Tři světy

Muž, který byl šťastný

Před pěti lety....

Byl to malý, dřevěný dům stojící blízko lesa. Z jedné strany se k němu nakláněly jehličnaté stromy a z druhé byl výhled na oceán, jež se zdál nekonečný.
A v domě, byla jedna místnost, v níž byli křivé schody, které vedly na malou půdu.
Nebylo to moc, vlastně to nebylo skoro nic, ale bylo to něco.
Nezáleželo na tom, kolik toho bylo, záleželo na tom, že lidé, kteří žili uvnitř, byli šťastní.
Byli velice šťastní.
Emilia, mladá žena se zrzavými vlasy spletenými do dlouhého copu stála u pece a pekla buchty. Buchty už neměli tak dlouho, ani si nedovedla vzpomenout, jak dlouho tomu je.
Žili na Ostrově vznešených, ne blízko zámku, k pláži to měli blíž. Emiliina rodina vždy obdivovala královskou rodinu a šlechtu a Emilia to neměla jinak. Jak jen toužila se někdy do zámku podívat.
Ale zámek nebyl pro lidi, jako byla ona. Nebyla chudá, to ne, ale bohatá taky nebyla.
Byla prostě úplně normální.
Emilia pohlédla na pekáč a usmála se.
Jedna buchta chyběla.
Chtěla se smát, ale místo toho nasadila vážný výraz. Otočila se na podpatku a pohlédla do tváře své dceři, Sofii. Stála tam, menší než stůl, šatičky ušpiněné od bláta a vlasy, jež měla spíše hnědé než zrzavé, měla spletené do stejného copu, jako její matka. Ručičky měla schované za zády.
Emilia dala ruce v bok. "Nevíš náhodou, kam se poděla jedna z mích buchet?"
Sofia zavrtěla hlavou. Vypadala tak nevině. Emilia by jí to skoro uvěřila.
Udělala krok k ní a klekla si na zem. "Víš co jsem ti říkala o lidech, kteří neříkají pravdu?"
"Že jdou do pekla." Odpověděla Sofia písklavým hláskem.
Emilia přikývla. "Přesně tak. Takže se zeptám ještě jednou, kde je moje buchta?"
Sofia chvíli stála bez hnutí. Po krátké pauze pomalu vytáhla ruku, v níž skrývala buchtu. Podávala jí Emilii.
Emilia se usmála a zavrtěla hlavou. "Nech si jí. Ale příště se zeptej."
Sofia se usmála a zakousla se do buchty. Tvaroh jí zůstal na tváři.
Emilia se začala smát a vzala svou dceru do náruče. "Ty zlobidlo!"
"To bylo na mě?"
Emilia sebou leknutím trhla a podívala se do dveří, ve kterých stál vysoký muž s delšími tmavými vlasy. Na sobě měl klasické oblečení hospodáře. Špinavou košili a kalhoty.
Emilia se usmála. "Pokud budeš sahat na jídlo těma rukama, tak jo, Brandone."
Brandon se usmál a vešel dovnitř. Přivinul si k sobě Emilii a než stihla cokoliv udělat, políbil jí. Sofia jim začala téměř okamžitě sahat na obličej, chtěla pozornost.
Brandon a Emilia se na sebe podívali.
"Za co to bylo?" Zeptala se ona.
"Za nic. Jenom jsem chtěl své krásné ženě ukázat, jak moc jí miluju." Políbil ji znovu.
Poté se podíval na Sofii a od Emilie ji převzal.
"Jak si se dneska měla?" Zeptal se své dcery.
"Hrála jsem si venku." Odpověděla Sofia.
"A kradla mi buchty!" Ozvala se Emilia znovu stojící u krbu.
Brandon nakrčil obočí. "To snad ne." Řekl sarkasticky a Emilia u krbu se rozesmála.
Sofia si myslela, že se na ni její otec skutečně zlobí. "Mamince to nevadilo."
"Maminka není já." Řekl a pousmál se.
"Nech toho, ta malá z toho chudák nemá rozum." Emilia převzala Sofii a postavila jí na zem.
Brandon hleděl na svou ženu a dceru a byl velmi šťastný.

Večer, když Sofia již spala na půdě, seděl Brandon a Emilia u stolu, za svitu svíček.
"To nedovolím. Brandone, nedovolím ti tam jít." Říkala Emilia vyděšeným hlasem. Z očí jí vytékaly slzy.
"Já musím. Musím něco dělat. Musím bojovat za náš ostrov. A král teď potřebuje každého muže."
"Ale co my? Nemůžeš nás tu jen tak nechat. Z čeho budeme žít?"
"Budete dostávat peníze od království. Všechny rodiny, jejichž muži odešli do války, to tak mají."
Brandon se snažil Emilii přesvědčit, že je to tak nejlepší. Musí přece bojovat za svůj domov. Musí bojovat, aby jednou Sofia vyrůstala ve svobodném světě. Aby byla v bezpečí. Aby oni všichni byli v bezpečí.
Emilia si usušila slzy, které jí stékaly po tváři.
"Co když tě tam ztratím? Co když se ti něco stane? Co budu potom dělat? Jak to řeknu Sofii?"
Brandon zavrtěl hlavou a uchopil Emiliinu ruku do té své. "To neříkej. Ani na to nemysli. Já se vrátím."
Emilia, jejíž slzy teď tekly ještě víc než předtím, přikývla. "Dobře. Myslela jsem si, že na to jednou přijde. Jenom jsem doufala, že ne tak brzy. Kdy odjíždíš?"
"Příští týden."
Emilia složila hlavu do dlaní a začala vzlykat.
Brandon vstal a klekl si vedle ní. Trhalo mu srdce jí takhle vidět. Trhalo mu srdce od ní odcházet.
"Emilio, poslouchej mě. Vrátím se. A potom budeme zase spolu. Všichni tři. A budeme zase šťastní, jako jsme teď."
Emilia na něj pohlédla. "Vrátíš se, slyšíš mě? Nebo si tě najdu v posmrtném životě a znovu tě zabiju."
Brandon se usmál. Sám cítil slzy v jeho očích. "Dobře..."
Potom ji políbil. Byl to dlouhý polibek, jež mu připomínal, jak moc jí miluje. Každý den, kdy se na ni podívá. Už od té chvíle, kdy ji zahlédl poprvé. Pamatoval si, jak si před knězem slíbili nekonečnou věrnost. A on jí hodlal být věrný až do konce svých dnů. A ona jemu.
"Miluju tě, Emilio Mills." Řekl, když seděli, se spojenými čely.
"A já miluju tebe, Brandone Millsi." Řekla jeho žena se slzami v očích.

