Tři světy

Svatba

Joseph stojící na malém bambusovém pódiu, obklopen lijánami a stromy, přes které nebylo téměř vidět na oblohu, na pobřeží Ostrova divokých, ostrova, který byl celý pokryt neprostupnou džunglí, promlouval k lidu, žijícím v korunách stromů.
"Vím, že je těžké to pochopit a ještě těžší si to přiznat, ale příšery se blíží víc a víc směrem k pobřeží. Každým dnem jsou blíže vodě a jak moc dobře víte, už jsme tu měli několik případů, kdy se příšery dostali tak blízko k městu, až bylo nezbytné je zlikvidovat. Příšery budou postupovat dál a my nemáme prostředky abychom se jim postavili. Proto jsme byli s radou starších nutni rozhodnout o okamžitém odchodu z Ostrova divokých."
Davem se roznesl hluk. Lidé přes sebe začali vyděšeně mluvit, někteří dokonce křičet.
"Prosím, uklidněte se." Snažil se je umírnit Joseph, ale dav neposlouchal.
"A kam půjdeme?! A jak?! A jak si můžeme být jistí, že nás jinde přijmou?!" Vykřikla nějaká žena z davu a zbytek jí začal dávat za pravdu. Bylo rozumné si takovéto otázky pokládat.
"Šli bychom na Ostrov vznešených. Je blíž než Ostrov přímořských. Lidé tam budou určitě vzdělaní a přijmou nás dobře. Co se týče toho, jak se na druhý břeh dostaneme, budeme muset postavit lodě."
"A jak chcete postavit lodě, když nemáme skoro ani ponětí, jak taková loď vypadá, natož jak se staví?!" Vykřikl nějaký muž z davu.
Joseph se pousmál a ukázal na zhruba šestnáctiletého chlapce s rozcuchanými hnědými vlasy, který na celý dav hleděl s vážnou tváří.
"Tady Marc má vize, díky kterým vidí budoucnost, to víte. Ale nevíte, že ve svých vizích tyto lodě viděl, dokonce i ty, kteří je řídí. Pomůže nám je postavit."
Davem se rozlehl další hluk. Joseph věděl, že i kdyby nesouhlasili, na výběr nemají. Musí z ostrova rychle pryč, protože jestli ne, příšery si pro ně přijdou.
A přijdou si pro ně brzy.

Před dvěma lety....

Nathan ze sebe vydral bolestný křik, když mu voják z Ostrova přímořských zarazil dýku do stehna, ze kterého hned vystříkla krev. Nathan byl přivázaný železnými řetězi za zápěstí ke stropu, na sobě jen roztrhané kalhoty. Celou tvář i tělo měl od krve a pohmožděnin. Jeho pohled byl rozostřený a vědomí mu každou chvíli z bolesti vypadávalo.
Nevěděl, jak dlouho už je zajatcem Ostrova přímořských. Věděl jen, že je v jejich zámku ve sklepení. Ze zhora slyšel každý den i noc oslavy, křik a smích. Bylo proč oslavovat, přeci získali prince Ostrova vznešených. Co víc by si mohli přát?
Voják, který ho mučil, se podíval směrem k východu a okamžitě si stoupl do pozoru.
"Vaše Výsosti." Řekl směrem k muži s krátkými černými vlasy, v tmavém, sametovém oblečení a s mečem u jeho boku.
Muž pokynul vojákovi směrem k východu a voják okamžitě vypochodoval ven z místnosti.
Muž přistoupil k Nathanovi a chytil ho za bradu tak, aby mu mohl zvednout jeho zmlácenou tvář plnou krve.
Nathan mu pohlédl do očí. Byli tmavé, plné zloby.
"Rád tě konečně poznávám, Nathane. Já jsem Robert. Jsem taky korunním princem, což z nás prakticky dělá přátele, nemyslíš?"
"S tebou....bych...přítel n...nikdy nebyl." Odvětil Nathan slabým, chraplavým hlasem.
Robert se pousmál a pustil mu bradu. Nathanova hlava se hned sesunula zpátky na prsa.
Robert se otočil směrem ke stolku s mučícími nástroji. Vzal do ruky malý nožík s ostrou hranou a otočil se zpět na Nathana.
"Pověz mi, Nathane o velikosti a plánech vaší armády."
Nathan neodpověděl. Jediné, co se ozývalo, byly oslavy nad nimi.
Když Nathan neodpovídal zhruba minutu, Robert přistoupil a zařízl se nožíkem do Nathanovi hrudi. Přesně tam, kde měl tepny. Nathan bolestně vykřikl. Měl pocit, jako kdyby z něj mělo všechno vypadnout. Krev začala rychle vytékat z ran.
"Zeptám se tedy znovu, jaké plány má vaše armáda?"
"To ti....nikdy....nepovím." Odpověděl Nathan, snažící se zaostřit na Roberta.
Robert si povzdechl a řízl znovu, o něco níž na hrudi.
Nathan vykřikl.
Cítil, jak se mu rychle vytrácí vědomí. Chtělo se mu zvracet, křičet, umřít. Přál si, aby tahle zbytečná válka nikdy nezačala. Aby tohle všechno byl jen sen a on se mohl doma probudit, živý a zdravý. Pravděpodobně už nikdy neuvidí Carmen. Kéž by ještě aspoň jednou směl obejmout svou mladší sestřičku.
Kéž by ještě jednou.
"Jaké jsou plány armády Ostrova vznešených?" Robert začínal znít naštvaně.
Nathan na něj pohlédl zastřeným zrakem a rozloučil se se světem.
Odpusť mi to, matko.
Odpusť mi to, otče, kéž bych mohl dostát tvého očekávání.
Odpusť mi to, Carmen, buď silná. Pro nás pro oba. Pro celé království. A až jednou usedneš na ten zlatý trůn, slib mi prosím, že nikdy nebudeš krutá.
Slib mi to, prosím.
Jeho poslední pohled patřil Robertovi předtím, než ztratil vědomí.