Popiš mi hvězdy

18

Ráno se zase Annie neobjevila a stejně tak i celý týden. Tentokrát o tom musel vědět i jeho otec, protože s nimi zůstal doma a nikde nechodil. Ani o jejich matce už nemluvil. Nicolas věděl, že se chtějí rozvést, ale zatím to nebylo oficiální. Nechtěl přijít ani o jednoho z rodičů. Oba pro něj byli důležití. A stejně tak i Annie. Ani její bratr o ní nic neřekl. Bylo to jakoby jen tak zmizela a nechala ho tam samotného. Potřeboval někoho komu by se mohl vypovídat. Někoho kdo by jo poslouchal. Přesně to dělala ona. V hlavě mu probíhalo tolik myšlenek. Nemohl se uklidnit. V noci nemohl spát. Skoro nejedl. Potřeboval si s někým popovídat.

Jednoho dne to už nevydržel. Chtěl jít pryč z domu. Neustále křičení jeho sestry ho dohánělo k šílenství. Nečekal ani chvíli, vzal si hůl, brýle z nočního stolku a vyšel z domu. Nikomu nic neřekl. Prostě odešel. Samotného ho to překvapilo. Poprvé šel sám vem. Nikdo s ním nebyl. Byl volný.

Za tu dobu co znal Annie si už zvykl na procházky. Začala to být i jeho nejoblíbenější činnost. Už nekreslil, aby se uklidnil. Už nemusel sedět u okna a dýchat noční vzduch. Už mu stačila jen procházka. Ta mu pomohla se uklidnit. Přestat myslet na všechno. Došel do nejbližšího parku, kde se posadil na lavičku. Podle toho kolik za tu dobu potkal lidí, muselo být už později. Všude byl klid, jen občas nějaký ožrala do něj narazil. Kromě toho, nikoho nepotkal. Byl tu krásný klid na přemýšlení. Mohl přemýšlet nad tím co mu řekla Annie.

„Tohle si nemohl nakreslit ty,” divila se Annie, když se podívala na to co Nicolas nakreslil. Nemohla uvěřit, že kdo jako on mohla takhle kreslit. S porovnáním s tím jejím to bylo nádherné. Dokonce se i styděla za svůj výtvor.

„Tohle jsem fakt udělal sám,” odložil tužku a opřel se o pohovku za sebou. Kreslení byla pro něj zábava od malička. Za tu dobu se naučit kreslit tohle dotyku. Vždycky chtěl vidět co udělal. Strašně ho to zajímalo. Proč se všichni tak divili, že on takhle uměl kreslit.

„Přemýšlel si někdy nad tím, že by si něco prodával?”

Prodávat jeho kresby? Kdo by o to stál. Nebylo na to nic extra. Každý by to dokázal lépe. Ale i přesto, že si moc nevěřil, že by jeho obrazy někoho zaujali, tak zkoušel i jiné techniky. Dokonce to zkoušeli i prodat a dokonce si to i někdo koupil. Vydělal sice jen 200 Kč, ale byli to jeho první peníze co vydělal on a ne nikdo jiný. Tohle ho donutilo se snažit dám. Ale potom co Annie zmizela ztratil chuť cokoliv dělat. Bylo to jako by něco ztratil. Byla snad jeho múza?

„Vidíš jak ti to jde,” položila mu ruku na rameno. Zkusila mu dát nějaké barvy a menší plátno, aby zkusil i něco jiného než tužku. Vypadalo to lépe než si myslela. „Jsem na tebe hrdá,”  objala ho kolem ramen.

Musel se usmát, když si na tohle vzpomněl. Věděla mu hodně a to mu dávalo sílu pokračovat. Nebyla mu oporou jen při malbě, ale i když byli venku. Všechno mu vysvětlovala.

„Hvězdy?” zeptala se trochu zaraženě, jak by někomu mohla tohle vysvětlit.

„Stačí jen popsat,” řekl jí, když dlouho přemýšlela. Posadila se a vzala ho za ruku. Nicolas sebou cukl a opřel se o lokty. Začala mu na ruku kreslit nějaký symbol.

„Takhle vypadá hvězda pro malé děti, jako malé nás naučí, že tohle je hvězda,” odmlčela se a pokračovala v kreslení. Tenhle symbol znal už dlouho. Jeho matka mu ho kreslila na dlaň, stejně jako ona. „Ale právě hvězdy vypadají jinak,” začala dělat tečky na jeho dlani. Občas byla větší, někdy menší.

Srdce ho příjemné hřelo. Konečně byl někdo na něj tak milý a vysvětlil mu něco co ho nejvíc zajímalo. Byl moc rád za ní. Tyhle věci by díky ní nikdy neznal. Byla pro něj jako učitelka.

„Jako malá jsem chtěla být učitelka,” usmála se na něj mezi tím co leželi v trávě. Vzala ho na její oblíbené místo. Moc lidí sem nebrala. Musela k tomu člověku mít speciální vztah, aby ho sem vzala.

Byli na menší louce uprostřed parku. Nikdo sem nechodil, takže všude byla vysoká tráva. Nad nimi se tyčil vysoký ořešák. Říkalo se, že tenhle strom míval tolik plodů, ale Annie ho nikdy neviděla je mít. Bylo jí to líto.

„Já jsem chtěl být umělcem jako malý,” odpověděl jí Nicolas.

„Ty umíš kreslit?”  zeptala se ho a utrhla pampelišku, co rostla kousek o její ruky.

„Miluju kreslení,”

Začal se trochu klepat. Nemusel přemýšlet dlouho o to jestli odejde. Postavil se z lavičky. Neseděl tam moc dlouho, ale díky nepohodlné lavičce ho bolelo nohy.

Měl plnou hlavu myšlenek jen o ní. Dokonce si myslel, že slyšel její hlas jak na něj volá.

„Nico!” ozval se její hlas. Proč zněl tak vyděšeně? Najednou pocítil jak se ho někdo dotkl. Než stačil zaregistrovat kdo to byl, ucítil bolest, která se mu rozplynula po celém těle. Pomalu přestával vnímat okolní svět.

03.08.2021
Konec se pomalu a jistě blíží zlatíčka *-*
Sice nechci, aby to končilo, ale nemám na vybranou...