Tři světy

Je čas se setkat s pánem pevniny....

Sonia seděla v domě z bambusu, hleděla do prázdna a snažila se pochopit pravdu.
Všechno, co jí učili, všechno, co znala, nebyla pravda.
Co všechno v jejím životě je ještě lež?
Joseph na ní pohlédl. "Rozumíš všemu, co jsme ti právě řekli?"
Sonia pohlédla na nejvýše postaveného muže z Ostrova divokých se strachem ve tváři.
"Chcete mi tedy říct, že je to všechno lež? Všechno, co znám? Že příšery jsou ve skutečnosti naši vlastní vojáci?"
Joseph přikývl.
"Ale nějaká příšera přeci musela být první. Přeci jen tak nespadla z nebe."
Joseph si povzdechl a zahleděl se do země. "Byla to nemoc. Když se poprvé objevila, byl jsem ještě malý chlapec. Tato nemoc z vás udělala zvířata. Už jste nebyli lidé, byli jste jen příšery, které zabíjeli pro své potěšení. Když se to poprvé objevilo, nevěděli jsme, co dělat. Chtěli jsme se plavit na Ostrov vznešených, lidé jsou tam vzdělaní, třeba by nám mohli pomoct, mysleli jsme si. Ale všechny vory se potopili. Veškerá naděje zmizela v hlubinách moře. Jako kdyby něco uvnitř ostrova nechtělo, aby jsme se dostali pryč. Nějaká neviditelná síla."
Sonia na Josepha hleděla vytřeštěnýma očima. "Ale jsou to jen příšery. Nemohou ovládat moře."
Joseph na ní znovu pohlédl. "Jsi si tím tak jistá? Nevíme, čeho všeho jsou příšery schopné. Ale pokud budou postupovat k pobřeží ostrova tak rychle, jako postupují doposud, jsem si jistý, že to brzy zjistíme."
"A co chcete tedy dělat?"
Joseph nejdřív neodpověděl, jako kdyby se rozmýšlel, jestli se o svou myšlenku podělit, nebo ne. Když promluvil, jeho hlas byl rozhodný, jako ještě nikdy předtím. "Musíme se dostat pryč z Ostrova divokých."

Nathan pomalu přistoupil ke špinavé cele, ve které seděl ještě špinavější pirát. Byl skutečně mladý, vlastně ještě chlapec. Musel být jen o pár let mladší než Nathan.
Korunní princ Tří světů nadzvedl svítilnu, aby na piráta lépe viděl. Byl vyhublý, jeho oči byly podlité krví. Nedali mu najíst už několik dní.
Naposledy se zamyslel, jestli to, co chce udělat, je moudré. Ale musel to udělat. Pro království, pro sebe, ale hlavně pro Carmen. Musí ji zachránit od spárů toho odporného člověka.
"Viděl jsem tě tam....stát vedle trůnu. Asi budeš vysoce postavenej, co?" Řekl pirát unaveným, chraplavým hlasem.
Nathan nasucho polkl. "Potřebuju odpovědi."
"Jaké odpovědi?"
"Potřebuju vědět, kdo je Pán moří."
Pirát se rozesmál, ale jeho smích se hned změnil v záchvat kašle. Když ho tam Nathan takhle viděl, jak se dusí, piráta se mu zželelo.
Natáhl se po džbánku s vodou, který tam stál pro vojáky, a pirátovi ho podal.
Pirát popadl skleněnou nádobu do špinavých rukou a začal jí horlivě pít. Voda mu stékala po tvářích, ale nevypadal, že mu to vadí.
Jak dlouho mu nedali napít?
Zaslouží si to vůbec?
Ptal se Nathan sám sebe.
Když pirát dopil džbán vody, pohlédl na Nathana.
"Děkuju."
Nathan mu pokynul. "Teď chci znát odpověď na svou otázku."
Pirát se na něj dlouze zahleděl. "Jak můžu vědět, že se ti dá věřit?"
"To nemůžeš vědět."
Pirát se usmál a ukázal na Nathana prstem. Zhroutil se na pryčnu a opřel se o kamennou zeď.
"Nevím, kdo to je. Podle mě ani on neví, kdo je. Můžu ti říct jen to, že se s ním nechceš setkat, princátko. Klidně by tě shodil do moře mezi žraloky a nad tvým osudem by se ani nepozastavil. Král si myslí, že moře patří jemu, ale to se šeredně plete. Moře mu přestalo patřit ve chvíli, kdy toho muže vynesli na palubu."
Nathan se zarazil. "Chceš mi říct, že ho piráti našli v moři? Jak se tam dostal?"
"Jak říkám. Nemám nejmenší tušení."
Nathan si povzdechl a zadíval se na toho mladého piráta. "Jak bych se s ním mohl setkat?"
Pirát se pousmál. "Něco ti řeknu, ale jestli o tom jen cekneš svýmu papínkovi, tak tě vlastnoručně zabiju, je ti to jasný?"
"Jak víš, že jsem syn krále?"
Pirát se usmál. "Jsem sice pirát, ale nejsem blbej."
Nathan přikývl. "Domluveno."
"Podle mě se teď plaví na Ostrov vznešených. Má v plánu setkat se s králem, aby zajistil naše předání. Normálně by mu bylo pár pirátů ukradenejch, ale teď nás potřebuje, posádka je malá. Brzy pošle královi zprávu. Tam ho uvidíš. Ale rozmysli si to. Ten muž není zvyklý spát v sametových peřinách, jako ty. A on neprohrává. Nikdy."
"Proč ho tak moc chráníš? Co jsem o něm doposud slyšel, nepřipadá mi jako správný člověk."
Pirát se šibalsky pousmál. "To jenom říká o tom, že si ho ještě nepotkal."

