Popiš mi hvězdy

10

Doopravdy za ní přišel. Stál ve vchodu do obýváku se slepeckou holí. Nevěděla proč, ale vykouzlil jí úsměv na tváři. Pořád měl ten nepřítomný pohled jako vždy.

„Ty si fakt přišel," neschovala smích.

„Říkala si, že budeš v obýváku, tak jsem to bral jako pozvánku," usmál se jejím směrem. Trochu jí to vyděsilo, když to udělal.  „Můžu si sednout vedle tebe?" zeptal se.

„Samozřejmě," posadila se a poklepala na místo kousek od sebe. Nebylo tohle moc? Proč se k němu chová jako ke starému kamarádovi? Neznala ho ani den a už se chovala takhle? Bylo to jen z lítosti, kvůli jeho postižení? Nicolas pokývl a rozešel se ke gauči. Netušila proč, ale nemohla z něho spustit pohled. Vypadal tak přirozeně, ale přitom ne.

„Pořád tě mě baví sledovat," zasmál se, když se opatrně posadil vedle ní.

„Nevím, vypadáš tak přirozeně," začala si nervózně hrát s vlasy. Nechtěla ho takhle sledovat.

„Proč si se ptala na tolik otázek?" zeptal se na otázku, která mu probíhala hlavou. Nebylo to moc otázek, ale spíš ho to představilo. Vždycky se ho lidé ptali, jestli ví jak vypadají různé věci, ale takové otázky mu nikdo nedával. Mile ho to překvapilo. Spíš mu připadalo jako by si o tom něco chtěla zjistit. Určitě měla vím otázek, ale už si myslela, že ho otravuje.

„Chtěla jsem-," přerušil jí  zvuk klíčů v zámku. Už přišel. Myslel si, že bude pokračovat jako by se nic nestalo, ale jakmile se vedle něj trochu prohoupla pohovka, tak poznal, že už asi nebude pokračovat. Co bylo zlé na tom, že si jen tak povídali? Tohle se dělá?

„Ahoj Annie," pozdravil jí jeho otec, když vešel do obýváku. „Děkuju, že si mi je pohlídala," usmál se na ní a už chtěl vyndat peněženku, aby jí zaplatil, ale ona ho zastavila.

„To nemusíte, já jsem tady byla ráda. Kdykoliv můžete zas říct," informovala ho a usmála se na něj. „Navíc jsem tady moc dlouho nebyla," pokračovala a propletla si prsty na rukou.

„Doopravdy můžeš kdykoliv?" zeptal se. Nechtělo se mu moc věřit, že by mohla kdykoliv. Musela mít svoje plány. Navíc by se mu hodilo, kdyby ho mohla chodit kontrolovat, když bude v práci.  Annie kývla. „A co nějaké osobní volno?"

„To ano, ale Sasha snad chodí do školky a Nicolas se o sebe dokáže postarat," snažila se mu vysvětlit. Pořád nevypadal klidně. „Můžu sem přijít ráno, přichytat mu jídlo a tak, a pak zas dojít," už doopravdy nevěděla, jak ho uklidnit.  Nechtělo se jí ani věřit, že mu tak až moc nevěří. Není už malý a sám vypadá, že by se o sebe dokázal postarat, i přes to, že je slepý. Dost ho litovala, že tohle musel slyšet. Nicolas byl na tohle už zvyklý. Nikdy nemohl nic dělat sám.

„Dobře, dám ti klíče od domu," řekl jí po chvíli rozmýšlení. Rozešel se někam a nechal je tam osamotě. Annie se otočila na Nicolase. Pořád seděl na gauči, jak před tím.

„Proč ti tak moc nedůvěřuje?" naklonila se k němu a zašeptala mu ho ucha. Nicolas pokrčil rameny.

„Nejsem normální. Myslí si, že si něco udělám," vysvětlil jí. Annie pokývla a narovnala se. Bylo jí ho líto. Ani nezná pořádný život.

„Byl si někdy venku bez rodičů?" znovu se k němu naklonila.

„Jednou, ale to jsem byl malý a hned byli naštvaný a zatáhly mě domů," odpověděl jí. Tohle jí šokovalo. Chtěla mu ty roky vynahradit. Teď si to uvědomila. Kolik mu je?

„Kolik ti je?" zeptala se opatrně. Bála se, že by jí neodpověděl.

„Tenhle rok mi bude 22," usmál se jejím směrem. Annie málem spadla brada. Byl o tolik starší. Ani by nechtěla věřit tomu, že je tak starý. Vypadá jako by byli stejně stejně starý. „Kolik je tobě?" zeptal se jí taky. 

„18," zašeptala a znovu se narovnala, protože jeho otec přišel do obýváku. Nicolas poznal, že je tady, takže radši nic neříkal. Měli 4 roky od sebe. Pro Nicolase to nic nebylo, ale pro Annie asi jo. Bylo na tom něco špatně?

„Tady jsou klíče, ráno teda přijdeš, řeknu ti co a jak. Platí?" podal Annie klíče od domu. Věděl, že jí mohl věřit.

„Ano," usmála se a vzala si od něj klíče. „Zítra před osmou tady budu a pak kolem čtvrté odpoledne se sem půjdu podívat," dala si klíče do kapsy u kalhot. Pan Davidson přikývl. „Já už teda půjdu,"

„Tak dobře, děkuju moc za hlídání," doprovodil jí až ke vchodovým dveřím. „Doufám, že Sasha moc nezlobila," poškrabal se na zátylku.

„Sasha? Ta byla zlatíčko," odpověděla mu, když si zavázala jednu botu. „I Nicolas je moc fajn kluk," pokračovala a obula si druhou botu.

„Líbí se ti?" využil toho, když to slyšel. Byl by rád, kdyby měl nějaké kamarády a nebo i něco víc. Annie byla trochu vylekána z jeho otázky. Doopravdy se ptal na to jako by nic? Nicolas byl fajn, ale už někoho měla.

„Je moc milý, ale já mám přítele," narovnala se. „Tak na shledanou," zamávala mu na rozloučenou a otevřela dveře.

„Ahoj, uvidíme se zítra," zamával jí zpátky. Ještě chvíli sledoval jak odcházela po chodníku než zavřel dveře. 

11.6.2021
Zajímavé, že?
Jinak jak se vám líbí nová část, jste stále spokojení?