Tři světy

Všechno dobře dopadne

Nathan se zastavil před zlatým trůnem, který se v sále třpytil jako drahokam. Ale vždyť on to drahokam byl. Byl to drahokam Tří světů.
Nathan, ještě stále špinavý a od krve hleděl na trůn, který byl nyní jeho. Venku zuřila bouře, která vytrhávala stromy a střechy z domů.
"Je jen tvůj." Ozval se za ním ženský hlas a Nathan se za ním otočil.
Carmen se rozzářil na tváři úsměv a on se o něj pokusil taky. "Víš, Carmen, celý můj život mě připravovali na to, že se stanu králem. Ale nyní, když k tomu došlo, se cítím nejistě. Co když na to prostě nemám?"
Carmen přistoupila ke svému bratrovi a taky se zadívala na trůn. "Je to trůn našeho otce, i našeho děda. Oba to byli dobří králové. To, co se tady stalo, zůstane v temné minulosti. Záleží na tom, kdo nosí korunu. A ty si ten jediný, kdo nás může zachránit z těchto temných časů."
Nathan odtrhl svůj pohled od trůnu a pohlédl na svou sestru. Sál byl skoro zahalený ve tmě. Bouře přinesla noc brzy. Carmen mu pohlédla do očí.
"Stále jsme ještě nevyhráli. Zámek je plný vojáků, kterým se velmi hodilo, že byl králem Robert. Město je těchto lidí taky plné. Ty je musíš přesvědčit, že si lepší než on. Já to vím, ale oni ne. Tři světy potřebují na trůnu někoho, jako jsi ty, Nathane. Někoho silného, ale s laskavým srdcem..." Carmen chytila Nathana za ruce. "...Potřebuju tě, bratře. Nyní víc než kdy předtím."
Nathan přikývl. Přestože jeho mysl byla stále plná pochybností, věděl, že jeho lid ho potřebuje. A nejen jeho lid, ale i jeho sestra.
"Skoro byste mě rozbrečeli."
Oba sourozenci se ohlédli za hrubým hlasem. Ve dveřích stála vysoká Brandonova postava.
Nathan i Carmen se usmáli. "Co budete dělat teď, kapitáne?" Zeptal se ho Nathan a Brandon přišel k urozeným blíž. Na krku měl značně vidět fialové otlačeniny od oprátky.
"Všechny bitvy ještě nebyli vyhrány. Mám co dočinění s ženou, která vládne vodě."
"Myslíte tu, co vám vzala vaše vzpomínky?"
Brandon přikývl.
"Ale jak chcete bojovat s někým, kdo ani není člověk?" Carmen hleděla na vysokého muže s obavami v očích.
Brandon pokrčil rameny. "To nevím. Ale jsem si jistý, že na to nakonec přijdu."
"Můžeme vám pomoct. Nyní máme celou armádu." Nabídl pomoc pirátovi Nathan, ale Brandon jen zavrtěl hlavou. "Jsem si jistý, že jí zbraně neublíží. A přesto. Nyní máte jiné věci na práci. Dejte to tady do pořádku a ty si dej pozor, ať tě nikdo nesesadí." Poplácal Nathana po zádech a Nathan se jenom pousmál.
"Děkujeme, kapitáne."
Brandon zavrtěl hlavou. "Občas mi pošlete nějakou královskou loď na potopení, ať se nenudím." A s tím odešel ven.
Carmen se však rozběhla za ním. Než ho dostihla, byl už skoro na konci nádvoří. Ten muž byl opravdu rychlý.
"Kapitáne?"
Brandon se otočil a pohlédl na ní. "Ano?"
"Uvidíme se ještě někdy?"
Brandon se šibalsky pousmál. "Je si princezna Tří světů jistá, že chce ještě někdy potkat prašivého piráta?"
Carmen se usmála. "Vždycky. Když budete moct, prosím, připlujte. Rádi vás tu uvidíme."
Brandon se usmál a přikývl. S tím se mu Carmen uklonila a odešla směrem k paláci.
"Nikdy bych nevěřil, že se mi pokloní sama princezna." Zamumlal si Brandon sám pro sebe a otočil se k odchodu. Odcházel z Ostrova vznešených s vědomím, že ve chvíli, kdy opustí pevnou zem, už nikdy Carmen ani Nathana neuvidí. Proti jeho vůli mu z toho bylo smutno. Ti dva mu budou chybět. A ano, mohl by tu zůstat, ale co by dělal? Oceán byl jeho domov. Na pevnině měl své kroky nejisté. Lépe se pohyboval na lodi v bouři, než na polích pevniny. Hustý déšť mu máčel vlasy a Brandon věděl, že dnes se bude muset pokusit o nemožné. Zabít nemrtvé.

Anna se usmála a podala Jess ruku. "Děkujeme. Zachránila jste nám život."
Jess jí pokynula. "Vy jste zase pomohli zachránit Tři světy."
Anna se usmála a ohlédla se na Soniu a Marca, kteří stáli opodál.
"Kam půjdete teď?" Zeptala se Jess a pohlédla směrem ke kolébce, ve které spala její dcera.
Anna pokrčila rameny. "Pravděpodobně zůstaneme na Ostrově vznešených. Budeme se živit prací. Nic jiného nám nezbývá."
"Nebo můžeme jít žít do zámku." Zamumlal Lišák a Anna po něm hodila pohledem. "Nejsem si jistá, jestli by byl nový král nadšený z toho, že jsme se rozhodli ubytovat u něho doma."
"No určitě by tam bylo lepší jídlo, než tady."
Anna si povzdechla a pohlédla znovu na Jess. "Omlouvám se."
Jess jen zavrtěla hlavou. "To je v pořádku. Jídlo tu opravdu stojí za nic."
"Měli bychom jít. Brzy se setmí." Zavolala na ně Sonia jako znamení, že by měli vyrazit.
Anna, Sonia, Marc a Lišák vyšli z dřevěného domku a vydali se na sever. Směrem od zámku.
Naposledy se na obří pevnost ohlédli ve chvíli, kdy jim už téměř mizela mezi stromy. "Proč tam nemůžeme zůstat?" Zeptal se Marc, když na zámek hleděli, i když byl zahalen v bouřkových mračnech.
"Co bychom tam prosimtě dělali? Pili čaj se šlechtou? To si nemyslím." Odpověděla stroze Anna.
"Ale je tam bezpečno." Podotkla Sonia.
"Nikde není bezpečno." Odsekla Anna a rozešla se dál. Lišák si všiml jejího divného chování a rozběhl se k ní.
"Děje se něco?" Zeptal se.
Anna, s pohledem stále upřeným na cestu před nimi odpověděla. "Vážně si myslíš, že nás někdy šlechta přijme? Že nás vezmou mezi nás? Je jedno, kolikrát jsme jim zachránili život, nakonec budeme jen hloupí rolníci."
"Chceš mi říct, že nevěříš Nathanovi a Carmen?"
"Nemám s mocnými lidmi dobrou zkušenost."
Déšť jim máčel vlasy. Hromy se ozývaly každou chvíli.
"Kam tedy půjdeme?" Zeptala se Sonia, která je mezitím doběhla.
"Najdeme místo, na kterém zůstaneme. Jsem si tím jistá." Odpověděla Anna a usmála se.