Tři světy

Víra ve vodu

Carmen stála u svého okna a hleděla ven. Slunce již zapadalo za obzor a oceán se na chvíli proměnil na zlatavou záři. A Carmen s láskou vzpomínala na ty doby, kdy stála na dřevěné lodi a svět se pod ní houpal. Na chvíle, kdy jí do tváře narážel silný mořský vítr. Na chvíle, kdy viděla muže, tak jiného, než všichni muži, které kdy znala. Muže, který nebyl ušlechtilý, bohatý, dokonce ani dobrý. Přesto se s ním cítila bezpečněji, než s kýmkoliv jiným.
Na chvíle, kdy se poprvé ve svém životě cítila svobodná.
Nyní byl její život zaplněn strachem. Strachem tak čirým, že ho nedokázala ani na chvíli zastínit jiným pocitem. Muž, jež se nazýval jejím manželem, jako kdyby z ní vysával všechno, čím je. Už si ani nepamatovala, jaké to bylo předtím, než odešla. Často myslela na svého otce, ubohého krále, který toužil po konci války tak moc, že byl ochotný za to obětovat všechno. Carmen ho svým způsobem nenáviděla. Nenáviděla to, co jí udělal. Nenáviděla ho za to, jak málo se o ní staral. Nenáviděla ho za jeho sobeckost. Ale na druhou stranu ho milovala. Byl to její otec. A to nikdy nezmění. Vždycky k němu bude cítit náklonnost, jakou nemůže cítit k žádnému jinému muži.
Často myslela na svého bratra. Nedokázala si ani představit, co teď musí prožívat. Bála se, že ho už nikdy neuvidí. A pokud ano, že to bude ve chvíli, kdy bude již mrtvý.
Carmen zavřela oči, když jí z nich začaly vytékat horké slzy.
Ozvaly se přicházející kroky. Kroky, které tak dobře znala.
Oči znovu otevřela.
"Jsem těhotná, Roberte." Řekla, bez toho, aby na svého manžela pohlédla.

Místností se ozval ohlušující křik, když se voják zařízl do Nathanova masa. Nathan cítil, jak mu vytéká krev z těla a jak se rána sama zvětšuje.
Byl vyčerpaný. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy spal. Pot mu tekl po obličeji a mísil se s krví. Ale to ho netrápilo tak, jako řezné rány na jeho hrudi.
"Proč mě prostě nezabiješ?" Zeptal se vojáka unaveným hlasem. Ruce, přivázané železnými řetězi ke stropu, mu drásaly kůži na zápěstí.
Voják se usmál. "To si král Robert nepřeje. Přeje si, aby si umíral pomalu."
"Jak si mohl tak rychle začít poslouchat Roberta? Naše rodina vládla Třem ostrovům po spoustu let. Býval jsem tvým princem. Jak se mohli všichni tak rychle otočit na stranu zla?"
"Záleží, jak to vidíš, princátko. Ti chytřejší se podvolili a ti hloupější, no, řekněme, že ti už nejsou mezi námi. Král Robert začal vládu teroru. Nepodvolíš se, zemřeš. Je to snadné. A já, já tvého otce nenáviděl." Řekl voják s úsměvem.
Nathan na něj nechápavě pohlédl. "Já myslel, že můj otec byl dobrý král."
"To byl, ale jak pro koho. Pro šlechtice to byl bůh, ale pro obyčejné lidi? Nemáš ani ponětí, jak to vypadá v zapadlých částech Ostrova vznešených. Lidé tam umírají."
"O tom můj otec nevěděl."
"Správný král by měl."
Nastala chvíle ticha, kdy Nathan hleděl na mladého vojáka. Když promluvil, jeho hlas byl plný neskrývaného odporu.
"Co ti Robert dává víc? Co máš, co si předtím neměl?"
Voják se usmál. "Lepší práci."
A zařízl se znovu do masa.
Místností se roznesl křik.

