Popiš mi hvězdy

15

Už to byl týden co neviděli jejich matku.  Jejich otec jim nic neříkal. Hlavně Sashe nic neříkal, někdy řekl Nicolasovi něco, ale nebylo to nic z čeho by mohl vědět, kdy s zas budou. Bylo to je, že je v pořádku nebo že se má dobře. Bavil se o tom bavit s Annie, ale ani no nevěděla co si o tom myslet. Spíš to vypadalo jako by ho neposlouchala a byla ve svém vlastním světě. Od toho dne co se potkali se sestrou jejího přítele je jiný. Aspoň se tak zdálo jemu. Jednou se jí zeptal, co s ní je, ale jinak neodpověděla a odešla pryč. Byla úplně vyměněná

Nicolas seděl na verandě. Poslouchal zvuky deště. Občas na něj spadla kapka deště, ale to ho nějak nerozhodilo. Byl to zase jeden z těch dní co jejich otec nebyl doma a byla tu Annie. Přitáhl si nohy k hrudníku a objal je. Doufal, že za ním Annie přijde a bude si s ním povídat. Poslední dobou si moc nepopovídali a to ho moc mrzelo. Chtěl zpátky starou Annie.

Uslyšel, že si stoupla do dveří. Jen tak tam stála a koukala ven. Užívala si ten příjemný zvuk deště. Stála tam ještě pár minut než odešla. Jeho naděje se zase rozplinula. Opřel si hlavu o stěnu za sebou a nahlas vydechl. Mohl za to on, že se takhle chovala? Nebo se něco stálo? Najednou ucítil něco teplého na ruce.

„Uvařila jsem ti kakao,” usmála se na něj a poklepala ještě jednou kelímkem o jeho ruku. Nicolas si od ní kelímek s radostí vzal. Kakao přišlo vhod. „Buď opatrný, je horké,” posadila se vedle něj do tureckého sedu. Přikývl a aspoň si přičichl. Jak od mámy. Chtěl ji poděkovat za kakao, ale ona ho přeběhla: „Promiň,” Za co se omlouvala? Nic mu neudělala.

„Za co se omlouváš?” zeptal se jí a položil si kelímek vedle sebe.

„Za to jak jsem se poslední dobou chovala,” začala zní čím dál tím smutněji. „Začalo toho být na mě moc. Snažila jsem se vyrovnat svoje pocity,” položila kelímek vedle sebe a taky se opřela o stěnu za ní. Už ani jeden nic neříkal. Jakákoliv myšlenka na toho druhého je ranila. Nicolas, chtěl aby byla šťastná, všechno stalo kvůli němu. I Annie chtěla, aby byl šťastný, ale ničila si tím život.

„Mám návrh,” řekl Nicolas, aby přerušil ticho. Podívala se na něj a čekala až něco řekne. „Odpočiň si ode mě,” odmlčel se na chvíli. Tyhle slova ho bolela. Nechtěl přijít o jediného člověka, se kterým si povídá. „Dej si život dohromady. Já to tady zvládnu,”

I Annie tyhle slova bolela. Věděla, že si musela prvně urovnat život. „Nebude ti to vadit?” chtěla se ujistit. Nicolas jen přikývl. Tohle bylo pro ni nejlepší. Chtěl zpátky starou Annie a pokud tohle pomohlo, tak to za to bude stát. „Děkuju,” zašeptala se slzami v očích a objala ho. Ztuhl, když ho objala. Tohle bylo první objetí od ní. Cítil se v něm tak bezpečně. Oplatil jí objetí. To už Annie nevydržela a začala brečet. Dojalo jí to. Byla ráda, že to udělal. Sama ani nevěděla, jestli to byli slzy ze smutku nebo ze štěstí. Měla v sobě smíšené pocity.

„Tohle je maličkost,” zašeptal Nicolas a začal jí hladit po zádech. Doufal, že jí to uklidní a přestane brečet.

„Děkuju,” odtáhla se od něj. Zadívala se mu do očí. Tak prázdné, ale přitom plné života. Jeho nepřítomný se koukal kousek vedle ní. Netušila proč, ale uklidňoval ho. I přes to, že jí neviděl, tak věděl, že je u něj. Ona byla jeho oči.

„Máš ráda noc?” zeptal se jí a upil z kelímku už trochu studenější kakao.

„Mám radši den, když si můžu sednout do trávy a sledovat mraky,” odpověděla mu aniž by uhnula její pohled z jeho tváře. Nechápala jak může vypadat skvěle, i když nic nevidí.

„Já miluju moc, takový klid má jenom noc,” usmál se.

„Co se ti na ni nejvíc líbí?”

„Ten svěží vzduch, klidné ulice. To mám nejraději na noci,” zhluboka se nadechl.

„Co by si chtěl vidět ze všeho nejvíc?” neptala se ho na otázku, která ji běhala v hlavě už od té doby co se poprvé potkali, ale až teď dostala odvahu. Nicolas se zamyslel. Bylo toho tolik co chtěl vidět.

„Hvězdy,” odpověděl jí potichu. Tohle byla věc, kterou chtěl vidět nejvíc. Rodiče si dokázal představit, ale hvězdy ne. Bylo to pro něj něco nepředstavitelného. Světélkující věci na obloze, které se propojují a tím tvoří neviditelné obrazce. To bylo něco co chtěl ze všeho nejvíc vidět.

„To se ti ani nedivím. Je to nádhera,” podívala se na oblohu, ale kvůli dešti nesla vidět ani jedna hvězda. Jediné co mohla pro něj udělat bylo mu je popsat.

„Annie?” oslovil ji. Podívala se zase na něj. „Uděláš něco pro mě?” podíval se jejím směrem.

„Ano,”

„Annie, popiš mi hvězdy,”

6.7.2021
Jak se máte všichni?
Já se mám skvěle.
Včera jsem začala psát něco nového ale prvně pro vás chci napsat i další část knížku jako pokračování tohodle příběhu, ale z pohledu Annie.
Co vy na to?