Tři světy

Kletba

Lidé milují hrdiny.
Milují k nim vzhlížet, povídat si o nich balady a neuvěřitelné příběhy a milují tu důvěru a víru, kterou v ně mohou vložit.
Co ovšem lidé milují víc než hrdinské činy, které hrdina vykonal, je vidět hrdinu padnout, zemřít zrazen.
Lidé budou vždycky milovat bolestivé příběhy hrdinů víc než ty úžasné, šťastné, s dobrým koncem.
Protože špatný konec je mnohem zajímavější a plný napětí než ten dobrý.
Věřit v živého hrdinu je jako věřit v generála, který vede své vojsko do bitvy. Ale věřit mrtvému hrdinovi je jako věřit v legendu, v samotného boha, neuvěřitelného bojovníka s mocí zabíjet své nepřítele jen svým pohledem.
Nebo se může stát něco jiného. Hrdina nezemře, ale obrátí se na stranu zla. Nikdo z těch lidí neví, proč to udělal, ani co ho k tomu vedlo, ale okamžitě ho nenávidí. Člověka, kterého ještě včera obdivovali, jako lusknutím prstů proklínají a přejí mu smrt.
A proč tomu tak je?
Protože se obrátil na stranu domnělého zla.
Kdo jsou lidé, aby dokázali určit, co to vlastně zlo je?
A přitom se ani hrdina nemusí změnit. Může jen dojít k strašlivému zjištění, nebo ho k tomu dohnala vlastní bolest a smutek. Může to být stále ten stejný muž.
I tak, ho budou navždy nenávidět.
A to ho nemusí ani znát.

Jess seděla u plápolájícího ohně, nohy i ruce jí mrzly a mladá žena začala cítit, že na ní jde spánek.
Nezasvětila své přátele do celého plánu, bylo to nebezpečné. Co kdyby je někdo zradil? Co kdyby někdo tajně pracoval pro nepřítele?
Byli to její přátelé, ale člověk nikdy neví. Žijí v nebezpečném světě.
Uslyšela vedle sebe kroky a než se stihla otočit, sedl si vedle ní Jason. Sám byl promrzlý a rudé oči nasvědčovaly, že se vůbec nevyspal.
"Spal si trochu?"
Jason zavrtěl hlavou. "Jak bych mohl? Jsem jako na trní. A hlavně je tu hrozná zima."
Jess přikývla. "Máš pravdu. Doufala jsem, že bude ještě teplá noc, ale asi už se opravdu blíží podzim."
"Asi."
Nastalo ticho. Ticho, které se do jejich kůží zařezávalo mnohem víc než chlad.
"Jess, jestli to nepřežijeme..."
"To neříkej."
"Ne.." Jason se na ni otočil a ona na něj. Jeho hnědé oči se setkaly s jejími. Ve svitu ohně měla pocit, jako kdyby jeho tvář zářila.
"...To, co se chystáme udělat je neuvěřitelně nebezpečné. Možná se nám pokusí utéct, ale pokud ne, zavřou nás do vězení a v tom lepším případě tam skončíme do konce života. V tom horším nás popraví před zraky celého města. Ještě je čas odejít. Jill tě potřebuje. Nemůže vyrůst bez matky."
Jeho slova se do ní zarily jako jed. Bolelo to je slyšet. Měl pravdu, samozřejmě. Byla si toho vědoma. Ale nemohla. Nešlo to.
"Jasone, vzdala jsem se úplně všeho v úspěch téhle akce. Musí se to povést, ne...ono se to povede. Dostaneme se pryč. Všechno je naprosto promyšlené. V tom zámku nezemřeme. Ale Robert ano. On nemůže být králem, to přeci moc dobře víš."
Jason poslouchal její slova s kamennou tváří. Když domluvila, znovu se zahleděl do ohně.
"Je to monstrum." Řekl v tichu noci.
"Já vím. A proto ho zabijeme." Řekla Jess a měla pocit, jako kdyby se její hlas rozlehl celým lesem.