Brandon seděl s hlavou opřenou o zeď. Vojáci už se ani nesnažili ho mučit, věděli, že se brzy rozpadne sám. V hlavě ho třeštilo a celé tělo ho bolelo. A bylo mu horko, takové, že měl celé tělo pokryté potem.
Zrovna byl v cele sám. Nathana a Marca někde mučili.
Znovu ho chytil záchvat kašle a v tuto chvíli měl pocit, že už ho nerozdýchá.
"Měl byste přestat ten kašel potlačovat. Bude to jenom horší." Ozvalo se z vedlejší cely, která byla celá zahalena ve tmě. Brandon ani nevěděl, že tam někdo je.
"A kdo mi dává tak chytré rady?" Zeptal se ironicky.
Ze tmy se vynořila hubená postava v potrhaných šatech, které byli dříve určitě velmi drahé. Byla to žena kolem čtyřicítky. Vlasy měla dlouhé, hnědé. Tvář i zbytek těla měla špinavý od prachu a špíny.
Sedla si vedle mříží.
"Já jsem Rebecca." Řekla a protáhla ruku skrz mříže.
Brandon jí trochu nejistě uchopil. "Brandon." Pousmál se.
"Čemu se smějete, Brandone?"
"Je to zvláštní říkat mé jméno. Byl jsem zvyklý ho zatajovat. Ale nyní to nemá smysl."
"Proč?"
"Jelikož jsem si vzpomněl."
Rebecca přikývla. Kupodivu se neptala, na co si Brandon vzpomněl a on byl za to vděčný.
"Proč jste tady, Rebecco?"
"No, stalo se, že jsem byla na místě, na kterém jsem být neměla. Stalo se, že jsem se před několika lety stala královnou Tří světů."
Brandon na ní vytřeštil oči. Byl dokonce natolik unavený, že se skoro ani nedivil. "Vy jste matka Carmen a Nathana?"
Žena přikývla.
"A proč jste něco neřekla? Nathan byl tady."
"Věřil byste, že jsem se bála jeho reakce? Co by řekl, kdyby mě takhle viděl? Matky jsou vždycky pro své děti dokonalé, nemám pravdu?"
Brandon se smutně usmál. Vzpomněl si na Emilii. Ona byla dokonalá, i když si myslela, že není.
"A to vás nebolelo, když ste viděla svého syna pokrytého krví?"
"Ani si nedokážete představit jak."
Brandon přikývl a pohlédl královně Tří světů do tváře. "Víte, kdo já jsem?"
Rebecca se usmála. "Ovšem. Vy jste Pán moří."
Brandon přikývl. "A co si o mě myslíte?"
"Je zvláštní vás vidět naživo. Už mi ani zdaleka nepřipadáte jako muž, o kterém básní celé Tři světy. Ale to se stane s každou legendou, když jí potkáte naživo. Zjistíte, že jsou jenom lidé. Přesto jsem slyšela, co všechno jste udělal, a i když ani polovinu z toho neschvaluji, myslím, že jste ten jediný, kdo dokáže Roberta přemoct."
Brandon se pousmál. "Jak? Jsem slabý. Kouzlo, které mě drží na pevnině vyprchává."
"Tak požádejte vodu, aby vám pomohla."
"Cože?"
"Drahý, vím toho víc, než si dovedeš představit."
"Ale právě ona byla ta, před kým jsem se snažil skrýt."
"Někdy musíme čelit svým nepřátelům, abychom mohli porazit ještě ty horší."
"Ale jak?"
"Pomodli se k ní."
Brandon zavrtěl hlavou. "Já v Boha nevěřím. Nevím, jak se modlit."
Rebecca chytila mříže a přiblížila se k Brandonovi ještě blíž. "Nemusíš věřit v Boha. Věř ve vodu. Kvůli tomu si se stal tím, kým jsi. Věřil jsi v ní ve chvíli, kdy nikdo jiný. Udělej to znovu. Prosím..." Hlas se jí zlomil. "...zachraň mé děti. Já to nedokážu. Ale ty ano."
Brandon se zahleděl do modrých očí královny. A potom zavřel oči. A pomodlil se k vodě.

