Tři světy

Žena v šatech z té nejjemnější látky

Robert seděl na zlatém trůnu Tří světů, na sobě zlatou róbu krále a na hlavě plné černých vlasů korunu posetou drahokamy.
V jeho tváři bylo jasně vidět, že zuří.
Strašně zuří.
Námořníci se před ním krčeli, přestože neměli na událostech, které se stali, nejmenší vinnu.
"Zopakujte to ještě jednou." Řekl Robert hrubým hlasem, který se mu třásl vzteky.
"Piráti museli přemoct naše námořníky. Chopili se moci nad královskou lodí." Námořnímu důstojníkovi, který mluvil, se třásl hlas. Pomalu se začal smiřovat se svou vlastní smrtí.
"Takže vy mi chcete říct, že ten všivý takzvaný kapitán je zase na svobodě?!" Jeho křik se rozlehl sálem.
Třesoucí se námořníci přikývli.
Tito námořníci v tuto chvíli reprezentovali všechny pocity, které lid Ostrova vznešených cítil.
Strach. Čirou hrůzu.
Nikdo si nedovolil postavit se šlechtici tak mocnému, že dokázal přesvědčit bývalého krále, aby prolomil pokrevní linii a udělal z něj krále. Nikdo si nedovolil odporovat muži s tou největší armádou, jakou kdy Tři světy poznali.
"Dozvěděli se námořníci o tom muži něco?" Robertův hlas se trochu zklidnil, přesto jeho pohled nechával námořníky ve střehu.
"Nic. Ten muž, ani jeho piráti nepromluvili. Tedy, to říkají poslední dopisy, které racci z lodi přinesli. Píše se v nich, že už toho piráta skoro měli, ale nic neřekl. Mlátili ho, řezali, ale on nepromluvil. Máme ovšem konečně jeho popis." Řekl námořní důstojník s předstíranou nadějí v hlase.
Robert se na něj zadíval svýma tmavýma očima. "Jaký ten popis tedy je?"
Námořník vytáhl z kapsy pergamen a rozložil ho. "Je vysoký, běloh, tmavé oči i vlasy, něco málo přes třicet let."
Robert se na námořníka zadíval. "Skvělý, to nám moc nepomohlo, takhle vypadá každý druhý muž ve Třech světech. Ještě něco, víc specifického?"
Námořník pergamen zase sroloval. "Omlouvám se, Vaše Výsosti, ale nic víc není. Nedostali z něj ani jeho jméno."
"To nepromluvil ani někdo z jeho pirátů? Nebo má drahá žena, či její bratr ještě ve chvílích, kdy o nich byli zprávy?"
"Nikdo nic neřekl. Domníváme se, že vaše drahá choť, nebo pr...její bratr jeho jméno ani neznají." Námořní důstojník se kousl do jazyka. Málem oslovil Nathana jejich princem. To by ho určitě stálo krk.
Robert se zamyšleně opřel o trůn. Jakou moc musí muž mít, aby přinutil své lidi držet v tajnosti takovou věc, jako je jeho jméno? Proč se tak bojí, že ho někdo zjistí? Co by se stalo, kdyby tomu tak bylo? Co všechno by se o něm mohl dozvědět?
Robert pohlédl na své vojáky. "Zaveďte je ke stěně a zabijte je."
Námořníci zesinali strachy. Vojáci přišli a zezadu se jich chopili. Námořníci se vzpínali, křičeli a prosili o milost.
Robert jim nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. Myšlenkami zase spadl k té otázce.
Kdo je tento muž?
Robert věděl, že to musí vědět.
Musí se s ním setkat. Musí ho poznat. Zjistit jeho slabiny.
"Brandon Mills."
Robert sebou trhl a na trůnu vstal. Za trůnem stála žena s bílými vlasy a v modrých šatech z té nejjemnější látky. Její oči byli modré jako oceán.
"Kdo jsi?"
Robert z nějakého důvodu nezavolal stráže. On je nechtěl zavolat. Něco v něm mu našeptávalo, že tato žena je na jeho straně.
"Já jsem ta, která vám dává odpověď na vaši otázku. Chtěl jste vědět, jaké je jméno Pána moří. Jeho jméno je Brandon Mills."
Robert se pousmál. "Jak můžu vědět, že se vám dá věřit?"
"Nemůžete. Budete muset."
V tu chvíli se žena rozpustila v mlhu. Zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Robert zůstal chvíli stát na místě. Nedokázal pochopit, co se to právě stalo.
Té ženě věřil. I když nevěděl proč.
"Stráže?!" Zakřičel a stráže okamžitě vběhli do velkého sálu.
"Dejte vědět všem lidem v zámku, ať si sednou do knihovny a hledají jedno jméno."
"A jaké je to jméno, Vaše Výsosti?"
Robert se vítězně usmál. "Brandon Mills. To jméno je Brandon Mills."

Jess uchopila do náruče svou několika měsíční dcerku. Začala s ní chodit po dřevěném domku a přitom jí houpala.
"Všechno bude dobré, bude to dobré." Nalhávala si, že se snaží uklidnit svou dceru, ale přitom se vlastně snažila uklidnit samu sebe. To, co přijde, jí bude pravděpodobně stát život. Jen doufala, že to nebude stát život i její dceru.
Přesto věděla, že to musí udělat. Nebyla jiná možnost. Pokud nesesadí Roberta z trůnu, Tři světy se propadnou do zkázy jim nevídané.
A tak si dál opakovala ta slova. Třeba jí nakonec přinesou útěchu.
I když si byla jistá, že spíš ne.