Tři světy

Černí pasažéři

"Já jsem ti říkala, že to není dobrý nápad!" Nadávala Anna, když se přes jejich loďku převalila další vlna. Vnitřek loďky byl plný slané vody, která jí studila do nohou.
Lišák seděl na sedátku a se strachem v očích hleděl na Ostrov divokých, který se pomalu přibližoval.
"Vesluj, vesluj, už tam skoro jsme!" Pobízel Annu, ale ta už byla vysílená. Veslovala celý den i noc. Chtěla si jen na chvíli odpočinout. Ruce jí pálily jako kdyby je někdo strčil do vařících uhlíků.
Lišák pohlédl na Ostrov divokých. Vypadal jinak než Ostrov přímořských nebo vznešených. Byl pokryt vysokými stromy a nebylo možné zahlédnout žádné domy či jakoukoliv známku života.
Byl to opravdu dobrý nápad? Na Ostrově divokých nikdy nikdo nebyl. Bůh ví, co se tam děje.
V tu chvíli se přes loďku převalila tak silná vlna, že loď převrátila. Anna vykřikla a spadla do slaného, rozbouřeného moře. Chtěla vyplavat na povrch, ale vlny jí stále strhávali pod vodu. Pod vodou otevřela oči a i přes pálení se snažila najít oranžové stvoření. Ale neviděla nic.
Anna cítila, jak jí dochází dech. Chtěla vyplavat na povrch ale nemohla, jako kdyby jí něco stále stahovalo dolů. Cítila, jak se dusí. A v tu chvíli Anna věděla, že tohle je její konec. Všechno to bylo k ničemu. Všechno to utrpení. Nakonec skončí v hlubinách moře. V tom největším hřbitově světa.

O den dříve....

Carmen na Nathana hleděla s vytřeštěnýma očima. Na sobě měla stále svatební šaty a z velkého sálu se ozývaly zvuky oslavy. Jane seděla na posteli a tomu všemu nevěřícně přihlížela.
Carmen nemohla uvěřit vlastním uším. Její bratr se snad dočista zbláznil. "Počkej, zopakuj mi to ještě jednou?"
Nathan si povzdechl a sedl si na okenní parapet. "Jenom říkám, že máš na výběr. Buď odjet s tím nechutným chlapem na Ostrov přímořských a nebo se mnou utéct."
Carmen si povzdechla. "Pokud sis toho nevšiml, ten nechutný chlap je nyní můj manžel. Vázají mě k němu nějaké povinnosti. A k tomu ty chceš, abychom šli kam, na loď Pána moří? Jak bychom to vůbec udělali? A k tomu vůbec nevíme, kdo ten muž je. Je to pirát, takže asi nic dobrýho."
Nathan zavrtěl hlavou. "Pán moří bude zítra vyjednávat s naším otcem o předání pirátů a vlastnosti oceánu. To je naše chvíle. Ta, kdy nebude kapitán na lodi a bude tam jen minimální posádka. Od toho piráta ve vězení jsem slyšel, že kapitán je na tom teď špatně, co se posádky a zásob týče. Není připraven na boj. Bude chtít s otcem vyjednávat." Nathan se zdál být tak jistý. Carmen zavrtěla hlavou a sedla si na postel ve svých překrásných svatebních šatech.
"To pořád neřeší otázku života a smrti. Nemáme nejmenší tušení, kdo to je a čeho je schopen. Už nám potopil několik lodí a jen tak mimochodem, je to pirát. Jemu bude ukradený, jestli jsme urození nebo ne. Shodí nás do moře tak jako tak."
Nathan vstal a přistoupil ke Carmen. Klekl si na zem a uchopil její ruce. "A to je právě ono. To, jak o něm jeho piráti mluví. Nemluví o něm v nenávisti. Nikdo nikdy nevyzradil i přes mučení jeho jméno. A věř mi, k tomu je potřeba spousta loajálnosti. Ti piráti mu očividně věří. Nebo aspoň ten, se kterým jsem mluvil."
"A nebo nechtějí jeho jméno vyzradit ze strachu."
Nathan zavrtěl hlavou. "To si nemyslím."
"Dobře, i když se tam nějak zázrakem dostaneme, jak můžeme vědět, že nás neshodí do moře? Jak mu můžeme věřit? Je to přece náš nepřítel."
"Snadno. Neřekneme mu, kdo jsme. Řekneme, že jsme sirotci na útěku nebo tak něco."
"Ale ten pirát ve vězení tě přeci viděl."
"Věř mi, ten byl tak mimo, že mě určitě nepozná. A hlavně, člověk vypadá jinak, když na sobě nemá drahé oblečení a není upravený."
Carmen si povzdechla a sklopila hlavu. "Co nám to dá, Nathane?"
"Svobodu. Tvojí svobodu. Jsem si téměř jistý, že ti tímhle zachráním život. Nebo chceš s Robertem strávit celý život?"
Carmen vytekla z oka horká slza. Pohlédla na svého staršího bratra a věděla, že ona nemá na výběr. Radši se spojit s nepřítelem, než aby žila celý život s Robertem.
A tak přikývla. Přikývla i když věděla, že jí to může stát život. Ale co může být horší, než odjet jako Robertova královna na Ostrov přímořských? To už se radši nechá roztrhat žraloky.

