Tři světy

Lidé přes palubu

Byla to jedna z těch bouří, jakou byli Carmen s Nathanem zvyklí sledovat z okna svého pokoje doma na zámku. Přesně jedna z těch bouří, která v nich vyvolávala zimu i když seděli na parapetu svého okna v teple krbu.
Královská loď, nyní obsazena piráty, se nakláněla na vysokých vlnách a silný déšť, který máčel nejen palubu, ale i piráty, se zdál, že snad nikdy nepřestane. Mokré vlasy i oblečení jim v silném větru noci vlály. Na nebi svítily blesky a silné hromy děsily pokaždé, když zazněly.
Brandon přikázal Carmen, aby šla do podpalubí, ale ona chtěla zůstat se svým bratrem. Chtěla ho chytit ve chvíli, kdyby přepadával přes zábradlí lodi.
Brandonovi to bylo jedno. Jen nad tím pokrčil rameny a odešel. Jestli chce umřít v silné bouři, která má přijít, ať si klidně umře.
Carmen, Nathan a pár dalších pirátů, křečovitě svírali lano, které mělo stáhnout plachty. Nešlo to, muselo se zaseknout.
Carmen začala z prstů odkapávat krev. V tu chvíli slyšela jen dvě věci. Burácení bouře a kapitánův silný, hrubý hlas. Něco křičel na své piráty, ale co, tomu nerozuměla.
Pohlédla jeho směrem. To, jak ladně se po lodi pohyboval i v bouři, se jí zdálo neuvěřitelné. Dlouhý hnědý kabát mu vlál v silném větru.
Šel ke kormidlu. Takže se kapitán dnes skutečně chopí řízení lodi. Na to si ráda počká.
Nathan držel lano a i když byl v ohrožení života, stále musel myslet na Roberta a svého otce. Carmen o tom neřekl. Nechtěl jí udělat i tohle, už teď toho měla na mysli hodně. Kdyby se dozvěděla, že je otec mrtvý a na trůnu sedí Robert, zlomilo by jí to. On to zvládne, i když ho z toho píchá u srdce. On dokáže být silný. Nebyl si však jistý, jestli by to dokázala i Carmen. Svou mladší sestru miloval svým celým srdcem. A to byl přesně ten důvod, proč jí to nemohl říct.
Přál si jediné. Zabodnout Robertovi meč do hrudi. Tohle už nebylo jenom o nenávisti. Už to nebylo o tom, že ho před několika lety mučil ve svém královstvím.
Tohle bylo o pomstě. O pomstě, kterou dostane.
Pohlédl na svou sestru. Na její krásnou tvář a rudé vlasy. Až se to dozví, bude ho nenávidět. Ale to přejde. Stejně jako všechno. Jsou přece rodina.
Nathan se taky podíval na kapitána, který se chopil kormidla a prudce s ním zatočil na pravobok.
Lano se konečně uvolnilo a všichni, kteří ho drželi, spadli tvrdě na zem. Plachta se rychle sesunula dolů.
Brandon tomu nevěnoval pozornost a chytil kormidlo do svých hrubých prstů. Silný déšť mu máčel vlasy, které se mu lepily na obličej. Tahle loď byla silná, nebyla to Mořská záhuba, ale byla dobrá.
Jeho loď mu scházela každý den. Jako zvíře, které vypustíte do lesů a ono se vám zatoulá.
Pohlédl přes sebe, na černé mraky a rozbouřený oceán. Musí se z té bouře dostat pryč. Určitě brzy pomine, Brandon měl pocit, jako kdyby se na nějakých místech mraky už začínaly trhat. Budou muset vydržet. Tak dlouho, dokud bouře nepomine.
Ozval se výkřik. Podíval se dolů na palubu a uviděl piráty, Carmen a Nathana, jak rychle kloužou z jednoho konce lodi na druhý. Loď byla příliš nahnutá.
Zatočil prudce na levobok a pokusil se loď vyrovnat. Bylo však příliš pozdě. Všichni ti, kteří sklouzli na druhý bok lodi, hrubě narazili do zábradlí a někteří z nich přepadli přes.
Loď se nerovnala. Proč?! Proč je stále nahnutá, jako kdyby se měla každou chvíli převrátit?!
Když Carmen narazila do boku lodi, ucítila nepříjemnou bolest v zádech. Měla pocit, jako že každou chvíli přepadne. Rozhlédla se kolem a hledala Nathanův obličej. Nemohla ho najít. Kde je?
V tu chvíli ji někdo položil ruku na rameno a princezna se ohlédla.
Byl to Nathan, ve stejně nepohodlné pozici, jako ona. Byl naživu, zatím. Nezdálo se, že by se loď chtěla narovnat, ani bouře přestat.
Brandon se stále snažil loď narovnat, ale vlny jí stále nahýbali. Ztrácel rovnováhu. Jeho boty na kluzkém povrchu paluby podklouzly a on se skácel na zem. Když kormidlo nedržel, rychle se roztočilo na pravobok. Loď se začala naklánět ještě víc. Uslyšel další vyděšené výkřiky pirátů přepadávajících přes palubu.
Snažil se na kormidlo dosáhnout. Snažil se zase vyškrábat na nohy, ale ty mu stále podkluzovaly.
"Sakra!" Vykřikl a konečně se postavil. Chytil kormidlo a roztočil ho na druhou stranu.
Loď se začala vracet do správné polohy. Piráti, Carmen i Nathan dopadli na zem. Brandon křečovitě svíral kormidlo.
Pohlédl před sebe.
Nevypadalo to, že by bouře chtěla ustat.

