Tři světy

Válka s Ostrovem přímořských

Minulost

Nathan se přikrčil za stromem a nasucho polkl. Obličej pomazaný blátem, v ruce křečovitě svíral meč a u pasu měl připravenou pistoli. Kývl na ostatní vojáky, kteří se skrývaly za stromy a vyrazili vpřed. Už se blížila noc, přesto pomalu postupovali dál. Nathan si nemohl vzpomenout, kdy naposledy spal. Nikdo z nich si nemohl vzpomenout. Potrhané oblečení, jako kdyby už ani oblečením nebylo. Pomalu už začínali slyšet vlny oceánu, jak naráželi na pláž.
Vzadu mezi stromy se objevilo světlo ohně.
Nathan vojákům naznačil, aby si lehli na zem a všichni to udělali. Dál postupovali plazením. Bahno se jim dostávalo do očí a pistole jim vypadávaly z mazlavých rukou.
Tábor vojáků z Ostrova přímořských byl velmi blízko. Nathan viděl, jak vojáci sedí okolo ohně a o něčem se nenuceně baví.
Nathan se ohlédl. Pomalu své vojáky ani neviděl, ne jenom kvůli blížící se noci, ale i kvůli maskování. Pár jich ale zahlédl. Otočil se zpět. Vlasy se mu potem lepily k obličeji.
Vojáci čekali jen na jeho rozkaz. Nebylo jich moc, sotva dvacet. Ale tenhle tábor nebyl velký. I tak to byla základna, kterou bylo nutno zničit.
"Útok!" Zařval Nathan a vstal. Za ním se začali zvedat ostatní vojáci a s křikem běželi do tábora. Než si vojáci u ohně stihli uvědomit, co se děje, Nathan jednoho z nich sestřelil. Tasil meč a dalšího proklál. Ze stanů začali vybíhat další vojáci a začali po nich pálit. Nathan se vrhl k zemi. Když jim došla munice, vrhli se na ně, tasíce meče. Jeden z nich se vrhl na Nathana. Nathan vstal a svým vlastním mečem se vykryl a nakopl jednoho do břicha. Potom ho proklál mečem. Vrhlo se na něj ještě pár vojáků, ale ty okamžitě zabil. Rozhlédl se kolem. Vyhrávali. Na zemi leželo spoustu těl vojáků z Ostrova přímořských. Jenže když to vypadalo, že mají vítězství nadosah, vyřítilo se z lesa asi padesát nepřátelských vojáků. Něco takového určitě nečekali. Nathanovi vojáci na něj pohlédli a Nathan se musel rychle rozhodnout. Bojovat, nebo utéct. Ne, na útěk je pozdě.
"Útok!" Zařval a vojáci se na sebe s křikem vrhli. Byla to krvavá vřava a Nathanovi vojáci jasně prohrávali. Nathan cítil na tváři cizí krev. Proklál dalšího vojáka, když ho někdo zezadu srazil k zemi. Než na něj plně dosedl, stihl se ještě otočit a chytit ostří meče, jež mu mířilo na srdce, vlastníma rukama. Ucítil strašlivou bolest, jak se mu do kůže na rukou zasekl meč a proklál jí až hluboko ke kosti. Vydal ze sebe zastřený křik, jelikož tím, jak na něm jeden z vojáků seděl, nemohl pořádně dýchat. Meč se pohyboval stále blíž k Nathanově těle, on ho však stále pevně držel, i když mu z dlaní srčela krev. V tu chvíli přiběhl jeden z jeho vojáků a sejmul vojáka na zem, kde ho proklál mečem. Nathan rychle uchopil vlastní meč, jenže když to udělal, ucítil příšernou bolest v dlaních. Necítil pořádně prsty. Vyškrábal se na kolena, z posledních sil uchopil meč a sekl vojáka, který proti němu běžel, do břicha a poslal ho tím k zemi. Nemotorně vstal a pro jistotu mu zabodl meč do hrudi.
Rychle se rozhlédl kolem. Prohrávali. Musí ustoupit, a musí to udělal hned. Jenže ve chvíli, kdy chtěl zavelit k ústupu, nějaký voják ho nakopl do břicha. Nathan ze zraněných rukou upustil meč a spadl na kolena. Měl pocit, že mu žaludek vyskočil až do krku. Pohlédl na vysokého vojáka z Ostrova přímořských a v tu chvíli ho ten voják nakopl do spánku. Nathan dopadl na bahnitou zem mezi mrtvá těla, ještě chvíli viděl kolem sebe rozmazané obrazy a potom ztratil vědomí.

