Popiš mi hvězdy

5

Za půl hodinu měl už Nicolas skoro zabaleno. Zatím si stihl zabalit nějaké to oblečení, které našel jako první ve skříni, a taky jeho slepecké potřeby – slepeckou hůl a sluneční brýle, které měl v postranních kapsičkách na batohu. Všechno měl ve svém batohu, který už nějakou dobu mu ležel vedle postele pod nočním stolkem. Už párkrát přemýšlel, že by se šel nemám projít, ale vždycky si to nerozmyslel.

„Už si připravený?" ozval se za ním jeho táta. Nicolas zrovna stál u skříně a držel pevně kliku zásuvky. Záporné zavrtěl hlavou a smutné se podíval na zem. „Tak já ti pomůžu," usmál se a sám se postavil do jeho skříně.

„Nemusíš to dělat," snažil se ho zastavit, když si uvědomil, že je v jeho skříni. „Zvládnu to sám," snažil se ho ujistit. Chtěl mu ukázat, že dokáže dělat věci i bez pomoci. Otec se usmál a odstoupil od něj. „Děkuju," řekl tiše a sám pokračoval v balení.

„Zabaleno?" zeptal se, když viděl, že Nicolas šmátrá po prázdných policích. Na odpověď mu se zabručením přikývl. Zavřel dveře od skříně a pak se otočil ke stolu. Nahmatal roh stolu, aby se o něj nepraštil. Chtěl si vzít svůj skicák, ale rozmyslela si to. Radši ho nechá tady.

„Tak jdeme," řekl Nicolas, když odcházel od stolu. Otec na přikývl a zapnul mu batoh, který byl skoro k prasknutí, ale neměli nic jiného do čeho by mohli dát jeho oblečení. Počkal si až se k němu dostane blíž a pak mu pomohl obléct batoh na ramena. „Je nějaký těžký," poznamenal, když se mu objevila trochu větší tíha na ramenech, než si myslel.

„Nediv se. Máš tam všechno oblečení, ale i tak ho máš nějak málo," šťouchl do něj, při uvědomění, že dokázali do jednoho batohu, který nebyl moc velký, dát všechno jeho oblečení. „Dojdu pro Sashu. Ty zatím jdi ke dveřím," poplácal ho po zádech, které mu nezakrýval batoh, a ještě mu pomohl vylézt z pokoje.

„Kam pojedeme?" zeptal se Nicolas ještě před tím, než opustil jeho pokoj. Otec mu neodpověděl na otázku a odešel od Sashu. Nicolas poznal, že odešel díky tomu, že už neucítil jeho ruku na zádech. „No dobře," zašeptal si sám pro sebe. Znovu se dotkl zdi a šel ke dveřím, jak mu řekl. Začal přemýšlet nad tím kam by mohli odjet. Byla možnost, že měl jeho otec nějaký byt, kam vždycky chodil, když je opustil?

Najednou mu pod prsty zmizela zeď. Mírně se lekl, když najednou necítil ten zvláštní pocit na prstech od mírných hrbolků na zdi, které ho zvláště šimraly. Musel jít po paměti. Udělal pár kroků, když ucítil na stehně nějakou věc. Narazil na konferenční stolek, který byl odsunutý na stranu. Ohnul, aby mohl nahmatat stůl a šel podle jeho krajích. Musel být na něj srandovní pohled. Když došel na druhou stranu stolu, mohl se narovnat a pokračovat ve své cestě.

„Budu tam dřív!" ozvalo se najednou za ním z chodby. Byl to hlas jeho sestry. Museli si dát spolu s otce závod ke dveřím. Stejně věděl, že vyhraje ona. Vždycky jí nechal vyhrát, aby byla šťastná. Její smích se začal blížit čím dál blíž. Usmál se a zastavil se. I on jí chtěl nechat vyhrát. Smích se prohnal kolem něj a hned na se ozval vítězný výkřik. Byla moc ráda, že vyhrála. Znovu se usmál a pokračoval.

Vešel do předsíňky, kde se ještě radovala z jejího vítězství. Došel až ke dveřím, při čemž ho málem praštila jejíma rozpaženýma rukama. Nahmatal jednu ze svých kapsiček na batohu, aby mohl vytáhnout brýle. Bohužel nahmatal tu, kde měl složenou slepeckou hůl. Vyměnil ruce, aby se dostal do druhé kapsičky a tam už vytáhl sluneční brýle. Po celou dobu, co je hledat se na něj Sasha dívala s pobaveným pohledem. Připadal jí hodně vtipný. Mezitím co se bavila pohled na svého bratra přišel jejich otec s její taškou.

„To není fér. Já měl zátěž," zasmál se, když konečně došel ke dveřím. V jedné ruce držel její tašku a v druhé měl jejího oblíbené plyšáka, bez které nikdy neusne. Podívala se na něj a hned, jak si všimla svého plyšáka, vzala si ho do pevného objetí. „Můžeme vyrazit?" zeptal se s úsměvem na rtech. Obě děti na jeho otázku přikývly na souhlas.

Začali si obouvat. Nicolas měl chvíli s tím problémy najít svoje boty, ale když mu je podala, obul si i bez pomoci jeho otce, který reagoval docela vyděšeně. Nemohl uvěřit, že se sám dokázal obout. Z myšlenek ho vytrhla Sasha, která už chtěla jít ven. Přikývl a odemkl, aby mohl otevřít dveře. Okamžitě, jak se ozvalo cvaknutí zámku, si Nicolas dal na nos sluneční brýle. Chvíli počkal, než ucítí čerstvý vzduch, což mu naznačovalo, že už může vyjít. Konečně ucítil čerstvý vzduch. Nebyl sice stejný jako ten noční, ale byl rád, že nemusí být pořád doma. Jen někdy se mu povedlo dostat ven. Ven vyšel, až když uslyšel radostný křik jeho sestry.

17.5.2021
Nová část je tady.
Doufám že se vám bude líbit ❤️