Popiš mi hvězdy

9

„Baví tě mě pozorovat?" zeptal se Nicolas, když pořád cítil její přítomnost v místnosti.

„Jen jsem takhle nikdy neviděla člověka jíst," odpověděla mu a začala odcházet z místnosti.

„Když člověk nevidí, tak je to složitější vidět co máš na talíři," řekl, ji když vyšla na chodbu. Tohle ji zarazilo. On byl slepý? Takovou informaci nedostala. Zvýšila krok a dělala že nic neslyšela. Došla za Sashou, která už spokojené sledovala televizi a prázdným talířem vedle sebe.

„Chutnalo?" usmála se na ni a zvedla talíř.

„Ano!" roztáhla ruce. Annie přikývla a odnesla talíř do kuchyně. Pořád myslela na něj. Mohla se dozvědět čeho o něm. Mohla zjistit co jí možná v budoucnosti bude čekat.

„Jak dlouho tě nechávají vzhůru?" zeptala se Sashy, když se zase vrátila do obývacího pokoje. Začínala být čím dál tím větší tma a i samotná Sasha vypadala unaveně. 

„Do devíti," zalhala. Annie zkřížila ruce na hrudi. I ona poznala, že lhala. Ale nechala jí. Posadila se na gauč vedle ní, vytáhl si mobil z kapsy. Teď už musela jen čekat až usne.

Ani ne hodina uběhla a Sasha vedle ní spokojeně spala. Annie si myslela, že usne o dost dřív, ale i tohle jí stačilo. Položila mobil na gauč a opatrně se zvedla, aby jí nějak nevzbudila. Opatrně jí zvedla z gauče a odnesla jí do pokoje.

Když procházela se Sashou v náručí kolem jeho pokoje, nemohla odolat a podívala se dovnitř. Pořád seděl na stejném místě. Nemohla mu být zima? Umí si vůbec zavřít okno? Tyhle otázky jí probíhali hlavou. Ještě chvíli ho sledovala a pak se otočila do jejího pokoje. Položila jí na do postele a přikryla. Trochu sebou cukla, ale neprobudila se naštěstí. Otočila se zas směrem k jeho pokoji. Mohla si s ní popovídat. Vadilo by mu to? Co když jí nic neřekne?

Stoupla si do jeho dveřích. Sbírala odvahu. Nevěděla, že Nicolas věděl o tom, že ho sledovala ze dveří. Cítil její pohled na zádech. Připadalo mu to nepříjemné. Ale nic jí neříkal. Chtěl si počkat až za ním přijde.

„Ahoj," řekla, když konečně získala odvahu.

„Ahoj," pozdravil jí a dělal, že o ní nevěděl. Ucítil jak se vedle něho trochu prohla matrace jak si sedla. Koukala se na něj. Nechtělo se jí věřit, že je slepý. Třeba jí i lhal. Třeba celou dobu jí lže a má zní strašnou zábavu. „Proč mě zas sleduješ:" zeptal se jí. Okamžitě se na něj přestala koukal a projížděla pohledem jeho pokoj.

„Můžu se tě na něco zeptat?" vyslovila, když konečně sebrala odvahu.

„Samozřejmě," usmál se, i když věděl, že se na něj zrovna nekouká.

„Viděl si někdy?" zeptala se ho najednou. Dost podobnou otázku čekal. Pokaždé se na to lidé ptali, když zjistili, že je slepý.

„Jsem slepý už od narození, nikdy jsem neviděl," pokrčil rameny a sundal si sluneční brýle, které měl pořád nasazené na nose. „Ale dá se s tím žít. Nikdy jsem neviděl, takže proč by mi to mělo vadit," složil brýle, které položil na stolek, který si prvně nahmatal, aby mu ty brýle nespadli na zem. 

„A to ti nevadí, že jsi nikdy neviděl tvoje rodiče?" zeptala se na další otázku, když pobrala informaci co jí řekl.

„Ne, vím jak vypadají aspoň podle doteku a to mi stačí,"

„Jak jako podle doteku?"

„Jako malý mě to naučili, protože jsem nedokázal rozeznávat lidi podle hlasu. Díky tomu, že se dotknu někoho obličeje, tak si zapamatuju jak jeho obličej vypadá," odpověděl jí při čemž si hrál s prsty. 

„Ale teď je už dokážeš rozeznat, že?"

„Nějakou dobu to trvalo, ale naučil jsem se to," 

Pak už nastalo ticho. Oba mlčeli. Annie už došly otázky, na které by se ráda zeptala. Čekala, že aspoň viděl jako malý a pak se mu stala nějaká nehoda, která by to připravila o zrak.

„Proč tě to zajímá?" přerušil trapné ticho Nicolas. Annie se na něj podívala. Díky trochu měsíčního svitu viděla jeho obličej. Vypadal normálně akorát jeho pohled vypadal nepřítomně. Koukal do prázdna. Přestala se zase na něj koukat a postavila se. „Teď budeme hrát na slepého a hluchého?" zasmál se.

„Jen nechci odpovídat. Budu v obýváku," informovala ho a pomalu odcházela. Čekala, že ještě něco řekne, ale byl ticho. Ani ona nechtěla s ním mluvit. Jak řekla, tak šla do obýváku. Věděla, že by za ní nepřišel. Ale někdo v hloubi duše doufala, že by za ní přišel.

Posadila se na gauč a pustila si televizi. Podle toho co jí jejich otec říkal musela tam počkat do té doby než přijede a to mohlo být kdykoliv. Udělala si pohodlí a vzala mobil, který nechala na gauči. Když nenašla nic zajímavého v televizi, tak nechala puštěný první film co zrovna hrál. 

Už skoro usínala, když uslyšela,  že někdo vešel do obýváku. Zvedla se a podívala ke vchodovým dveřím s nadějí, že to byl pan Davidson, ale nikdo tam nestál. Podívala se jinam. Málem jí spadla brada na zem. Doopravdy přišel za ní.

9.6.2021
Už se začínají poznávat 🥳