Druhý den vnikla vojska z Ostrova přímořských do města. Nikdo to nečekal, nikdo si to ani nedokázal představit. Doteď si všichni mysleli, že se Ostrov přímořských bojí útočit tak blízko zámku. Ale bylo již pozdě. Vojáci svůj strach překonali.
Z města se ozýval křik. Spousta životů ten den skončila, spousta domů byla vypálena.
Brandon byl v tu chvíli zrovna na poli kousek za městem. Byl horký letní den. Přes vlastní myšlenky ani neuslyšel křik z města.
"Brandone! Brandone!"
Brandon se otočil a pohlédl na uříceného sedláka, jeho souseda. Vypadal vyděšeně.
"Co se děje?"
"Vojska Ostrova přímořských napadli město!"
Brandon upustil hrábě, které držel a rozběhl se do města. Měl pocit, že takhle rychle snad nikdy neběžel. Cítil, jak mu nohy vypovídají službu, ale on běžel dál.
Měl strach. Takový, jaký snad nikdy neměl.
Běžel až k němu domů.
Vběhl dovnitř. "Emili...." Zarazil se. Měl pocit, jako kdyby se mu srdce stáhlo do malého uzlíčku. Jako kdyby mu dech vypověděl službu a nejen ten.
Brandon se zhroutil na zem. "Ne.....Ne! Ne! Prosím, ne!" Křičel mezi svými vzlyky. Na kolenou se doplazil k tělu své ženy. Její oči byli stále otevřené a krev na její tváři čerstvá. Hluboká rána v jejím břiše ještě nepřestala krvácet.
Jeho mrtvá žena stále svírala tělo jeho mrtvé dcery, jejíž oči byli také otevřené. Obě měli rány na břiše, ale jeho žena měla k tomu podřezaný krk.
Brandon přes vzlyky skoro neviděl. Vydral se z něho bolestný křik. Kdyby byl jen trochu rychlejší, kdyby přišel trochu dřív, mohl je zachránit.
A nebo mohl ležet vedle nich.
No a co? Bylo by to lepší, než je vidět takhle. Bylo by to snazší. Byli by stále spolu.
Objal svou ženu s dcerou a nepřestával vzlykat.

Vojáky se povedlo zastavit, ale ztráty na životech byli obrovské. Nejen vojáci, ale i obyčejní lidé z města.
Každý o tom věděl svoje.
Brandon Mills taky.
Seděl v hospodě, už asi třetí den v kuse, už si ani nepamatoval, kdy byl naposledy střízlivý.
Hospodský ho nechal, věděl, co se mu stalo a věděli to i všichni ostatní.
Brandon tam jen seděl a hleděl do prázdna. Nemohl přestat myslet na svou ženu a dceru, ležící na podlaze místa, kterému ještě nedávno říkal domov.
"Brandone?"
Zvedl pohled. Ve tváři byl přepadlý a oči měl stále rudé. Byl to hospodský.
"Nech mě na pokoji." Řekl potichu a napil se kořalky. Kolikáté, to už přestal dávno počítat.
"Myslím, že bych ti mohl pomoct."
"Mě už nikdo nepomůže."
"Ona by mohla"
Brandon zvedl pohled. "O čem to sakra mluvíš?"
Hospodský si sedl k němu ke stolu. "Poslouchej, to, co se ti stalo je něco příšerného. Na to ani neexistují slova. Největší bolest, jakou může muž zažít, je když přijde o svou rodinu. O tom není pochyb. Ale nedávno jsem od jednoho muže, který se jen tak zastavil v hospodě slyšel něco o ženě, co ti může pomoct."
"O jaké ženě?"
"Prý je to čarodějnice. Žije ve vodě. Lidé s problémy k ní chodí a ona jim pomáhá. Vrátí se a jsou jako nový. Nic to nestojí, ta čarodějnice to dělá jen z dobroty srdce."
"Proč bych tomu měl jako věřit?"
"Protože pomohla mýmu bratrovi. Potom, co ho zranili ve válce na tom byl fakt špatně, ale hned, co se od ní vrátil, byl jako vyměněnej. Většina tomu nevěří, ale lidé, kteří hledají pomoc, sáhnou po každé možnosti."
Brandon v takové povídačky nevěřil, ale v jednom měl hospodský pravdu. Opravdu toužil si od té bolesti alespoň na chvíli odpočinout.
Aspoň na chvíli.
A k tomu, co může ještě ztratit? Jestli ho ta čarodějnice zabije nebo promění v něco, co není, jak mu to ublíží? Horší než teď už to být nemůže.
Brandon se chtěl zabít. Ale zjistil, že není dostatečně silný na to to udělat.
Byl slabý i na to, aby si sám podřezal žíly.
Byl slabý na to zachránit svou rodinu.
Pohlédl na hospodského. "Kde jí najdu?"