Tři světy

Je tohle noc, kdy zemřu?

Piráti se společně s princem a princeznou Ostrova vznešených plížili po královské lodi. Slunce už začínalo zapadat za obzor, a tak na nebi tvořilo krásné zlaté obrazce.
Zrovna vycházeli schody, které vedly na palubu, když uslyšely těžké kroky několika námořníků.
Přitiskli se ke stěně a potichu vyčkávali.
Carmen se sama sebe ptala, jak se jí to všechno vlastně stalo? Jak si dokázala vybudovat náklonnost k někomu, kdo jí a jejího bratra držel v podpalubí, v zimě a hladu.
Možná proto, že nedržel.
Že jim dovolil vystoupit na palubu.
Carmen nikdy ve válce nebojovala. Celý život ji učili, že to oni jsou ti správní. Proto zjištění, že tomu tak možná není, pro ni bylo těžké. Nevěděla, komu má věřit, ani na čí straně stát. Věděla jen jedno.
Kapitán královské lodi se na ně dívá až moc divně. Co všechno se stalo za dobu jejich nepřítomnosti? Co všechno se vymklo kontrole?
Jestli si má vybrat stranu, vybere si radši tu špatnou. Tu, která jí zajistí nenávist domoviny do konce života.
Pirátům nevěřila a už vůbec nevěřila jejich kapitánovi. Nevěřila, že jsou ti dobří. Ale stále byli lepší než námořníci z královské flotily.
To, jak se na ně dívali. Bylo to tak divné. Jako kdyby k nim už nechovali žádnou úctu. Úctu, kterou k nim chovat museli, ať už si mysleli cokoliv.
Námořníci se pomalu přibližovali a ve chvíli, kdy byli dostatečně blízko, vyskočili ze svého úkrytu. Než stihli námořníci zareagovat, piráti se na ně vrhli a než stihl kdokoliv cokoliv udělat, byť jen vykřiknout, piráti je proťali svými meči.
Námořníci se pomalu sesunuli na zem.
I přes to, že piráti nebyli ani zdaleka v plné síle, provedli první z mnoha zabití rychle a v tichu.
Nathan se sám pro sebe usmál a vedl je dál směrem k palubě.
Blízko schodům, které vedly na palubu, se všichni zastavili a poslouchali.
Z paluby byl slyšet zvuk hovoru, práce a hlasité kapitánovi rozkazy.
"Dobře, nejdřív se budeme muset vrhnout na kapitána. Musíme to udělat rychle, žádné vybavování." Řekl Nathan potichu a všichni jen mlčky přikývli.
"Víte, kde drží kapitána?" Zeptal se James šeptem.
Nathan na něj pohlédl a přikývl.
To pirátům stačilo.
"Za kapitána." Řekl James a vyběhl s křikem na palubu. Piráti ho následovali a za nimi i Nathan s Carmen.

Brandon už nerozeznával rozdíl mezi představou a realitou. Pod židlí, ke které byl přivázaný, byla velká kaluž krve a on sám už nebyl schopný skoro ani zvednout hlavu. Byl bledý a pod očima se mu rýsovaly černé kruhy.
Přál si jen jedno, aby mohl už konečně umřít.
Ale rána, která se mu táhla od prsou dolů až k břichu, krvácela pomalu. Přesně tak, jak říkal kapitán královské lodi.
Chtělo se mu pořád spát, víčka měl těžká, těžší, než kdy předtím.
Myslel si, že únavu už zažil. Ale mýlil se. Tohle bylo tisíckrát horší.
Když usnul, nebo omdlel, zdál se mu stále ten stejný sen pořád dokola.
Ten sen, který se mu zdál už mnohokrát.
Pomalu otevřel oči. Zamlženým zrakem uviděl svou hruď zbarvenou do ruda a kaluž krve pod ním. Nevěděl, jestli je den nebo noc, ani kolik času od jeho pořezání už uběhlo. Snažil se zvednout hlavu, ale byla příliš těžká a hned mu zase spadla zpět na hruď.
A právě v tu chvíli, kdy měl pocit, že znovu ztratí vědomí, se ho někdo dotkl na paži.
Byl to jemný, letmý dotyk.
Brandon se podíval tím směrem a uviděl bledou ruku, dotýkající se jeho paže.
Ze všech svých zbývajících sil zvedl hlavu.
A potom ji uviděl.
Překrásnou mladou ženu s bílými vlasy, v modrých šatech upletených z té nejjemnější látky. Ženiny oči byli modré jako oceán a když se jí ve tváři rozlil úsměv, Brandon ucítil zahřání u srdce.
On tu ženu znal.
"Brandon Mills. Řekla bych, že jsem takové rozuzlení nečekala, ale to bych lhala. Věděla jsem, co se stane." Promluvila žena hebkým hlasem, který se v Brandonových uších ozýval ozvěnou.
"Já.....já....vás znám...." Řekl Brandon slabým hlasem. Nedokázal zaostřit.
Žena se usmála. "Ano, mě ano. Ale nemůžeš si vzpomenout odkud. A ta otázka tě bude doprovázet ještě nějakou dobu. Ale to není důvod, proč jsem přišla. Přišla jsem, protože jsem uslyšela tvé myšlenky o smrti. Ty chceš umřít."
Brandon jí chtěl odpovědět. Ale nenalézal v sobě sílu na vyslovení byť jen jediného slova.
Žena poznala, že jí chce něco říct. Přistoupila blíž. "Ještě není konec tvých dnů, Brandone Millsi. Nestal si se tím, čím jsi se stal jen proto, aby si zemřel v zajetí lidí horších, než si ty sám. Bolí to, vím že ano. Ale tvůj čas ještě nenastal. Ještě ne. Bojuj s tím. Bojuj tak, jako si ještě nikdy nebojoval. Pokus se přechytračit smrt."
S tím se žena změnila v mlhu, která se objevuje po studených nocích nad oceánem a už po ní nezbyla ani zmínka.
Brandon nevěděl, jestli chce ještě bojovat. Ale musel. Ta žena mu to řekla. A on, z nějakého důvodu věděl, že jí musí poslechnout.
Uslyšel venku křik a řinčení kovu.
Chtěl pomoct. Ale nemohl. Nebyl schopný ani promluvit. Jak mohl bojovat?