Popiš mi hvězdy

16

Nicolas seděl u postel svém mladší sestry. Povedlo se mu ji uspat i bez čtení pohádky. Tohle bylo poprvé co jí uspal sám. Annie se už pátým dnem u nich neukázala. A však svému otci to nemohl říct. Nechtěl poslouchat to jak mu nevěří, jak se bojí, že to nezvládne, že se jim něco stane. Chtěl aby mu důvěřoval. Nic víc si nepřál.

Potichu se postavil ze židle a odešel z místnosti. Dveře ji nechal otevřené jako vždy. Prý aby nebyla moc tma. S tímhle nikdy neměl problém. Mohl usnout kdekoliv bez jakéhokoliv problému. Posadil se na svojí postel a nadechl se čerstvého vzduchu. Okno si teď nechával každou noc otevřené. Kdykoliv mohla Annie promluvit z okna a on by jí uslyšel. Ale to nikdy neudělala. Jediný kdo s ním takhle mluvil byl její mladší bratr, Robert. Ze začátku mu nepřišel sympatický, ale když se s ním bavil každý den, začal mu připadat milejší. Jako by se úplně změnil. Ale ani dneska se on v okně neobjevil. Ani žádné hlasy neslyšel od nich z domu.

„Nico?” ozvala se za ním jeho sestřička. Stála ve dveřích se svým medvídkem. Měla zlý sen a díky tomu nemohla už usnout. Nicolas se na ni otočil. „Můžu spát u tebe?”

„Samozřejmě,” usmál se na ni a postavil se k postele, aby si mohl rozestlat. Nikdy s ním nespala. Pokaždé šla za rodiči, ale kvůli tomu, že kromě něho nikdo jiný nebyl v domě, musela za ním. Nevadilo ji to. Jejich vztah se o dost zlepšil od té doby co jsou tady. „Pojď si lehnout,” znovu se na ni usmál a poklepal na postel. Sám si lehl do postele a čekal až si k němu lehne.

„Děkuju,” zazubila se. Oba je přikryl. Dával si přitom pozor, aby ji nepřikryl moc. „Kde je Annie?” objala medvídka a podívala se na Nicolase. Co jí měl říct? Musela si urovnat svoje pocity. Ne to ne. Nemá čas? To by jí ranilo. Už by si myslela, že ji nemá ráda.

„Má jiné plány,”

„Takže je jako tatínek,” zašeptala. Po tvářích jí stekli slzy. Tohle neměl říkat. Měl si najít něco lepší. Rychle jí vzal do náruče. Snažil se ji uklidnit. Nikdy tohle nedělal.

„Tak jsem to nemyslel,” hladil jí po vlasech. Zrovna, když chtěl zase něco říct, tak uslyšel, Jan někdo odemkl vchodové dveře. Že by táta?

„Sasho?” nesl se chodbou dívčí hlas. Annie přišla. Sasha okamžitě vyběhla z jeho náruče a s ještě větším brekem. „Pojď sem,” ozvalo se zas chodby. Nicolas se postavil a chtěl jít za nimi, když za sebou uslyšel Robertův hlas.

„Nemáš zač,” promluvil na něj opřený o rám okna. „Slyšel jsem vás,” pokračoval dál. Nicolas přišel blíž k oknu. Byl mu strašně vděčný. „Tak jsem ji za vámi poslal,”

„Děkuju moc,” usmál se na něj. „Hrozně si mi pomohl. Nevěděl bych co dělat,”

„To byla maličkost,” pokrčil rameny. „Jdi za ní. Určitě si ji taky chyběl,”

Nicolas ho poslechl. Taky mu moc chyběla. Neměl si s kým povídat. Nemohl nikomu, takhle věřit jako jí. Otočil se a namířil si to z pokoje. Annie neuklidňovala Sashu na chodbě, přesunuli se do jejího pokoje a snažila se ji uspat.

„Budeš za námi zase chodit?” zeptala se Sasha, když jí přikrývala.

Annie ji pohladila po vlasech a řekla: „Kvůli tobě klidně i o půlnoci.”

„A kvůli Nicovi?” ukázala na něj. Annie se na něj podívala. Musela se přiznat, že ji oba chyběli. Plánovala, že přijde zítra, ale jak k ní brácha přišel, musela sem jít. Když už bylo kolem jedenácté večer. On hned nastražil uši, když uslyšel na co je jí Sasha zeptala.

„Od zítra tady budu každý den,” podívala se na ní. Sasha se tak moc zaradovala, že ji skočila kolem krku. I Annie ji objala přičemž sledovala Nicolase ve dveřích. On to nevěděl, ale pokaždé co si povídal s jejím bráchou, tak tam byla. Poslouchala každou jejich konverzaci. Jen tak tak stála a mlčela. Nikdy mu neřekl nic o jeho životě. Nicolas se spíš ptal jeho. Ptal se ho na spoustu otázek. Třeba na sporty, hry a další věci. Sám Robert se mu to snažil co nejlépe vysvětlit, co i Annie překvapilo. „Teď už jdi spinkat,” položila Sashu zase do postele.

„Přečteš mi pohádku?” zeptala se jí se smutnými očima. Annie přikývla a vzala si knížku h nočního stolku. „Nicolas mi jí nechtěl přečíst,” podívala se na něj

„To nevadí. Proto jsem tady,” otevřela knížku. „Budeš poslouchat taky, Nicolasi?” zeptala se ho. Přikývl. Rychle se zvedla a šla mu hledat židli. Zavedla ho k ní, když ji našla. Nicolas se opatrně posadil a poděkoval jí. Annie se posadila zpátky a začala číst. Měla tak neuvěřitelně zklidňující hlas. Její hlas byl jako matky. Už se nedivil proč Sasha, tak rychle usla. I on sám měl co dělal, aby neusnul. Chtěl si s ní ještě popovídat.

19.7.2021
Zdravím bobíci,
Jak si užíváte prázdniny?

Omlouvám se, že jsem poslední dobou nebyla moc aktivní, ale bylo toho trošičku moc.
Navíc jsem včera začala psát něco nového, moc se mi to líbí a doufám že auto vydám bude se to líbit i vám