Tři světy

Pán moří

Annu už pálily ruce od toho, jak dlouho polívku míchala. K tomu řetězi na nohou začínaly dřít a její pán, sedící za ní se stále připraveným bičem po ruce, jí pozoroval velmi pečlivě.
"To stačí, nalej mi."
Anna přes oteklé oko, které si včera získala svou nemotorností, když omylem vylila vodu na prádlo na zem, skoro neviděla, ale podařilo se jí kupodivu polívku trefit do talíře. Uchopila ho a přinesla svému pánovi.
"Zase rybí? To mi nemůžeš udělat něco jinýho?!" Vyjel na ní.
Anna nasucho polkla. "Odpusťte pane, ale tady na ostrově se nic jiného díky sopkám sehnat nedá."
Její pán na ní vytřeštil oči. "Takže ty budeš ještě drzá?! Proč si tedy někoho neposlala na Ostrov vznešených?! Nebo na Ostrov divokých?!"
"Ale...ale....na Ostrov divokých nikdo nechodí...."
"To mě nezajímá! Já chci něco jinýho, než tuhle odpornou polívku!" Vykřikl a polívku převrhl na zem. Vařící polívka se vylila Anně přímo na bosé nohy. Zasyčela bolestí, jak jí horká voda propálila kůži.
"Vypadni!" Zařval na ní a Anna se okamžitě otočila k odchodu. Přes popálené nohy skoro nemohla chodit, ale když měla šanci, od toho strašného člověka zmizet, radši jí využila.

Vyšla ven na dvůr, kovové řetězy na nohou jí opět začínaly škrtit kotníky a tak si sedla na špinavé shody. V tu samou chvíli si vedle ní sedlo oranžové tělíčko a pohlédlo na ní.
Anna se usmála a lišku pohladila po zádech. Lišák pohlédl na její spálené nohy. "Nejradši bych tomu chlapovi ukousl nos."
Anna sebou trhla a pohlédla směrem ke dveřím. "Tišeji, uslyší tě."
Lišák zavrtěl hlavou. Sám měl špinavý a potrhaný kožich. Pán, jehož jméno bylo Harvey, ho chytil před několika lety na lovu a od té doby si ho nechal jako osobního domácího mazlíčka. Pravda byla taková, že si ho vůbec nevšímal a tak se Anna a Lišák dali do řeči spolu.
"Měli bychom zmizet."
Anna si povzdechla. "S těmi řetězi na nohou bych moc daleko nedoběhla. A k tomu všemu Harvey je pán tohohle ostrova. Pokud bychom utekli, poznali by mě v prvním městě a ze strachu by mě předali."
Lišák pohlédl vzhůru směrem k sopkám, které jako kdyby se každým dnem přibližovaly.
"Já tak nějak stále věřím, že sopky za chvíli začnou vřít a vyvolá to zmatek. V tom zmatku bych ti mohl ukrást klíč od řetězů a společně bychom utekli."
"A kam bychom šli?"
"Nevím, na Ostrov vznešených? Je uprostřed a k tomu jsem slyšel, že jsou tam lidé moc milý. Jo a nezabíjejí zvířata."
Anna pohlédla na sopky. "Je ti jasné, že tvůj plán závisí jenom na tom, jestli sopky začnou vřít?"
"Vím, že začnou, cítím to..."
"Jak to můžeš cítit?" Přerušila ho Anna.
Lišák na ní pohlédl. "Jsem liška, zapomněla si snad? Mám skvělý čich. A k tomu všemu, zvířata takové věci vycítí."
Anna se pousmála a znovu Lišáka pohladila po srsti. Trochu se ošil, neměl rád, když ho někdo hladil.
"Ty jsi mazaný jako liška." Promluvila k němu Anna s úsměvem.
Lišák si lehl na schody. "To teda jsem."

