Popiš mi hvězdy

3

Ráno vběhla do jeho pokoje jeho mladší sestřička se slzami v očích. Okamžitě vyskočila na postel a začala s Nicolasem třást. Nicolas rychle otevřel oči a vyděšeně se rozhlédla kolem sebe.

„Nico! Nemůžu probudit maminku!" vykřikla Sasha, když se probudil. Nicolas jí objal a sedl si na s ní na postel. Snažil se uklidnit její hysterický pláč.

„A kde je?" zeptal se jí, když se trochu uklidnila. Posmrkla si a utřela si nos do rukávu. Seskočila mu z klína a vzala ho za ruku. On se zvedl, ale kvůli tomu, že byla o dost menší musela se ohnout.

Dovedla ho až do obýváku. Ukázala na gauč, kde ležela jejich mamka. Když si všimla, že se Nicolas jen rozhlíží zatáhla ho za ruku a řekla: „Tady leží, Nico,"

Nicolas si klekl před gauč a snažil se nahmatat její tvář. Když ji nahmatal, všiml si, že její dech není pravidelný. Začal trochu panikařit.

„Podáš mi telefon?" zeptal se a otočil se na tam, kde stála Sasha. Ona mu na jeho otázku kývla a běžela najít nějaký mobil.

„Maminko, co to s tebou je?" řekl si sám pro sebe a pohladil ji po vlasech. Nehybně ležela a jediné co dokázalo, že ještě žije, bylo občasné zalapání po vzduchu.

Najednou se přihnala Sasha s mobilem, který našla a klepla mu s ním na rameno. Nicolas se mírně lekl, ale hned si vzal od ní mobil. Byl neskutečně rád, že ho rodiče naučili, jak čísla jdou za sebou na číselníku. Díky tomu mohl vytočil číslo záchranné služby.

Po ukončení telefonátu, který byl doopravdy těžký dokončit kvůli otázkám, na které neznal odpověď, odložil mobil na konferenční stolek, o který už párkrát zavadil. Po odložení mobilu se zvedl z podřepu, při čemž zavadil o jeho sestru, která stála kousek za ním.

„Bude maminka v pořádku?" zatahala ho za nohavici. Dech se mu zatajil, když uslyšel onu otázku. Nemohl se ani ujistit, jestli je všechno v pořádku. Jestli nemám i jiné zranění. Celá tahle situace ho znervózňovala.

„Uvidíme," nervózně se usmál. V tom se ozval zvuk zvonku nesoucí se od dveří. Vzal svoji sestřičku za ruku a poprosil ji, aby ho dovedla ke dveřím. Chvíli se na něj divně dívala, ale nakonec ho dovedla až ke dveřím.

„Dobrý den," pozdravil lidi za dveřmi, kteří byli záchranáři, které volal. Okamžitě vběhli dva dovnitř a začali ošetřovat jeho matku. Cítil se klidněji, když byli tady. Jediné o co se teď musel starat byla jeho sestra. Jediné co jí drželo na místě byla jeho ruka, která jí držela. Jinak by byla už u své matky a určitě by tam překážela.

Vy jste volal?" ozval se vedle nich další zdravotník, který u nich stál už pár minut s nadějí, že si ho Nicolas všimne. Naštěstí si všiml jeho nepříjemného pohledu, a tak se ozval.

„Ano. Ano," vyjekl mírně vyděšeným hlasem. Zdravotník, který ho oslovil, se usmál na Sashu a položil svou ruku Nicolasové rameno a zavedlo ho dál od dveří. Zavedl je společně se Sashou ke křeslu na druhé straně místnosti.

„Chtěl bych vám položit pár otázek," řekl zdravotník a vytáhl z brašny lízátko, které dal Sashe. Ta se na něho usmála a posadila se na křeslo. „Chtěl bych pár vět, které by popisovalo, co se tady stalo," dodal a podíval se na Nicolase.

„Moje mamka a táta se včera večer pohádali, ale to už je normální děje, se to skoro každý měsíc," odmlčel se a promnul si prsty. Sklopil hlavu a pokračoval: „Vždycky tohle dělá, ale nikdy takhle moc. Ona není žádný silný alkoholik, ale tentokrát je něco jinak," objevily se mu slzy v očích.

„Ale nebreč mi tady," snažil se ho uklidnit, když si všiml, že se mu na tvářích objevily slzy. „Tvoje matka bude v pořádku. Táta se vrátí a do té doby vás budeme někam přesunout, protože jsem si jistý, že nejste ještě plnoletý, a ještě to vaše postižení. To by se úřadům určitě nelíbilo," poslední větu si řekl spíš sám pro sebe.

„Kam půjdeme?" zaskočila ho myšlenka, že by museli odejít na nějakou dobu pryč. Moc dobře věděl, že by se ani on a ani jeho sestřička nedokázali zařadit do kolektivu.

„Samozřejmě pokud se nám nepovede kontaktovat vašeho otce, tak vás budeme někam muset poslat," odpověděl mu, aby ho trochu uklidnil. Vytáhl mobil, a ještě nějaké papíry, do kterých si něco zapisoval. Nastalo hrobové ticho. Už ani neslyšel záchranáře, kteří se starali o jejich matku. „Zkusím kontaktovat vašeho otce, vy tady zatím počkejte," řekl a odešel o trochu dál.

„Dobře," usmál se Nicolas trochu přinuceně a opřel se dlaněmi o stůl. Nemohl uvěřit, že je dělil jen jeden telefonát od toho, aby odešli z jejich domova. Sice by to bylo jen na krátkou dobu, ale i tak by to bylo pro ně těžké. Zas ucítil malé ručičky, jak ho tahají za nohavici. Rozdrbal jí její černavé vlasy. Naštvaně se na něj podívala.

11.5.2021
Děkuju moc všem, kdo si to čte a komunikuje se mnou❣️
Navíc tohle?
Fakt moc děkuju