Tři světy

Zkáza Tří světů

Anna pomalu otevřela oči. Nejdřív nebyla schopná zaostřit, hlava jí třeštila a tělo měla celé rozbolavělé, ale když se jí to povedlo, všimla si, že leží na zemi z bambusu, v domu s okny bez skla a s vchodem bez dveří.
Vyškrábala se na lokty a rozhlédla se kolem. Okolo domu viděla jen stromy a lijány visící z jejich větví.
Byla noc a venku slyšela jen tichou konverzaci. Viděla pár rozsvícených loučů.
Ve chvíli, kdy se chtěla posadit, dovnitř do místnosti vešla sotva šestnáctiletá dívka s tmavými vlasy a snědou pletí, v oblečení vyrobeném z kůže. Když dívka uviděla, že je Anna vzhůru, pevněji uchopila kus klacku, který držela v ruce pravděpodobně jako zbraň.
"Co si zač?" Zeptala se jí dívka ostrým hlasem.
Anna na ní nechápavě pohlédla. "Já jsem Anna z Ostrova přímořských. Kde to jsem?"
"Na Ostrově divokých. Vytáhli jsme tě ven z moře." Odpověděla dívka bez špetky zájmu.
Anna se s námahou posadila. "Tohle je Ostrov divokých? Upřímně jsem si ani nebyla jistá, že tu vůbec někdo žije. Jak se jmenuješ?"
"Proč bych ti měla říkat svoje jméno? Nemáme nejmenší tušení, kdo jsi a proč tu jsi. Co kdyby si mi nejdřív odpověděla na to?" Dívka pevněji uchopila klacek, který držela v ruce. Přestože se zdála tvrdá, Anna si nemyslela, že by jí mohla dívka ublížit. A nebo jestli chce. Ale Bůh ví. Ostrov divokých si svoje jméno musel vysloužit. Kdo ví, co se jí honí v hlavě.
"Dobře. Jak jsem řekla, jmenuju se Anna. Na Ostrově přímořských mě jakou malou prodali v dražbě muži jménem Harvey. Dělala jsem mu otroka osmnáct let, než se mi povedlo od něj utéct. Utíkala jsem společně s liškou, nevytáhli jste jí náhodou taky z moře?"
"Ano, vytáhli. Ale má těžká zranění. Snažíme se jí uzdravit. Pochopili jsme, že pro tebe asi musí být důležitá...."
Dívka se zdála milejší. "...Ale proč si neutekla na Ostrov vznešených? Proč sem?"
Anna chtěla odpovědět, ale v tu chvíli ucítila bodnutí v boku. Zasyčela bolestí a přiložila si ruku na bolavé místo. Až doteď si kvůli dívce nevšimla svého zranění na boku. Bylo přikryté kusem kůže, ale krev začala protékat. Když uviděla krev na svých prstech, zamotala se jí hlava. Znovu si lehla na bambusovou zem. Dívka si toho hned všimla a rychle k ní přispěchala. Klacek položila vedle sebe.
"Když jsme tě vytáhli, měla si zranění, pravděpodobně od dřeva z lodi, ve které si byla. Zastavili jsme ti krvácení, ale je vidět, že se ti znovu spustilo."
Dívka si prohlížela zranění a snažila se zastavit krvácení.
S Annou se začala točit celá místnost. Přesto dívce odpověděla na její předešlou otázku. "Harvey měl na Ostrově vznešených své lidi. Jediná možnost byla utéct sem. Nikdo to ještě nezkusil, tak jsem musela být první, nemám pravdu?" Zasmála se, ale její veselý pohled se hned změnil na bolestný. Slyšela kapky krve, jak dopadají na zem.
Dívka na ní pohlédla. "Líbíš se mi, Anno. Já jsem Sonia."
Anna se usmála. "Ráda tě poznávám, Sonio." Ale v tu chvíli se s ní místnost začala točit ještě víc. Poslední, co viděla, byl strop domečku z bambusu a Soniu, než omdlela.

"Je ta dívka v pořádku?" Zeptal se Marc, když Sonia vyšla z domu.
"Znovu omdlela. Začala znovu krvácet, budu muset dojít pro doktorku. A mimochodem, jmenuje se Anna. Je z Ostrova přímořských."
Marc nad tím pokýval hlavou a rozhlédl se po stromech, které díky loučím v této temné noci téměř zářily.
Městečko postavené v korunách stromů na pobřeží Ostrova divokých, bylo tiché. Lidé už šli spát. V hlavním domě stále svítil oheň.
"Myslím si, že na ostatních ostrovech není taky moc bezpečno, co?" Prohodil k Sonie, která už byla na odchodu.
Dívka se otočila na svého bratra. "Pořád je tam bezpečněji než tady."
"Nikde už v těchto dnech není bezpečno." Řekl Marc smutně a Sonia mu musela dát za pravdu. Žili v nebezpečném světě. Kam utíkat, když tam, kam utíkají, je to skoro horší než tady?
Sonia jen doufala, že až se ta dívka dá dohromady, řekne jim víc o ostatních ostrovech. Mohlo by se to hodit.
Marc chtěl něco říct, jenže v tu chvíli mu zbělaly oči a chlapec se skácel k zemi.
"Marcu!" Vykřikla Sonia a přiběhla k němu. Chlapec sebou škubal a od pusy mu odcházela pěna.
Co asi vidíš, Marcu? Ptala se Sonia.
Co vidíš?