Popiš mi hvězdy

2

V ústech se mu najednou objevilo nepříjemné sucho. Chtěl se natáhnout pro skleničku s vodou, ale nenahmatal ji. „Musela jí odnést," pomyslel si a posadil se na postel. Hlavou mu začali běhat jiné myšlenky než ty před tím. Tentokrát přemýšlel nad tím jestli se má odvážit si jít pro vodu nebo ne. Bál se, že zase slyší svojí matku potichu brečet a utápět svůj smutek v krabicovém vínu. Radši nechtěl na tu vzpomínku ani pomyslet.

Pár minut mu trvalo, než sám sebe přemluvil, aby si pro tu vodu došel. Zvedl se z postele, při čemž se ozvalo mírné skřípání jeho starší postele, a vydal se ke dveřím, které byli mírně pootevřené. Nahmatal kliku, aby si dveře otevřel o trochu víc a vyšel z pokoje. Šel opatrným krokem při čemž se dotýkal zdi, aby věděl, kdy má zatočit. I když už znal cestu do kuchyně nazpaměť, stále váhá, jestli jde dobře.

Byl zrovna kousek od kuchyně, když uslyšel matky pláč. Zastavil se. Nemohl udělat ani jeden krok. Cítil jako mu nohy ztěžkly. Zas začal váhat, jestli se tam má jít. Srdce se mu zrychlilo, když slyšel zvuk tříštění skla. Tenhle zvuk ho nakonec přesvědčil se vrátit se pokoje.

Zrovna se chtěl otočit a zas potichu odejít, ale zastavilo ho vyslovení jeho jména. Oslovila ho jeho matka v trochu opilém stavu. Stála ve dveří a opírala se o rám dveřích, aby nespadla. „Proč nespíš?" ukázala na něj skleničkou, ze které ukápla kapka vína. Nicolas se ani nepohnul. Nahlas polknul a udělal nepatrný krok. Jeho matka si toho všimla a odešla vrávoravým krokem. Nicolas chvíli nehybně stál, dokud si nebyl jistý, že nestojí za ním. Kdy si byl dostatečně jistý, oddechl si a rozešel do pokoje.

Jakmile došel do svého pokoje, zavřel dveře za sebou. Mrzelo ho to, co slyšel. Litoval toho, jak se rozhodl. Celá situace ho dost vyděsila. Stále slyšel matky pláč, který se občas míchal se smíchem a tichým žvatláním. Věděl, že už neusne. Proto se rozhodl, že se posadí k oknu.

Zamířil ke svému stolu a vzal si židli, která byla pod ním zastrčená. Musel jí trochu nadzvednout, aby nedělala hluk a došel s ní k oknu, kde ji postavil na zem. Natáhl se ke klice od okna a s lehkým cvaknutím ho otevřel. Ucítil příjemný noční vzduch, který tak moc miloval. Ohl se, aby zkontroloval, jestli má za sebou židli, a když se dotkl sedadla klidně se posadil. Pořádně se nadechl čerstvého vzduchu a tím se uklidnil. Snažil se vnímat jen zvuky noční doby, ale kvůli tomu, že v jeho ulici bydlí docela mladí lidé, byla všude slyšet tlumená hudba. Nemohl se tomu ale divit, protože byl přece jen začátek prázdnin. Záviděl jim, že si můžou užívat normální život. Chtěl taky zažít běhat venku aniž by ho omezovalo jeho postižení. Ale tenhle sen se mu nikdy nemohl splnit.

Najednou se ozvaly policejní sirény a hned na to ztichla všechna hudba. Konečně nastalo to ticho, které tak miloval. Jediný, co ho teď rušilo byla jen siréna a občas i křik opilých lidí. Všechno najednou utichlo až na pár hlasů, které se pomalu blížili k jeho oknu. Nicolase to začalo znervózňovat, protože jeho pokoj je v přízemí, takže by ti lidé, co se k němu blížili neměli problém dostat.

Nervózně se natáhl se k oknu a začal ho zavírat. Šlo mu to docela hladce dokud se neozvalo mírné skřípání, které upoutalo pozornost. Krev mu tuhla v žilách, když cítila tlak zvenku na okno.

Po chvíli přestali tlouct a šlo slyšet, jak se o něm baví. Byli stále u jeho okna a nevypadalo, že mají v plánu odejít. To ho nejvíce znepokojovalo. Jen tak nehybně stál uprostřed svého pokoje. Nevěděl, co teď má dělat. Usnout by mu trvalo několik minut ne-li i hodin a sedět u okna taky nemohl. Cítil se ještě víc omezovány, než byl dosud. Posadil se na židli, kterou před chvílí uklidil a podepřel si hlavu rukou, tak aby jeho obličej nemířil přímo do okna. Znovu se zaposlouchal a překvapilo ho, že už neslyšel žádné hlasy. 'Že by odešli?' prolétlo mu hlavou. Jeho srdce mírně naskočilo nad tou myšlenkou, že odešli. Usmál se a položil ruce na stůl.

„To doopravdy odešli?" zeptal se sám sebe. Už neslyšel žádný zvuk, a to ani zvuk policejních sirén. Pomalu se postavil a zaposlouchal se. Všude bylo ticho, ale měl stále pocit, že ho někdo sleduje. Šel k oknu a jedním tahem zatáhl závěsy.

Konečně si mohl v klidu lehnout do postele. Sice měl stále nepříjemné sucho v puse, ale nechtěl jít zase do kuchyně a tam potkat svoji matku. Přikryl se a zavřel oči. Jeho srdce se začalo uklidňovat. V klidu konečně usnul.

7.5.2021
Další část je tady🥳
Kolikrát týdně chcete kapitoly?