Najednou byl znovu na své lodi. Na Mořské záhubě. Zavřel oči a zhluboka vydechl. Slaný vítr mu znovu cuchal vlasy a pod nohama se mu hýbal oceán.
Byl doma.
Otevřel oči a rozhlédl se po palubě. Byla prázdná. Jediná postava, stojící uprostřed, byla ona žena s blonďatými vlasy a v modrých šatech, jež se na ní vznášely. Byla stále překrásná. Stejně, jako v ten den, kdy se poprvé setkali.
Brandon k ní přistoupil. "Musíme si promluvit."
"O čem bychom měli mluvit?" Zeptala se žena. Její hlas se roznášel oceánem jako nekonečná ozvěna.
"Musíme si promluvit o tom, co si mi udělala."
Žena nechápavě nahnula hlavu na stranu. "To, co jsem ti udělala, bylo to, co si chtěl."
"Ne. Rozhodně jsem nechtěl zapomenout na to, kdo jsem. Na to, kdo byla má žena a dcera. Na svůj život."
"Chtěl si přeci odprostit se od bolesti. Chtěl si alespoň na chvíli volně dýchat. Já ti to dala."
"Ale nechtěl jsem zapomenout na svůj život."
Žena se zasmála. "Rozhlédni se! Tohle je tvůj život, Brandone Millsi. Viděla jsem to v tobě ve chvíli, kdy jsem tě poprvé uviděla. Tu jiskru, kterou nikdo jiný neměl. Měl si v sobě kousek mě. Oceán tě vždycky přitahoval a možná by si na něj i šel, kdyby si neměl ženu a dítě. Oni tě jen udrželi na pevnině. Já ti pomohla najít tvůj pravý potenciál."
"Ne. Se svou ženou a dcerou jsem byl šťastný." Vrtěl hlavou Brandon.
"Skutečně? A byl si šťastný, když si každý den chodil na to stejné pole a v horku či mrazu pracoval? Byl si šťastný, když si se vracel znavený domů a tam musel vykonávat další práci? Byl si šťastný, když si měl ten nejobyčejnější život, jaký kdy kdo měl? Proto si chtěl do války. Chtěl si od toho všeho pryč. Chtěl si utéct od té rutiny! Já ti to všechno dala! Dala jsem ti život, po kterém si toužil!"
"A to mě to muselo stát moje vzpomínky?"
"Nikdy by ses nestal tím, kým jsi, kdyby sis pamatoval. Jen by ses dál utápěl v bolesti a nakonec by si skončil mrtvý někde za hospodou, kde by ses upil k smrti."
Brandon jí nechtěl poslouchat, přesto věděl, že má pravdu. Téměř v každém slově. Zabil by se, kdyby nezapomněl.
"Ale jaký to mělo smysl, když jsem si teď vzpomněl?"
Žena si ho prohlédla od hlavy k patě. "Muž, který za mnou přišel do jeskyně tam už navždy zůstal. Stal si se někým jiným, někým větším. Mužem, který patří do legend. Mužem, který vzbuzuje strach. To v sobě nikdy nezapřeš. Nikdy. Muž, kterým si byl, je mrtvý už dlouhou dobu."
Brandon pohlédl na své ruce. Třásly se mu.
"Na tom stejně nezáleží. Do dne budu mrtvý. Kvůli tvé kletbě."
Žena zavrtěla hlavou. "Dám ti čas navíc. Nechám tě na pevnině jak dlouho budeš chtít, ale nezapomeň, že ve chvíli, kdy vstoupíš na oceán, už nikdy se na pevninu znovu nedostaneš. Bude tě čekat stejný osud, jaký tě čekal po celou dobu předtím. To je tvá cena, za mou pomoc."
Brandon nasucho polkl. "Kdo jsi?"
"Proč se ptáš?"
"Chci znát jméno toho, koho zabiju."
Žena se rozesmála. "Nemyslím si, že jsi toho schopný, Brandone. Ale přesto tuším, že mé jméno již dávno znáš. Jsem voda, každá kapička oceánu. Tohle všechno jsem já. Já jsem ta, která přináší štěstí. Vlastně já sama jsem štěstí."
Brandon zavrtěl hlavou. "Ne, ty jsi bolest. A přísahám, že až skončím s lidmi, tak si tě najdu a zabiju tě. Já budu to poslední, co před smrtí uvidíš, ty svině."
Žena se pousmála. "Hodně štěstí s dostáváním se ven."

Brandon otevřel prudce oči. Byl zpátky v cele, na pevnině, která mu byla tak nepříjemná. Cítil se mnohem líp, vlastně byl téměř v pořádku. Pohlédl do vedlejší cely.
Rebeccu neviděl.
Vstal a rozešel se směrem ke dveřím cely.
"Musí přece existovat cesta ven. Musí."