Popiš mi hvězdy

19

Nic.

Naprosté nic.

Všude bylo ticho. Jediné co slyšel bylo pípání. Nemocnice? Nechápal, jak se sem mohl dostat. Chtěl něco říct, ale tělem mu proplula příšerná bolest. Jen tak měl co dělat, aby to s ním zase nešlehlo.

„Pane doktore,” uslyšel ženský hlas. Byla to jeho matka. Přišla za ním. Teď by dal cokoliv, aby ji mohl obejmout.

„Můžete se mnou jít na chodbu?” ozval se tentokrát mužský hlas. Jejich kroky začali odcházet, až zmizeli na chodbě. Proč odešli?

Snažil se jakkoliv naznačit, že byl vzhůru, ale při každém jeho pokusu ucítil tu samou bolest. Slyšel, že v místnosti je ještě někdo s ním. Nevěděl kdo. Osoba seděla v tichostí v křesle a koukala do prázdna. Mohl to být jeho otec?

Trvalo mu dva dny než dokázal naznačit, že byl vzhůru. Když se mu to posedlí, všichni byli neuvěřitelně rádi. Báli se, že je navždy opustil. Ale stále nemohl mluvit. To mu dělalo největší problém. Ne jen díky suchému krku, ale i kvůli hadicče, která mu vedla do plic. Nevěděl v jakém stavu je. Netušil ani jak mohl vypadat. Jak moc jeho zranění byla špatná. A nebo vůbec, nevěděl co se mu stalo. Pamatoval si jen bolest a Annie. Annie! O té ještě nikdo nemluvil. Jeho pulz se zrychlil. Nemohl pomýšlet na to, že by se jí něco stalo.

Spánek. To byla jediná věc, kterou mohl udělat. Každým dnem se snažil něco říct. Každým dnem se jeho hlas lepšil. Aspoň něco se lepšilo. Nevypadalo to, že by ho chtěli pustit domů. Musel na tom být hodně špatně.

Zkoušel se zeptat na Annie, ale nikdo mu nic neřekl. Ani její rodiče a nebo doktoři. Všichni dělali, že neexistovala. Nevěřil jim. Musela být někde tady. Jenže mu nikdo nechtěl říct, kde je.

Promítal si v hlavě, každou vzpomínku na ni. Cokoliv co spolu prožili. Dodávali mu sílu věřit, že je někde tady. Že někde leží ve stejné nemocnici jako on.

Uběhl měsíc a Nicolase konečně pustili domů. Jeho rodiče se rozhodli, že si každý vezme jeho z dětí. Sashu si vzala matka, a Nicolas zůstal se svým otcem. Odstěhoval se s ním úplně do jiného města. Daleko od matky. A daleko od Annie. Dralo mu to srdce, když se loučil s matkou a Sashou. Její pláč se mu zaryl do hlavy.

Seděl na schodech před domem. Hrál si se svými prsty. Kolem něj procházeli muži s krabicemi, co vynášeli z jejich. Cítil, že ho sledovali sousedé. Rodina Black. Doufal, že mezi nimi bude i ona. Doufal, že za ním přijde o popovídá. Ale nikdo nepřišel. Ani nikdo k její rodiny. Bylo to jako by se mu vyhýbali. Nic jim neudělal, takže nechápal, proč se to děje.

Tohle byla jejich druhá zastávka. Z jeho rodného domu měl už vše odvezené. Už nic ho tam netáhlo, kromě jeho matky. Doufal, že je bude moc navštívit.

Posadil se do auta s vědomím, že už se sem nikdy nevrátí. Že už nespíš nikdy neuslyší Annie. Že už nikdy nebude moc trávit čas s ní. Dělal všechno proto, aby nezačal brečet. Vzpomínky na ni mu to moc neulehčovali. Věděl,že už v životě nepotká někoho jako je ona. Ona byla jedinečná. Rozuměla mu a nedělala z něj tak velkého chudáka.

Byla to první a poslední holka v jeho životě co se k němu takhle chovala. Ať se snažil pokaždé měl problém s někým být. Pokaždé si vzpomněl na ní.

13.8.2021
Popravdě... Oddaluju vydávání kapitolek jen proto abych tenhle příběh nemusela ukončit.