"Vemte si to. Třeba to pomůže." Přidal se k Marcovi i Nathan.
Brandon si povzdechl. "Třeba se tím udusím a nebudu tu s vámi muset být."
Marc mu trus hodil a Brandon ho chytil. Spolkl ho rychle a chvíli měl opravdu pocit, že se tím udáví. Nakonec se tak překvapivě nestalo.
Na chodbě se ozvaly kroky a všichni muži v cele zmlkli.