Tři světy

Bojovat a zachránit

Byl to zvláštní příběh.
Ona ho znala. Žena, jež vlastnila vodu.
Ona byla vodou.
Měla jen jediný úkol.
Ochraňovat příběh. Ochraňovat ty ztracené životy, procházející dějinami.
Stačil by její jediný zásah a mohla by změnit chod událostí. Mohla by jim pomoct vyhrát.
Ale oni nebyli předurčeni k vítězství.
Pravý hrdina se nejdřív musí stát zloduchem.
Tak poznáte dobrý příběh.
Tak, že každý pád postavy prožíváte jako svůj vlastní. Bolí vás to tak, že nemůžete dýchat a pěsti svíráte tak pevně, až vám bělají prsty.
Chcete se domoct spravedlnosti. Toužíte po tom, aby postavy byli bývali udělali něco jiného, něco chytřejšího, ale víte, že ve výsledku nebudete moci pomoct.
Postavy se budou muset rozhodnout sami.
Nemůžete zasáhnout.
Ona může.
Ale ještě nepřišel její čas.
Ještě nepřišel čas na to, aby jim zastoupila cestu.
Jen doufala, že se rozhodnou správně.
Prosím, rozhodněte se správně.
Jinak budu muset přijít dřív, a vyslovit pravdu.

Džungle se ponořila do temnoty noci a obyvatelé Ostrova divokých se odebrali k neklidnému spánku.
Lodě na pláži byli už skoro hotové, i když to, co leželo na pláži, bylo od lodí hodně vzdálené. Byli to spíš vory, které se při větší vlně okamžitě převrátí.
Anna obdivovala odvahu lidu z Ostrova divokých a hlavně jejich naději. Věřili, že se dostanou na Ostrov vznešených za každou cenu. Oceán je neděsil, neděsila je ani strašná smrt utopením. To, co by se stalo, kdyby zůstali tady, bylo mnohem horší než smrt, která vám bere postupně dech a plnící se plíce vodou.
Vlny narážely na pláž a v tiché noci to byl jediný zvuk na míle vzdálený.
Noc to byla klidná. Až překvapivě klidná.
"Všichni na tom moři umřou." Řekl Lišák stojící vedle Anny.
Anna si povzdechla. "A co mají dělat? Mají tady zůstat a čekat až si pro ně přijdou? Čekat až je promění v monstra?"
"Ty tomu vážně věříš?"
"Takový strach se nedá předstírat."
Anna se rozešla zpátky po bambusové vesnici.
"Anno, co chceš dělat? Víš, že jsme sem utekli z nějakého důvodu. Na Ostrově vznešených tě najdou." Lišák běžel za Annou a snažil se ji zastavit pomocí packy, kterou jí začal zarývat do lýtka.
Anna se otočila a klekla si na zem tak, aby viděla Lišákovi přímo do očí.
"A co mám teda dělat? Kam můžu utéct, Lišáku? Kde po mě nepůjdou? Myslela jsem si, že můžu zůstat tady, ale nejde to. Nemohli jsme tušit, co se tady děje. Takže poplujeme zpátky a možná umřeme při snažení, ale pokud se to povede, pomůžeme těmhle lidem dostat život." Annin hlas byl ostrý, takový, jaký u ní Lišák nikdy nezažil. Její vystrašený a submisivní výraz, ten, který u ní vídal každý den u Harveyho, byl pryč. Tohle byla úplně jiná Anna. Ta, která spala už příliš dlouho.
"Nikdy na Ostrově vznešených nepřijmou lidi, jako jsou oni. Není to fér, ale je to tak." Řekl Lišák hlasem, ve kterém byla slyšet lítost.
Anna zavřela oči a povzdechla si.
A právě v tu chvíli to uslyšela. Dlouhé, hlasité, dunivé kroky. Ucítila smrad, něco jako zkažená vejce a silný dech, dýchající na její záda.
Anna strnula. Pohlédla na Lišáka, hledícího za její záda.
Takhle vyděšeného ho ještě nikdy neviděla. Ani ve chvílích, kdy jeho život visel na vlásku.
Tohle bylo čiré zděšení.
Ani se nepohnul, jen stál a bez mrkání zíral.
Anna cítila, jak jí po těle stéká studený pot. Hruď se jí sevřela strachem. Pomalu se zvedla z pokleku a ještě pomaleji se otočila.
Cítila, jak se jí podlomila kolena.
Spatřila to. Tu hrůzu, která děsila lid Ostrova divokých.
Vysokou, slizkou, šupinatou příšeru, se zkaženými, ostrými zuby, slinami odkapávajícími z pusy a velkýma žlutýma očima. Bylo to odporné. A bylo to děsivé.
Anna se sehla a s pohledem stále upřeným na příšeru zvedla ze země stuhlého Lišáka, který se překvapivě nebránil. Byl sice na nošení poměrně velký, ale to Annu nezajímalo.
Začala ustupovat.
Příšera na ní hleděla svýma děsivýma očima a vydala se za ní.
Co dělá tady? Sonia přeci říkala, že do města nechodí. Že nejsou ani blízko. Tak proč je tady? Možná jsou blíž, než si všichni myslí.
"Uteč." Zašeptal Lišák v Annině náručí.
"Nemám kam." Odpověděla šeptem Anna. Hlas se jí třásl. Měla strašný strach.
Příšera už byla dostatečně blízko, aby zaútočila.
Dobře, tak já to teda zkusím, pomyslela si Anna, otočila se a dala se na útěk.
Jenže právě v tu samou chvíli se příšera ohnala svými dlouhými drápy a srazila Annu k zemi.
Dívka upustila Lišáka, který se odkutálel dál po bambusové cestě a ona sama ucítila krev, řinoucí se po jejích zádech.
Vykřikla.
Otočila se na příšeru. Hleděla přímo do žlutých očí a věděla, že tohle je její konec.
Tohle je její smrt.
Příšera se nahla blíž. Její sliny padaly na Annu.
Otevřela svůj chřtán a Anna se rozloučila se světem.
Najednou příšera pusu zase zavřela a otočila se směrem ke své noze. Anna se tam podívala s ní. Co jí mohlo tak rozladit, že se vzdala svého jídla?
"Nech mou kamarádku na pokoji, ty hnusná bestie!" Vykřikl Lišák a kousl příšeru do slizké nohy.
Příšera nakrčila obočí, zatřepala nohou a odhodila Lišáka pryč.
A právě v tu samou chvíli, jí proťalo dřevěné kopí.
Příšera hrozivě zavyla a děsivé oči přestali zírat.
Skácela se mrtvá k zemi.
Sonia, stojící nad Annou napřáhla ruku. "Tak jste se tedy seznámili. Tohle je naše noční můra."