Popiš mi hvězdy

20: BONUS

Místností se ozval neotravuješí zvuk, který snad nikdy nikdo neslyšel rád. Zvuk budíku. Nicolas se zabručením natáhl ruku a vypl budík. Musel stávat. Posadil se na postel a protáhl se, při čem se ozvalo tiché zapraskání.

Netěšil se na tenhle den. Asi před pár dny jim bylo oznámeno, že jeho teta, o které ani nic nevěděl, umřela a oni jako museli vyklidit její dům. Ale byla na tom, jedna pozitivní věc. Mohl potkat zase Annie. Tohle ho donutilo se postavit z postele. Od té doby co měl nehodu jí neviděl. Trvalo mu měsíc než mu jeho otec řekl proč byl v nemocnici. Autonehoda.

Viděla černohlavého mladíka se slepeckou holí jak přecházel přes silnici. Nikde nebyl přechod. Šel dost pomalu. Málem je jí zastavilo srdce, když slyšela jak se blížilo auto. Mohlo by ho srazit. Rychlé vykřikla jeho jméno, ale nereagoval. Auto bylo čím dál tím víc blíž a nevypadalo, že bych chtělo zastavit. Musela něco udělat.

„Nico!” vykřikla jeho přezdívku a pustila osobu, kterou držela za ruku. Bez myšlenkovitě se rozběhla za ním. Musela něco udělat. Nemohla ani pomyslet na to, že by se mu něco stalo. Doběhla k němu a chytla ho za ruku, aby ho stáhla na stranu..

Ale bylo pozdě.

Nemohl se dočkat. Nutil i svého otce, aby ho tam vzal. Nechtěl. Trvalo mu dlouho než ho přemluvil. Ale povedlo se mu to. Vyšel ze svého pokoje a jako každé ráno, tam seděl jeho otec s mobil v ruce a četl si zprávy.

„Dobré ráno,” pozdravil Nicolas.

„Dobré ráno, snídani máš na stole,” zaťukal do stolu, aby věděl kde bylo jeho jídlo. Nicolas pokývl a došel k místu, kde byl jeho talíř. Jeho vztah s otcem se neuvěřitelně zlepšil. Začal mu věřit. Kromě toho, že ho nechtěl pustit z domu, mu dovolil skoro všechno. Přesně takový vztah chtěl mít s ním. Poděkoval za jídlo a bez toho aniž by se zeptal, tak se pustil do jídla.

Byl to už skoro rok co tam byl naposledy. Nevěděl, jestli tam pořád žijou nebo ne. Nikdy o nich otec nemluvil. Věděl, že s její rodinou byl velký kamarád a pořád se s nimi bavil, ale od té doby se o nich nezmínil, hlavně ne o ní. Občas se zmínil, že někdo z jejich rodiny něco dokázal. Ale o ní nic. Když se zeptal, tak odpověděl jen, že se má dobře. Nic jiného.

Posadili se do auta, připravení na cestu. Probíhalo ním tolik emocí. Strašně se těšil, ale přitom se bál. Co když tam už nebydlí? Co když ho nebude chtít vidět? Hodně se bál. Nechtěl na to ani myslet.

„Pojedeme pak navštívit mámu?” zeptal se jeho táta, když uviděl odbočku na město, kde bydlí. Navštívili je jen třikrát za tu dobu. Proto hned souhlasil.

„Dobrý den, pane Davidson,” pozdravila ho postarší sousedka, když vystoupil z auta.

„Dobrý den, mladá paní,” zamával na ni s úsměvem. „Jak se máte?” otevřel dveře mu dveře, aby mohl vystoupit.

„Ale, mám se dobře,” mávla rukou a podívala se na osobu co vystupovala z auta. „A koho to vezete sebou?”

„Tohle je můj syn,” objal ho kolem ramen. „Nicolas,” přestavil ho.

„Dobrý den,” pozdravil a nasadil si sluneční brýle.

„Nemůže si k vám sednout mezi tím co budeme vystěhovávat?” zeptal, se jí, když si všiml, že přijelo stěhovací auto a zastavila zatím jeho autem.

„Samozřejmě, popovídáme si,” pomalým krokem za nimi šla a vzala ho za ruku. „Pojď, udělám ti čaj. Jaký máš nejraději?”

Nikdy nepotkal, tak upovídanou paní. Celou dobu něco mluvila. Šlo vidět, že za ní moc návštěv nejezdí. Nicolas pro ni byl něco jako návštěva od někoho známého.

„Tvoje teta byla fajn paní,” upila si čaje. „Jen škoda, že umřela,” položila hrníček a se vzdechem se opřela o opěradlo. „Už tahle ulici ztratila moc milých lidí,” rozhlédla se po ulici. Nicolas nic neříkal a jen přikývl. „Třeba na silvest se tady zabila jedna dívenka. Pomáhala mi s vnoučaty, když tady byli,”

Zarazil se. Někdo tady spáchal sebevraždu. Doufal, že nemluvila o Annie. „Jak se jmenovala?”

„Pani, jak se jmenovala,” odmlčela se a začala přemýšlet. Tohle ho zabíjelo. Nedokázal vydržet. Chtěl to okamžitě vědět. „Byla vaše sousedka, určitě si ji někdy potkal,” řekla mu po chvilce. Byla to ona. Byla jediná dcera. Udělalo se mu těžce na hrudníku.

Spáchala sebevraždu.

Chytil se za hrudník.  Dělalo se mu zle. Netušil co právě sil za bolest. Osoba, které nejvíc věřil byla mrtvá a on se to dozvěděl, tak pozdě. Už chápal, proč mu nic nechtěl říct.

Opustila ho.

Zůstal zas sám.

Přišel o svojí hvězdu.

11.9.2021
Poslední část je tady. Vím, že je tohle trochu zklamání >< omlouvám se