Marc poslouchal toho vysokého muže v hnědém kabátu s tváří ošlehanou od mořského větru. Muže, který je podle všeho zachránil před jistou smrtí. Nechtělo se mu to věřit, ten muž byl pirát. Byl to špatný člověk, to poznal na první pohled.
Sonia stála vedle něho, zabalená do starých, červy prolezlých dek. Na palubě byla zima, na kterou nebyli zvyklí.
Věci, které ten muž říkal, byli šílené. Ovšem musel uznat, že ne nemožné.
Zbylý lid Ostrova divokých se pohyboval na palubě a piráti vypadali, že z toho brzy ztratí hlavu. Hned, jak jejich kapitán odejde, hodí je znovu do moře a Marc pochyboval o tom, že by je kapitán zastavil.
"Takže otázka zní, šlo by to?" Zeptal se kapitán po tom, co mu všechno vysvětlil.
Marc nahnul mírně hlavu na stranu. "Čistě teoreticky, ano. Ale je to naprosto šílené."
"Nic jiného jsem ani nečekal."
Marc věděl, proč tomu muži věří. I přesto, kým je. Je to ten muž z jeho vize. Muž stojící na přídi své lodi před světem, propadajícím se do zkázy.
Se slzami v očích.
"Pokud bych to udělal, bylo by to jen dočasně. Kletba se nedá zahánět pořád."
"Kolik času bych měl?"
"Dva dny."
Marc viděl, jak sebou kapitán téměř neznatelně trhl. Chápal to. Podle toho, co říkal, že chce udělat, jsou dva dny žalostně málo.
"No, bude to muset stačit."
"Do hlavního města se k přístavu dostanete za pár hodin, takže tam a zpátky to je tak pět hodin, plus čas strávený v zámku, bude to těsné. Nesmíme se nikde zdržet." Promluvila rudovlasá dívka stojící vedle kapitána, která se představila jako Carmen. Byla to princezna. Marc pořád nemohl uvěřit tomu, že vidí skutečnou princeznu.
"Jak dlouho ti to bude trvat?" Zeptal se kapitán Marca.
"Jen chvíli. Pár minut."
Kapitán přikývl a otočil se na mladého kormidelníka. "Ostrov vznešených! Hned!.." Otočil se na piráty. "...Napněte plachty!" Zavelel a všichni piráti hned poslechli.
Kapitán vystoupal na můstek a stoupl si vedle kormidelníka. To, co mu říkal, už Marc neslyšel.
Někdo se dotkl jeho ramena a on se prudce otočil. Byla to Sonia.
"Nemusíš to dělat, jestli nechceš."
"Já ale chci, ten muž, něco mi říká, že bude v budoucnosti Tří světů hrát důležitou roli."
"Ten určitě."
Sourozenci se otočili na mladého hnědovlasého muže stojícího u zábradlí. Byl to princ Ostrova vznešených. Nathan.
"Řekl bych, abyste se nedali zmást jeho milým vystupováním, ale to je blbost, takže to říkat nebudu. Ten muž možná teď vypadá, jako že vám zachránil život, ale v první volné chvíli vás znovu hodí přes palubu."
"Nech toho. To přece není pravda." Strčila do něj Carmen.
Nathan se ušklýbl. "Jediný důvod, proč vás vytáhl, je tady Carmen. Prosila ho o to."
"Děkujeme." Řekla Sonia a přivinula si deku ještě víc k tělu.
"Nevím, jestli nás zachrání, až přijde čas, ale teď v tuhle chvíli je naše jediná naděje na přežití. Takže bude asi lepší si ho neznepřátelit." Řekla přicházející Anna po boku s Lišákem.
A tak tam stáli. Princ a princezna Ostrova vznešených, dvojčata z Ostrova divokých a dívka s liškou z Ostrova přímořských.
To oni mají být ti, kteří zachrání celý svět před Robertovou hrůzovládou?
Nikdo o tom zatím nevěděl. Kromě Nathana a Brandona, samozřejmě.
Mysleli si, že je to jen o boji s králem. Marc a Sonia krále neznali, Anně to bylo jedno a Carmen věřila, že se s otcem nějak domluví.
Jenom Nathan věděl, že tomu tak není.
S otcem se už nikdy nedomluví.
Pohlédl na kapitána a střetl se s jeho pohledem.
Možná se nenáviděli, ale Nathan, byť s odporem, musel přiznat, že toto společné tajemství, které chránili, je sblížilo.

Brandon si sedl doprostřed své kajuty na zem. Stůl byl odsunut pryč a Carmen společně s Annou zapálily svíčky.
Brandon byl nervózní. Ano, skutečně cítil nervozitu. Nevěděl, co mu to udělá, ani jaké to bude. Neměl nejmenší tušení, co od toho čekat.
Marc si klekl za něj a dal svoje ukazováčky na Brandonovi spánky.
"Tohle bude bolet. Omlouvám se."
Brandon zavřel oči. "Udělej to."
Marc taky zavřel oči.
A v tu chvíli to ucítil. Tupou bolest, která se prodírala jeho tělem. Bolest, kterou doprovázelo jasné světlo. Projíždělo zákoutími Brandonova těla a on měl pocit, jako kdyby se mu všechny vnitřnosti stáhly. Jako kdyby mu srdce přestalo bít a plíce dýchat. Jako kdyby se mu vařil mozek a postupně rozkládal.
Z Brandonova hrdla se vydral křik.
Carmen sebou trhla.
Z jeho nosu začala vytékat krev. A nejen z jeho, ale i z Marcova.
"Pane bože." Hlesla Anna.
Marc na to narazil. Na ten blok v Brandonově mozku. Obešel ho, i když věděl, že bude poškozen.
Viděl jeho vzpomínky.
Jeho skutečné vzpomínky.
Viděl i jeho jméno.
Pokud bude muset, vezme si to s sebou do hrobu.
"Vidíš to?" Zeptala se Anna Carmen přes Brandonův křik.
"Co?"
Anna ukázala na Marca.
Z očí mu vytékaly slzy.
Chlapec odendal prsty z Brandonových spánků a muž se zhroutil na zem.
Carmen s Annou k nim hned přiběhli.
"Jste v pořádku?"
Brandon měl strašnou migrénu. Přes bolest hlavy skoro neviděl. Přesto jen mávl rukou. "Jo, jsem."
Marc taky přikývl. Přesto že vypadal smutnější. Slzy mu stále vytékaly z očí.
"Co se stalo?" Zeptala se Anna.
Marc zavrtěl hlavou. "Ale nic. Jen něco hrozně smutného. To nestojí za řeč."
Anna se dál neptala. Možná to radši ani vědět nechtěla.
Brandon pohlédl na Marca a věděl. Věděl, na jakou část narazil, přestože si ji sám nepamatoval.
Pokynul mu. "Děkuju."
Marc se smutně usmál. "To nestojí za řeč."
Ale stálo.
Marc na něj v duchu křičel, aby se zeptal.
Zeptej se, ty idiote!
Zeptej se!
Ale on to neudělal.
Proč?
Proč to nechce vědět?
Možná na to ještě není připravený.
Ne, na tohle nebude nikdy připravený.
Nikdy.