Popiš mi hvězdy

8

Několikrát narazil do do rohu nábytku, když kolem něj procházel. Na tohle nebyl zvyklý. U nich doma bylo všechno od sebe daleko, ale tady to vypadalo jako by všechno teprve hledalo svoje místo. 

„Nicolas!" zakřičel otec z předsíně, kde ho nechal.

„Tady jsem!" zakřičel nazpátky. Podle toho co za nábytek kolem něho bylo, byl v kuchyni. Všechno bylo úplné jiné než doma.

„Jak si se dostal až teď?" uslyšel u sebe jeho otce. Otočil se směrem, kde stál. „Už dokážeš i sám chodit bez dozoru," nemohl udržet úsměv.

„Už jsem dost starý na to," pokrčil rameny. Než se nadál, tak byl v objetí jeho otce. Trochu ztuhl šokem. Už dlouho ho takhle neobjal. Nedokázal si ani vzpomenout, kde ho naposledy objal jen tak. Možná si jen uvědomil, že jeho syn tak rychle vyrostl a začal být samostatný.

„Vyrostl si tak rychle," pustil ho z objetí a pohladil ho po vlasech. „Pamatuju si, když si by malý a nic si nechápal a teď by si mě mohl učit," zasmál se.

„Všechno co umím a znám jsem se naučil díky tobě," odpověděl, aby mu udělal aspoň trochu radost,  i když oba věděli, že to nebyla moc pravda. Většinou se mu věnovala mamka a táta byl v práci, aby si mohli dovolit všechno. I přes to si na něj vždycky našel čas.

 „To zas není pravda," sám si to přiznal. „Sasha je na zahradě," oznámil mu. „Za chvíli by měl někdo přijít od sousedů, aby vás tady hlídal,"

„Kde mám pokoj?" zeptal se jako by neslyšel nic co říkal. 

„Budu tě navigovat a ty tam dojdeš sám, co ty na to?" zeptal se. Chtěl si ověřit jak rychle se dokáže zorientovat v novém prostředí jen podle navigování. Nicolas přikývl na souhlas. „Tak se otoč," pověděl mu první věc. Hned tak udělal. Doopravdy byl rád, že ho nechá jít samotného. „Půjdeš rovně a pak doprava," popsal mu část cesty. Rovně a pak doprava. Zapamatoval si to a rozešel se. Slepeckou holí si dával pozor aby do ničeho nenarazil. Ušel ještě pár kroků, když narazil na zeď. Tady bylo to místo, kde měl jít doprava. Udělal tam. To vykouzlilo jeho otci ještě větší úsměv na tváři. „Doleva." řekl mu další směr. Nicolas se otočil do leva. „Po pravé straně, hned první dveře je tvůj pokoj. Sasha ho má hned naproti,"

„Tenhle dům, je stejně velký jako ten náš," poznamenal Nicolas, když otevřel dveře do svého pokoje.

„Náš je menší, tenhle má i druhé patro," informoval ho. Takovým domě původně bydleli, ale když zjistili, že by si Nicolas dokázal jednoduše ublížit, kdyby spadl ze schodů, tak radši koupili jiný. Samotný Nicolas si to nepamatoval, ale prý několikrát málem spadl ze schodů.

„Kolik dětí má ta sousedka co si se s ní bavil?" zeptal se úplně od tématu. Jen ho to zajímalo. 

„Má čtyři, tři kluky a jednu holku," odpověděl a posadil se na postel. Tolik? „Nejstarší jsou dvojčata, ty jsou starší jak ty asi o tři roky? Nevím popravdě, ví že slavili narozeniny nedávno,"

„Neslavili je náhodou u nás?" zeptal se, když uslyšel, že oslavovali. Možná proto mu ty hlasy přišli povědomé. Mohli to být oni, kdo chtěl dovnitř.

„Viděl jsem je, když jsem odcházel,” zamyslel se nad jeho otázkou. Nicolasovi ztuhla krve v žilách, když to uslyšel. Doopravdy to mohli být oni. Proto mu ty hlasy něco připomínali. Jeho otec se chtěl zrovna zeptat na něco, když se rozezněl zvonek domem. „To bude Annie,” zvedl se z postele.

„Kdo je Annie?” rychle se ho zeptal ještě před tím než stihl opustit jeho pokoj.

„Dcera od sousedů,” odpověděl mu za chodu. Vzpomněl si na tu noc. Slyšel i dívčí hlas. Ale třeba to nemusela být ona. Třeba to byl někdo jiný. Třeba ani neví co se tu noc stalo. Nechal to radši být. „Nicolas?” oslovil ho otec ve dveřích. „Půjdu něco vyřešit, Annie bude hlídat Sashu a postará se o ní. Přijedu pozdě,” aniž by odpovědět na jakéhokoliv otázky odešel. Aspoň se nemusel starat o sestru. Ne že by mu vadila, ale asi by jí nedokázal ohlídat. Jednou to zkoušel, když byla mladší a nedopadlo to dobře, od té doby mu rodiče moc nevěří.

Začínalo se už stmívat, Nicolas už seděl na posteli u otevřeného okna. Hlavou mu probíhalo tolik myšlenek, když v tom někdo zaklepal.

„Nicolas?” dívčí hlas. Takový ještě nikdy neslyšel. Byl zvláštně hlubší, ale přitom jemný. Ne. Tenhle hlas nikdy neslyšel. „Přinesla jsem ti něco k jídlo,” obešla postel a podávala mu talíř. Nicolas se jen podíval jejím směrem. Nevěděl, že mu něco podává. Ona sama byla překvapená. Viděl ji, tak proč si ještě nevzal ten talíř? „Máš hlad?” zeptala se.

„Ano mám,” nastavil ruce a čekal až mu podá talíř. "Trapný" pomyslela si a položila mu talíř na otevřené dlaně. „Děkuju,” mile se na ni usmál. Neoplatila mu úsměv. Sledovala ho, jak zkoumá co má na talíři. Tohle v životě neviděla.

„Baví tě mě pozorovat?”

6.6.2021
Doufám, že se vám i tahle část líbila.
Poprvé se setkáváme s další postavou, jaká asi bude?🤔