Vlny velké jako věže královského zámku narážely a přelévaly se přes Mořskou záhubu. Piráti se drželi lan, nebo sebe navzájem, ale vlny byly příliš silné a každou chvíli je schazovali na mokrou, dřevěnou zem.
"Stáhněte plachty! Hned!" Křičel Brandon, držící se kluzkého zábradlí na můstku u kormidla. Hamilton stáčel loď od bouře, ale ať už se otáčel kamkoliv, neviděl konec blesků a deště.
Nemilosrdná bouře byla všude kolem nich.
Piráti sklouzávali ke stranám a naráželi na boky lodi. Dva skočili po lanech, které se houpaly všude kolem, a jedním společným skokem lana stáhly dolů. Plachty se svinuly a piráti konečně uviděli hrůzu, která se před nimi odehrávala.
Rozběsněné moře v temnotách noci, které osvětlovaly jen blesky na obloze. Déšť jim máčel vlasy i oblečení. Loď se houpala ze strany na stranu a každou chvíli se přes ní převalila silná, studená vlna.
Brandon pohlédl na Hamiltona, který se jen tak tak držel na nohou.
"Musíme pokračovat dál! V žádném případě se nesnaž zpomalit loď!" Křičel na něj přes běsnící moře a Hamilton úkol pochopil. Stočil loď prudce na levobok, směrem ke Třem ostrovům.
Brandon vrávoravě seběhl dolů na palubu. Všechno viděl zpomaleně. Piráty se zděšením v očích, padající na kluzském povrchu lodi, držící se čehokoliv, co stojí pevně na zemi.
A tolik věcí na palubě nebylo.
Přes loď se převalila další vlna, silnější než ty předchozí. Všechny, kteří stáli, povalila na zem. Brandon dopadl tvrdě. Při pádu se uhodil do hlavy. Když znovu zvedl pohled, viděl rozmazaně a hučelo mu v uších.
Musí se vzpamatovat. Závisí na tom život jeho, i jeho pirátů.
Vrávoravě vstal a další vlny, co se převalila přes palubu, si už nevšímal.
"Seberte si vy mořský krysy! Musíme vyházet z lodi nepotřebné zásoby! Loď je moc těžká! Tak dělejte!" Rozkřikl se tak silně, že ho všichni piráti slyšeli. A i přesto, že měli strach, udělali přesně to, co po nich jejich kapitán chtěl. Protože to, co by jim udělal on, kdyby neuposlechli, bylo mnohem horší než utopení.
Přes loď se převalila další silná vlna. Znovu všechny povalila, ale všichni se hned i přes velké vyčerpání zvedli.
Jenže právě v tu chvíli se celá loď otřásla.
"Kapitáne, kormidlo!"
Brandon se otočil a uviděl kormidlo, točící se rychle stále dokola a dokola.
U kormidla nikdo nestál.
"Hamiltone!" Vykřikl Brandon a rozběhl se na můstek. Loď se třásla a nakláněla do nepřiměřených směrů a tak bylo velmi těžké tam dojít a nespadnout při tom do moře.
Brandon se naklonil přes příď, ale neuviděl nic, než rozbouřené moře.
"Sakra...." Zaklel a otočil se ke kormidlu, které se stále rychle točilo kolem své osy.
Piráti rychle vyhazovali nepotřebné zásoby.
Brandon přistoupil ke kormidlu a chytil ho. Kormidlo se zastavilo a perfektně mu padlo do rukou. Brandon se pousmál a prudce s ním zatočil směrem na levobok. Loď se srovnala a otočila. Kapitán držel kormidlo pevně a v tu chvíli, možná poprvé od té doby, co se stal kapitánem, si uvědomil, že ať už byl kdokoliv, ať je jeho minulost jakákoliv, k tomuhle byl zrozen. Moře je jeho domov, jeho vlastní království a nikdo se mu nemůže rovnat. Dokonce ani král.

Za východu slunce, šel Brandon po zničené Mořské záhubě. Byl mokrý, ruce ho od kormidla pálili a byl k smrti vyčerpaný, ale věděl, že tuhle bitvu s mořem vyhráli. Přesto se to neobešlo bez ztrát. Přišli o tři piráty a hlavního kormidelníka.
Piráti seděli zhroucení u zábradlí lodi a většina spala.
Brandon došel na příď, kde se mu vyskytl pohled na Ostrov vznešených. Prohrábl si své mokré vlasy a opřel se o svou loď.
Nadešel čas. Nadešel čas setkat se s pánem na pevnině.
Nadešel čas promluvit si s králem.