Slunce už dávno zapadlo za obzor a panovala hluboká noc. Loď se houpala ze strany na stranu, ale na palubě bylo ticho. Brandon věděl, že většina posádky nespí, byli piráti, spali přes den, v noci bylo mnohem větší nebezpečí útoku královského loďstva. I když i on sám pochyboval, že by se k něčemu takovému král odhodlal. Už jim potopili nejméně pět lodí a i když mezi ostrovy nebyly lodě nedostatkové zboží, stále byly vzácné. Prozatím vládli oceánu piráti, otázkou je, jak dlouho to ještě vydrží. Brandon doufal, že dost dlouho na to, aby získal odpovědi na své otázky.
Seděl v kajutě u stolu, svíčka mu svítila na kus pergamenu, na kterém byl napsán seznam jídla, zbraní a ostatních věcí, které budou potřebovat z Ostrova vznešených. Jako na zavolanou zrovna přišel do kajuty James. Brandon k němu vzhlédl a podal mu pergamen. "Chci všechno, do jednoho."
James očima přelétl pergamen, i když Brandon silně pochyboval, že vůbec umí číst.
"Nejsem si jistý, jestli nám tolik střelného prachu dají. Přeci jen, pašovat střelný prach je poměrně těžké...."
"Ani v nejmenším mě nezajímá, jestli je to těžké nebo ne, chci ho tolik, kolik jsem napsal, je to jasné?"
James přikývl a nic víc už radši neřekl.
"Kapitáne!" Dovnitř vtrhl jeden z pirátů. Brandon vstal od stolu. "Co je?"
"Vidíme světla!"
Brandon vyrazil od stolu a vyšel ven na palubu. Většina posádky stála a zírala někam daleko na oceán. Brandon přes ně neviděl. Vystoupal na můstek, sebral kormidelníkovi dalekohled a pohlédl do něj.
"Co to je, kapitáne?" Ptali se ho piráti.
"Mlčte!" Ohradil se Brandon a všichni okamžitě ztichli. Chvíli na světýlko na obzoru hleděl, potom si odendal dalekohled od oka a jen zavrtěl hlavou. "Nic to není, jen světla nejvyšších hradeb zámku..." Byli slyšet zklamané povzdechy, které se očividně těšily na boj. Brandon se otočil na kormidelníka. "....Zpomalte loď. Za půl hodiny zastavte, nechci, abychom byli na dostřel..." Když kormidelník přikývl, otočil se na jednoho z pirátů a z můstku na něj houkl. "....Připravte lodě!"
"Ale kapitáne, polovina je děravá." Řekl bez zájmu pirát. Brandon na něj vytřeštil oči. "Děravá?! Jak je to možný?"
"Pravděpodobně od posledního útoku." Odpověděl za piráta James. Brandon po něm hodil rozzuřený pohled. "Tak je sakra opravte! Co tady celý dny děláte?! A do práce, vy mořský krysy!"
Všichni piráti, jako kdyby se probrali z transu a každý z nich začal něco dělat, byť někteří z nich jen rukávem čistili zem.
"Mají z vás nahnáno. Za starých časů nebyli zvyklý poslouchat. Vy ste je donutil."
Brandon se otočil na kormidelníka. Byl to starý, moudrý muž, který už na Mořské záhubě byl přes padesát let. Upřímně, Brandon si byl vědom, že tento starý pirát, jehož jméno bylo Hamilton, a James, jsou jediní, s kterými jde ztratit řeč.
Brandon přikývl. "Já si minulost bohužel nepamatuju." Odpověděl, smutně se pousmál, sešel dolů, zkontroloval jestli se piráti pustili do opravy lodí a vrátil se zpět do své kajuty.