Přítomnost

Carmen seděla u podlouhlého stolu, který obklopovali šlechtici a dvorní dámy. Stůl byl plný vybraného jídla a pití a lidé se dobře bavili. V čele stolu seděl král, po jeho pravici Nathan a po jeho levici Robert, vedle kterého seděla i Carmen.
Byla to zásnubní hostina.
Carmen se každý večer modlila, aby Robert z nějakého neznámého důvodu odjel a sňatek zrušil. Ale tak se nestalo a nyní tu seděli, týden před svatbou, bez toho, aby spolu prohodili víc jak pět vět. Princ Robert se jí hnusil. Byl panovačný, snopský, krutý a jejího otce si omotal kolem prstu. Jako kdyby král zapomněl, že ještě před týdnem s jeho rodinou válčili.
Carmen seděla u stolu a spořádaně jedla, tak, jak se na dámu sluší. Na sobě světle růžové šaty propletené květy. Díky korzetu nemohla skoro dýchat a složitý drdol, kterým jí služebná uvázala její rudé vlasy, jí začínal padat do obličeje. Cítila se ve společnosti těch vznešených rodin nesvá. Přála si vstát a okamžitě odejít. Kéž by to bylo možné.
"Dnes vám to skutečně velmi sluší, princezno Carmen."
Carmen pohlédla na Roberta, který se na ní usmíval tím svým odporným úsměvem.
Ona se usmála sladce, tak, jak to princezny učí už po celé generace. Je jedno, s kým mluví, je jedno, kdo to je, vždy musí být laskavá a přívětivá. Princezny jsou princezny, reprezentují tak, aby každá dívenka ve Třech světech chtěla být jako ona.
"Děkuji vám, princi."
"Bavíte se dobře?"
"Ovšem." Řekla a znovu se začala přehrabovat v jídle.
V tu chvíli dal Robert pod stolem svou ruku na Carmenino stehno. Carmen sebou trhla a ruku mu sundala. On to ovšem udělal znovu. "Jste opravdu překrásná."
Carmen nasucho polkla. "Dejte tu ruku pryč, nebo vám vrazím vidličku do oka."
Robert se pousmál. "A k tomu necitlivá. To jsem si vždycky přál. Nemůžu se dočkat, až budeš moje." Řekl a sundal ruku z Carmenina stehna. Nikdo u stolu to nezpozoroval a na jednu stranu byla Carmen ráda. Na druhou stranu si přála vidět to fiasko, které by se určitě strhlo.
Po zbytek večeře na ní Robert nepromluvil.
Díky bohu za to.

Moře bylo překvapivě klidné. Noc se prohlubovala a bylo tíživé ticho. Loď pomalu postupovala směrem k jeskyni. Piráti se ani nehnuli, tiše seděli na zemi nebo hleděli přes příď. Nikdo ani nedutal. Brandon stál u kormidla, také mlčky a vedle něj Hamilton, který pomalu pohyboval skřípajícím kormidlem.
"Můžeme se ještě vrátit." Řekl potichu, ale i tak jeho hlas rezonoval lodí.
"Už není cesty zpět." Odpověděl Brandon stejně potichu bez toho, aby na Hamiltona pohlédl.
"Kapitáne, každý z nás si tvoří své vlastní démony. A vy se jednou zničíte."
Brandon nasucho polkl. "Tak budiž."