Popiš mi hvězdy

4

„Dobře," usmál se Nicolas trochu přinuceně a opřel se dlaněmi o stůl. Nemohl uvěřit, že je dělil jen jeden telefonát od toho, aby odešli z jejich domova. Sice by to bylo jen na krátkou dobu, ale i tak by to bylo pro ně těžké. Zas ucítil malé ručičky, jak ho tahají za nohavici. Rozdrbal jí její černavé vlasy. Naštvaně se na něj podívala.

„Tak už jsem vyřídil, jen musíme počkat až mi zavolají, jestli se jim nepovede ho kontaktovat," vrátil se k nim záchranář a klekl si, aby byl ve stejné výšce jako Sasha, i když byl o trochu vyšší. „Co kdyby si mi zatím ukázala tvůj pokojík?" mile se na ni usmál. Sasha chvíli váhala, ale pak souhlasně kývla. Chytil ji za ruku a nechal vést až do jejího pokoje. Nicolas se za nimi okamžitě vydal, protože věděl, že by se cítila nervózně v místnosti s úplně cizím mužem.

„Máš krásný pokoj," řekl, když vešli do dveří a před nimi se objevil růžový pokoj plný různých hraček a obrázků na zdech. Sasha ho posadila na postel a začala mu ukazovat různé hračky a plyšáky, které mu pak podala do ruky a říkala mu jejich jméno. Za chvíli jich měl moc, že je musel pokládat na postel vedle sebe. Nicolas se nad jejím nadšeným hlasem musel usmát a posadil se kousek od hromady hraček. Sedl si do tureckého sedu a ruce si položil za sebe, aby se mohl o ně opřít.

„Nemusíš se bát. Určitě se to nějak vyřeší," zašeptal záchranář kousek od něho, když měl chvíli klid od poznávání jmen různých plyšáků a hraček.

„Taková možnost tady taky je," odpověděl na jedno nadechnutí. „Ale nemusíš se nějak bát. Určitě to dopadne dobře," položil mu ruku na rameno, aby ho trochu uklidnil. Chtěl zrovna něco říct, ale v tom vběhl do místnosti jejich otec. Byl celý udýchaný a vypadalo, že se před chvílí probudil.

„Sasho! Nicolasi! Děti moje zlaté!" vykřikl a rozběhl se k Sashe. Okamžitě ji zvedl ze země a objal ji. „Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?" vychrlil pár otázek na jeho zmatenou dceru, která měla kousek od toho, aby se rozbrečela.

„Jsem rád, že jste tak rychle dorazil, pane Davidson. Ale doufám, že jste při své jízdě neporušil žádné zákony," ozval se záchranář a položil dalšího plyšáka na postel. Jejich otec sebou trochu trhl. Nečekal, že by byl v místnosti někdo jiný než on a děti.

„Samozřejmě, že ne," mírně zaváhal a nervózně se zasmál. „Děkuju, že jste tady zůstal. Moc si toho cením. Nikdy nebyli spolu sami a nemyslím si, že byl Nicolas zvládl se sám postarat o svoji sestřičku,"

„Byla to maličkost. Na těch pár minut jsme se zabavili," usmál se na Sashu, která mu úsměv oplatila. Prokřupl si prsty a dodal: „Ale myslím si, že by to váš syn zvládl na jedničku," vzal pár plyšáků a zamířil k Sashe. „Pomůžeš mi uklidit tvoje hračky?" zeptal se jí dotkl se nosem její nejoblíbenější hračky toho jejího. Vzala si od něho její hračku a s úsměvem přikývl. Položil ji na zem a hned na to se rozběhla k posteli a začala pomáhat uklízet. Každá hračka má své místo, takže ho musela navigovat kam co patří.

Otec se usmíval, jak se jeho malá dcerka dokázala bavit s úplně cizím člověkem. Sem tam mu přišla trochu moc nadšená, protože vykřikla na něj, že tam ta hračka nepatří, ale nechal ji. Rád viděl, že nemá žádné problémy s tím se s ním bavit. Přestal sledovat Sashu a podíval se Nicolase, který stále seděl na posteli a moc neřešil, že byl v místnosti. Pomalu se posadil vedle něho. Začal přemýšlet nad tím co mu na říct.

„Copak, že jsi tak smutný?" dostal ze sebe po hlubokém nádechu, i když znal odpověď na jeho otázku moc dobře. Tázaný sebou trochu cukl a narovnal se. Otázka mu přišla velmi hloupá. Určitě musel vědět, že tady není něco v pořádku.

„Hledáš, jak by si mohl začít konverzaci a vybereš si zrovna tuhle otázku. Znáš sám odpověď," řekl se slzami v očích, které okamžitě utřel do rukávu. Rozpletl nohy z tureckého sedu s následně je shodil dolů z postele, ale kvůli tomu, že byla postel nižší, než byl zvyklý, měl nohy natažené před sebe a opíral se o paty.

„No dobře. Nezačal jsem zrovna nejlépe, ale neboj," odmlčel se, dal mu ruku kolem ramen a tím si ho přitáhl blíž k sobě. „Teďka ti to oplatím. Slibuju. Takže si utíkej sbalit a radši vem všechno. Nevíme, jak dlouho tě u sebe budu mít," snažil se znít šťastně, aby nedal najevo svůj smutek.

Nicolas ho s nervózním kývnutím poslechl a postavil se. Měl v hlavě tolik otázek, na které se ho chtěl zeptat. Třeba kam jedou nebo jak to teď bude. Ale neměl odvahu se na to zeptat. Před tím, než vyšel z pokoje se na něj nejistě usmál. Pak vyšel z pokoje a dotkl se zdi, aby věděl kudy má jít. Měl sice pokoje hned vedle, ale tohle byl už jeho zvyk. Až teď si uvědomil, že po těch letech, co měl tenhle zvyk musí být skoro každá zeď v domě upatlaná.

14.5.2021
Uuuu další část je tady.
Mám hodně předepsaný části, takže se máte na co těšit
Sama jsem nadšená z tohodle příběhu.

A co vy?