Ale ustala. Když raní slunce vylezlo zpod obzoru, oceán byl zase klidný. Bylo to jako kdyby žádná bouře v noci ani nebyla. Loď byla poničená, ale nebylo to nic, co by se nedalo opravit.
Finn už zase stál u svého kormidla a piráti uklízeli škody, které se v noci vytvořily.
Loď se klidně houpala na vlnách.
"Lidé přes palubu! Lidé přes palubu!" Začal křičet jeden pirát. Brandon k němu přišel, aby se podíval, co toho blázna zase popadlo. Ostatní piráti, Carmen a Nathan se přišli taky podívat.
A skutečně. Na oceánu se houpalo asi pět malých, poničených lodiček, ze kterých zbylo jen pár dřívek. A na nich leželi lidé.
"Musíte jim pomoct, kapitáne." Naléhala Carmen.
Brandon si tím ovšem nebyl tak jistý. Nechtěl mít na palubě víc lidí. Nebyli to piráti, mohli být kdokoliv. Co dělali při té bouři na oceánu? Co je tam u všech svatých dostalo?
"Už jsou pravděpodobně dávno mrtvý." Řekl hrubým hlasem.
"To zjistíme jenom tak, že je dostaneme na palubu. Podívejte, támhle ta dívka se pohnula!"
Brandon se podíval tím směrem, kterým Carmen ukazovala. A opravdu. Snědá dívka, oblečená v něčem, co mělo připomínat kůži, jako kdyby začínala otevírat oči.
"Tamto je liška?" Podivil se James.
Brandon protočil oči v sloup. Kam se to dostal, že má zachraňovat skupinu lidí v kůži a lišku?
"Kapitáne..."
Pohlédl na Carmen. Její pohled byl prosebný.
"...prosím. Zachraňte je."
Brandon se znovu podíval na vodu. Na ta bezvládná těla. Nemyslel na to, že by jim zachránil život. Stejně si myslel, že tam bude nanejvýš jeden přeživší. Ale mohl tam být někdo užitečný. Někdo, kdo by jim mohl pomoct s jejich plánem. Někdo, kdo rozumí kletbám. A Brandon byl v zoufalé situaci. Jestli chce krále porazit, musí na souš. Jinak to nejde.
Zhluboka si povzdechl. "Vytáhněte je. Hned."
Piráti začali plnit rozkazy a pán moří odešel pryč bez jediného slova do podpalubí.

Z dvaceti lidí, které vytáhli na palubu, jich přežilo osm. Ti teď leželi v mokrém podpalubí na provizorních lůžkách vytvořených z dek, starých plachet a všemožných hadrů.
Carmen seděla u jedné z dívek. Tato dívka vypadala jinak, než ostatní. Neměla tak snědou kůži, její světle hnědé vlasy jí ležely na ramenou a dívka klidně oddechovala.
Liška, kterou vytáhli z oceánu, to taky přežila, i když to byl spíše zázrak než štěstí. A jako jediná se už probrala.
"Její jméno je Anna." Řekla liška a Carmen se podívala jejím směrem.
"Musí ti být velmi drahá. Sedíš u ní pořád."
Liška přikývla. Ležela vedle lůžka a dívala se na dívku.
"Já se jmenuji Carmen."
"Moc mě těší. Já jsem Lišák."
Carmen se pousmála. Lišák na ní pohlédl. "Váš kapitán mě děsí. Jeho posádka taky. Ty nevypadáš jako jedna z nich."
"Nejsem jedna z nich. Nebo, možná že už jsem. K posádce jsem se přidala teprve nedávno. A co se týče kapitána. Mě taky děsí. Ale nemyslím si, že by vám chtěl ublížit. Odkud jste přišli?"
"Já a Anna jsme s Ostrova přímořských. A zbytek z Ostrova divokých."
Carmen na něj vytřeštila oči. "Cože? Ostrov...divokých?...." Pohlédla na lidi ležících na lůžkách.
"...Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak asi vypadají. Nikdy jsem nečekala, že se s nimi setkám. Proč jste odtamtud odjeli?"
Lišák odvrátil pohled. "To je dlouhá historka. Proč si na téhle lodi?"
Carmen se usmála. "To je ještě delší historka."
Zvedla se a pobídla Lišáka, ať jde s ní na palubu. Ten ale nechtěl odejít. Chtěl být s Annou.
Carmen ho nechala. A mezitím přemýšlela, co tak strašného se stalo, že museli odejít ze svého ostrova.
Proč oni všichni museli odejít ze svého ostrova?
Tahle loď byla plná vyvrhelů společnosti, lidí na útěku. A Carmen nevěděla proč, ale poprvé za svůj život se cítila, jako že je doma.