Popiš mi hvězdy

13

Teplý vítr mu rozcuchával vlasy. Užíval si pocit svobody, i když byl jen na zahradě. Nikdy takhle sám neseděl na zahradě. Seděl vždycky u stolku, aby si neublížil. Cítil se omezeně. Jediný kdo s ním zůstával sedět byla jeho babička. Říkali si všechno, ale jakmile umřela, už si neměl s kým povídat. Rodiče ho nechtěli nic nechat dělat samotného, ale jeho babička byla jiná. Nutila ho zkoušet nové věci, užívat si života. Potom umřela neměl odvahu, seděl jen doma a poslouchal rodiče. Ale teď když potkal Annie, cítí se stejně jako s babičkou. Cítí se o dost sebevědomě. 

Uslyšel, že někdo vešel do domu. Dívčí hlas  ho volal. Annie. Usmál se a zavolal na ní. Annie se otočila ke dveřím vedoucím na zahradu. Viděla ho sedět na trávě. Usmála se. Není tak závislý na ostatních, jak jeho otec říkal. Vypadal dost nezávisle.

„Jak si se měl?" posadila se vedle něho a koukala se na mraky.

„Tohle byl můj nejlepší den v mém životě," usmál se a lehl si do trávy. Podložil si hlavu rukou, aby ho stébla trávy nepíchala do krku. „Nikdy jsem se necítil, takhle volně," pokračoval. Otočila se na něj a sledovala jeho úsměv. „A jak si se měla ty?" zeptal se jí, když už nějakou dobu cítil na sobě její pohled.

„Měla jsem se moc dobře, užila jsem si den se svým přítele, ale zítra můžu být tady," lehla si vedle něj. Takže to byl její přítel. 

„Představíš nás?" vyhrkl ze sebe aniž by myslel. Najednou cítil tu svobodu. Mohl poznávat další lidi.

„Chtěl by si?" šokovaně na něj otočila hlavu.

„Poznám víc lidí. Poznám jaké by to bylo mít normální život," odpověděl jí. Chápala to. Nikdy neměl normální život. Díky ní by mohl mít normální život. Teda aspoň z části. Ale nemyslela si, že by to byl dobrý nápad jako první mu představit svého přítele. Z přemýšlení jí vytrhl křik z jiné zahrady. To byl její bratr.

„Představím ti svého mladšího brášku," zvedla se ze země a došla až k plotu. Nicolas se posadil. Nemohl se dočkat až potká někoho nového. „Robbie! Ahoj!" zakřičela na bratra, který si hrál s míčem jejím tátou. „Pojďte sem,"

„Jsi se nějak přestěhovala, ne?" zasmál se její otec, když si jí všiml. 

„Chci vám někoho představit," usmála se od ucha k uchu a doběhla pro Nicolase. „Zvedni se," chytla ho za ruku a pomohla mu na nohy. „Představím ti tátu a bráchu," zašeptala mu a dovedla ho k plotu.

„Tak ty jsi ten Nicolas?" opřel se o plot a prohlédl si ho. 

„Rád vás poznávám," usmál se. Už jen podle hlasu zněl moc mile. 

„Taky tě rád poznávám," usmál se na něj. „Můžeš mi říkat jménem. Jsem Steve a tohle je můj syn Robert," dal ruku kole ramen svého syna.

„Čau," pozdravil ho jeho syn. Zněl strašně staře. Když řekla mladší brášku, tak si myslel, že bude ve věku jako Sasha, ale tenhle zněl o dost starší než ona. 

„Doufám, že tě nějak neotravovala otázkami. Pesimista," řekl její otec. Mluvil o tom co se včera dozvěděl od táty. Nedával jí to za zlý. Za to Annie hned reagovala, nervózně se zasmála a rozloučila se s nimi.

„Půjdeme na tu procházku," řekla, když došli ke schodům do domu. „Tady máš," podala mu slepeckou hůl, která byla opřená o zábradlí. Vzal si jí od ní a kývnutím hlavy jí poděkoval. Nečekal, že tak rychle bude reagovat a zrovna takhle. Opatrně začal vycházet schody co vedli na terásku. „Chceš donést brýle?" zeptala se ho ve dveřích do domu.

„Můžeš, mám je na nočním stolku," poradil jí. Zbýval mu ještě poslední schod. Připadala mu nějak nervózní.  Nechápal jaká situace jí takhle rozhodila. 

Prošel dveřmi, ve kterých ještě před chvíli stála Annie. Procházel obývákem, když v tom ucítil jak mu poklepala na rameno. Rychle se otočil směrem, kde měla stát, ale uslyšel jí na druhé straně. Otočil se na druhou stranu.

„Máš fakt dobrý sluch," zasmála se a klepla mu brýlemi to ruky. Otevřel dlaň a čekal než mu je tam položí. „Jsi poprvé v tomhle městě?" zeptala se ho a položila mu brýle do dlaně. Nicolas přikývl na souhlas. Nikdy nebyl mimo jeho rodné město. Všichni jeho příbuzní jezdili k nim, aby nikam nemuseli.  Bylo mu to líto, ale byl rád, že nemusel poslouchat cizí lidi, jak si o něm povídají. Nebyl hluchý, je jen slepý. „Tak pojď," vzala ho za rukáv a táhla ho ven.

„Kam půjdeme?" zeptal se. když se zastavili venku u vchodových dveří. Slyšel za sebou zamykaní dveří. Annie se zamyslela. Musela ho vzít někam, kde nikoho známého nepotká. Nenapadalo jí takové místo. Mohla se jen modlit, aby nikoho nepotkala. Ale přece mu to slíbila, tak ho nemohla zklamat. Vypadal jak malé štěně, když mu to řekla.

„Projdeme se a půjdeme na moje oblíbené místo," podívala se na něj. „Hlavně buď opatrný," varovala ho, když sešla schody. Byli to jen tři schody, ale i tak se o něj bála. Když scházel schody, tak jí připomínal malé dítě, co se snaží samo sejít schody. Usmála se nad tím, vypadal fakt vtipně. 

26.6.2021
Zdravím vás po týdnu s další částí!
Chtěla jsem se ujistit, že jste všichni v pořádku a nic se vám a ano vaší rodině nestalo ( ˘ ³˘)♥