Carmen stála potichu, s rukama skříženýma za zády vedle trůnu, na kterém seděl její otec. Král Tří světů byl skoro šedesátiletý muž, dávný vojenský hrdina, který měl ale stále ráznou ruku a lidé ho respektovali a vzhlíželi k němu. Král Jack byl dobrý král a Třem světům vládl už přes třicet let. Po jeho boku seděla na stoličce jeho žena, Rebecca. Její matka byla krásná, stále dlouhé blonďaté vlasy jí dopadaly na záda a ve zlatých šatech vypadala nádherně. A nakonec hned vedle její matky stál Carmenin starší bratr, následník trůnu. Měl vojenskou uniformu, vlasy tmavé po jejich otci. Přesto, jak se její bratr Nathan zdál sebejistý a plný otcovi hrdosti, byl černá ovce rodiny. Jeho párty, které podnikal v podzámčí byli legendární.
"Všichni buďte v klidu, tohle vyřídíme rychle, jsme na to zvyklí." Promluvil k nim král a královna jen mlčky přikývla. Na Carmen naštěstí neviděl a tak nezaregistroval její strnulý pohled. Tyhle návštěvy princů, králů a rytířů nesnášela. Hlavně když věděla, jak moc si přeje jí její otec provdat.
"Bylo by to mnohem snažší, kdyby jsme nehráli tyhle šarády. Stejně je zajímáš jen ty, otče." Promluvil potichu Nathan.
Carmen téměř cítila, jak jejímu otci praskly klouby, když sevřel pěst. Král pohlédl na svého syna. "Kdyby si byl můj druhorozený syn, tvůj názor by mi byl ukradený. Ale ty druhorozený nejsi, tak si laskavě začni nastavovat priority, jestli to po mě jednou chceš převzít." Řekl mu ledovým hlasem a otočil se směrem k vratům.
Carmen pohlédla na bratra, který se očividně dost držel, aby okamžitě neodpochodoval pryč.
V tu chvíli se otevřely vrata a dovnitř napochodovalo asi deset vojáků po každé straně. Když si stoupli podél červeného koberce, který se táhl středem sálu, vešel vysoký tmavovlasý muž v tmavě modrém oblečení a dlouhém plášti. Bylo mu asi třicet a měl tvrdé rysy. Když předstoupil před Krále, hluboce se mu poklonil. "Vaše Výsosti." Řekl hrubým hlasem.
Král mu pokynul. "Princi Roberte. Jsme velice rádi, že ste za námi přijel."
"Je mi potěšením vás konečně poznat."
"Jak se daří Ostrovu přímořských?"
"Kupodivu dobře, i když poslední dobou máme menší problém se sopkami."
"Se sopkami?"
"Ano. Zvířata začínají být neklidná a to je vždycky špatné znamení."
Král přikývl a ukázal na svou ženu. "Rád bych vám představil svou ženu Rebeccu..."
Princ Robert se hluboce uklonil.
"Je mi potěšením vás poznat, Vaše Veličenstvo."
"...mého syna Nathana."
Princ mu pokynul. "Slyšel jsem o vašich vojenských úspěších."
"Válka stále neskončila, doufám, že jich ještě pár nasbírám" Odpověděl na jeho poznámku Nathan.
"...a moji překrásnou dceru Carmen."
Carmen udělala malé pukrle a princ Robert na ní zůstal zírat.  Po chvíli jako kdyby se probral z transu a uklonil se jí. "Tedy, slyšel jsem o kráse princezny Tří světů a samozřejmě o jejích rudých vlasech, ale žádné vyprávění nemůže vyjádřit, jak krásná doopravdy jste, princezno."
Carmen měla obrovskou chuť ho s těmi řečmi poslat do háje, ale to si nemohla dovolit. A tak se jen sladce usmála, jak jí to učila matka a poděkovala.
Princ Robert se znovu otočil na Krále. "Válka, která zužuje naši zemi už trvá příliš dlouho a proto tu dnes jsem, abych Ostrovu vznešených nabídl příměří. Přeci jen, na tomto Ostrově žije pravý pán Tří světů a můj otec pochopil, že on proti vám nic nezmůže. Naše armáda se zmenšuje každým dnem."
"Takže vy jste mi přišel nabídnout příměří?"
Princ Robert přikývl.
Král si ho chvíli prohlížel. "A proč bych tomu měl věřit?"
"Protože se objevil nový nepřítel, proti kterému se nám bude lépe bojovat společně."
"A to přesně?"
"Na ostrovech se začíná mluvit o kapitánovi tak strašném, že se ho bojí i ti nejlepší námořníci z vašeho královského loďstva. O kapitánovi, který vlastní obrovskou loď a spoustu munice, díky které potopil všechny naše lodě. Lidé mu začínají říkat pán moří."
Král si ho chvíli měřil pohledem. "Vím o muži, který potopil naše lodě, ale nevěděl jsem, že by měl být takovou hrozbou."
"Nepodceňoval bych ho, Vaše Výsosti. Pátrali jsme po jeho minulosti a nenašli jsme nic, až na to, že kdysi bojoval ve vašem vojsku."
"V mém vojsku?"
"Vskutku."
Na chvíli nastalo ticho, kdy se Král nejdřív podíval na svého syna a potom zpět na prince Roberta. "Rád bych si vyslechl názor svého syna."
Robert přikývl a Nathan se zhluboka nadechl. "Tuhle hrozbu bych nepodceňoval, otče. Pokud jde o loďstvo, bude mít i jediná pirátská loď s dostatkem munice přesilu."
Král přikývl a otočil se zpět na Roberta. Carmen si všimla, jak se Nathan potí.
"Vím, že Ostrov přímořských má mnohem lepší lodě, než máme my. A má jich víc. Ale nevěřím, že byste za vaše lodě nechtěli něco na oplátku."
Princ Robert se pousmál. "To se vskutku nepletete. S otcem jsme o tom diskutovali a rozhodli jsme se, že jediný způsob, jak spojit naše království je sňatek..." Princ Robert pohlédl na Carmen a v tu chvíli to princezně všechno došlo. "....A vzhledem k tomu, že máte dceru na vdávání, rád bych vás, Vaše Výsosti, požádal o ruku princezny Carmen."