Když většina velkého sálu odpadla, princezna a princ Ostrova vznešených si na sebe vzali ty nejprostší šaty, jaké našli a pod rouškou noci se vyplížili ze zámku. Carmen ještě slyšela Robertův opilecký hlas, jak jí volá. Naskočila jí husí kůže a se strachem hleděla na vysoké věže zámku. Potom ale ucítila Nathanovu studenou ruku, jak jí chytá a táhne pryč.
Utíkali dlouho, přes les, okolo domů, ve kterých už dávno zhasla světla a více a více cítili přítomnost oceánu. Už je bolely nohy od běhu, ale nezastavovali. Nemohli. Museli se dostat pryč co nejrychleji.
"Pojď! Rychle!" Pobízel Nathan Carmen, která se začala loudat.
Princezna přidala do kroku.
Zastavili se za stromy a když vyhlédli, uviděli přístav Ostrova vznešených. Velké lodě poseté zlatem, námořníky, kteří nikdy nespali, ale také malé čluny, které se perfektně hodili do jejich plánu.
Když nebyl nikdo poblíž, Nathan s Carmen se rozběhli směrem ke člunům. Kdyby nebyla noc, určitě by je zpozorovali, ale noc je chránila. Rychle naskočili do loďky, kterou Nathan odvázal a potom si sedl naproti Carmen.
"Připravená?" Zašeptal.
Carmen pohlédla směrem k zámku, který skoro celý zel v temnotě, ovšem některá okna stále ještě svítila. V jejím pokoje byla neprostupná tma.
"Rychle, než si to rozmyslím."
Nathan se pousmál a zabral do mořských vln dřevěnými pádly.

Přítomnost

Nathan a Carmen stáli na palubě velké, dřevěné lodi, která vypadala jako po bouři, obklopeni špinavými piráty, naproti vysokému tmavovlasému muži s těma nejtemnějšíma očima, jaké kdy viděli. Měl dlouhý hnědý kabát a rozcuchané, nemyté vlasy, mu vlály v mořském větru.
Oba dva nasucho polkli.
To je on. To je Pán moří.
Brandon si prohlížel toho muže a tu ženu. Byli v otrhaném oblečení, ale jejich vlasy ani tváře špinavé nebyli. Ta dívka měla ty nejrudější vlasy, jaké kdy měl tu šanci spatřit. Ten muž nevypadal tak zajímavě, jako ona, přesto z něj vyzařovalo něco, co Brandon nedokázal popsat.
Jedno ovšem věděl jistě. Oba měli strach.
Brandon se opřel o zábradlí u schodů, které vedli k můstku a zkoumavě si je prohlédl. "Kdo jste?"
Muž a žena na sebe pohlédli a potom se podívali zpátky na Brandona.
"Jsme sirotci z Ostrova vznešených. Naše rodiče zabili vojáci pana Krále a teď jdou i po nás. Museli jsme utéct. Chtěli jsme na Ostrov přímořských, ale cestou jsme narazili na vaši loď, a tak jsme doufali, že tady najdeme pochopení." Řekl ten muž.
Brandon nadzvedl nedůvěřivě obočí. "Moje loď kotví daleko od pobřeží. O ní byste na cestě na jiný ostrov nezavadili. A k tomu, nevypadáte jako sirotci. Vaše šaty říkají, že jste, ale vaše tváře ne. Vy nejste lidi, kteří nemají co jíst nebo kteří neviděli čistou vodu několik let. Takže se zeptám znovu. Kdo jste?"
Nathan a Carmen na něm viděli, jak ztrácí trpělivost. Oba byli obklíčeni piráty ze všech stran.
Nathan chtěl něco říct, ale Carmen ho předběhla.
"Dobrá. Moje jméno je Carmen a tohle je můj bratr Nathan. Jsem budoucí královna Ostrova přímořských a můj bratr je korunní princ Ostrova vznešených. Utíkáme před zlými lidmi našeho světa a i když víme, že bojujete s naším otcem, doufali jsme, že byste nám mohl pomoct. Jsme na vaší straně."
Nathan zavřel oči. Tohle je jejich konec.
Brandon na ně hleděl se zamýšleným obličejem a Carmen i Nathan čekali na jeho reakci.
Nakonec Brandon jenom kývl na jednoho z vojáků. "Odveďte je do podpalubí. Vezměte nějaké řetězi a přivažte je k trámům."
"Ano, kapitáne." Piráti okamžitě vzali Carmen a Nathana a odvlekli je dolů do podpalubí. Brandon na ně zůstal zírat a snažil se pochopit, co právě slyšel.

Brandon pomalu otevřel dveře a vešel do malé kajuty, ve které seděl podvyživený James, který okamžitě zvedl hlavu, když kapitán vešel do malé místnosti.
Chtěl se hned postavit, ale Brandon zavrtěl hlavou a sedl si vedle něj.
"Děje se něco, kapitáne?"
Brandon vypadal překvapeně. "Mám pocit, že máme na palubě prince a princeznu Ostrova vznešených."
James se rozesmál, ale když viděl, že se kapitán nesměje, přestal. To snad nemyslí vážně, ne?
"Cože? Jak by se sem dostali?"
"Prý utekli."
"A co jste udělal?"
"Připoutal jsem je v podpalubí. Jamesi, viděl jsi je někdy na Ostrově vznešených?"
"Ano, oba. Ale hlavně prince."
"A jak na tebe působil?"
James se zamyslel. "Zachránil mě před umřením žízní. Takže bych řekl, že dobře."
"A poznal bys je, kdyby si je viděl?"
"Určitě."
Brandon si povzdechl a složil hlavu do dlaní.
"Čím jsem si tohle zasloužil, Jamesi?"
James na něj pohlédl unaveným pohledem. "Úplně vším."