Popiš mi hvězdy

17

Když se Annie ujistila, že Sasha spí, tak potichu odložila knížku zpátky na stolek. Došla k Nicolasovi a poklepala mu na rameno. Probudila ho z menšího spánku. Vzala ho za ruku.

„Chyběla jsem ti?" zeptala se ho, když společně vyšli na chodbu.

„Samozřejmě," usmál se na ni. Konečně bude zase všechno v normálu. Už si zase bude mít s kým povídat.

„Jak jste se tady měli?" posadila se na jeho postel. Poznal to, že se přesunula díky zavrzání postele.

„Popravdě. Bylo to nejdelšího pět dní v mém životě," poškrábal se na zátylku a šel si za ní sednout. Posadil se vedle ní. Připomnělo mu to jejich první setkání. O té doby se mezi nimi všechno změnilo. Oboum se změnil názor na toho druhého.

„I pro mě to bylo nejdelších pět dnů," opřela se o ruce za zády. Přemýšlela nad tím co jí řekl, když se naposledy viděli.

„Annie, popiš mi hvězdy,"

Tahle věta jí procházela hlavou celé noci. Pokaždé, když se podívala na noční oblohu, vzpomněla si na něho. Chtěla mu to přání splnit, jako to, že s ním šla ven, ale netušila jak. Jak by mu mohla něco takového popsat? Co kdyby jí špatně pochopil. Co kdyby ho ta představa zklamala a už by se o to nezajímal.

„Nejsi unavená?" zeptal se Nicolas.

„Trochu, ale chci si ještě povídat s tebou," usmála se na něj, i když jí nemohl vidět.

„O čem si chceš podívat?"

„Nepůjdeme na zahradu?" postavila se z postele. Nicolas dlouho seděl a přemýšlel jestli má na to kývnout nebo ne. Venku byla už zima a nechtěl, aby nějak nastydla. „Samozřejmě si vezmeme i něco teplého," řekla, když si všimla, že už dlouho nic neřekl. Sám tohle chtěl říct, ale ona ho předběhla. Nakonec přikývl. „Půjdu si pro něco teda," už se chtěla rozejít, když ji Nicolas chytl za ruku.

„Můžeš si vzít něco mého, aby si nikam nemusela," ukázal směrem, kde byl jeho stůl s vyskládaným oblečením. Annie se usmála nad tím jak byl hodný. Nečekala tohle od něj. 

„Tak děkuju," sklonila se k němu. Byla mu fakt moc vděčná. Pustil její ruku. „Taky ti něco vezmu," řekla mu, když došla ke stolu. Aniž by věděla, jestli přikývl, tak se začala hrabat v komínkách oblečení. Neměl toho moc, ale něco tam našla. Pro sebe si vzala modrou mikinu na zip a pro Nicolase vzala černou mikinu přes hlavu. V tomhle by jim nemusela být zima. Hodila po něm mikinu, při čemž se lekl.

„Děkuju," zašeptal a začal si oblékat. Když si Annie všimla, že si mikinu obléká obráceně, začala se smát. Nicolas zprvu nechápal proč se směje, ale hned jak protáhl hlavu mikinou, zjistil i on proč. Začal se taky smát.

„Pomůžu ti," řekla mu, když si mikinu začal svlékat. Přišla k němu a vzala za lem mikiny. Nemusela mu pomáhat, ale něco uvnitř jí říkalo, že by to měla udělat. Pomohla mu sundat mikinu a dala mu jí správně do rukou. „Měl si někdy kamarády?" zeptala se, když ho sledovala jak se oblékal. 

„Nikdy jsem neměl kamarády," odpověděl, když protáhl hlavu mikinou. „Takže si moje první kamarádka," usmál se, když to řekl. I Annie se usmála, když to uslyšela. Většinu věcí co mu ukázala, bylo pro něj poprvé. 

„Nevadí ti to?" sledovala ho jak si rovnal mikinu a postavil se. Místnost najednou utichla. Nikdy mu nevadilo, že byl sám. Vystačil si sám se sebou. Sice rád trávil čas rodiči, ale to bylo jiné. S Annie se cítil lépe.

„Proč by mi to mělo vadit?” zeptal se jí tichým hlasem. Zase se bylo ticho. Nechtěla to tak moc rozebírat. Annie mávla rukou, i přesto, že to nemohl vidět.

„Půjdeme?” úplně ignorovala jeho otázku. Trochu ho to překvapilo, ale čekal to, čekal, že tohle řekne. Přikývl na souhlas. Vzala ho za ruku a opatrně ho vedla domem až na zahradu. Když otevřela dveře pocítili příjemný noční vzduch, který byl pro Nicolase něco úžasného. Miloval to ticho, ten klid a ani tentokrát to nebylo jinak. Jediné co bylo jinak byl trochu větší hluk než v jeho rodném městě. Ale i přesto si užíval ten pocit být venku.

Lehli si vedle sebe do trávy. Nicolas si užíval ten klid. Ale za to Annie se pořád nervózně koukala na něj a zpátky na oblohu. Je jeho první kamarádka. První člověk, se kterým si může povídat normálně. A taky asi první člověk co ho bere jako normální člověka.

„Nicolasi?” posadila se a koukala na něj dokud nezareagoval. On se ani nemohl. Díky měsíčnímu světlo viděla, že pořád dýchá. Opřela se o lokty kousek od něj a sledovala ho zblízka. Koukala na každý jeho detail. Vnímala každý jeho nádech.

Cítila snad k němu něco? Pomalu se k němu začala přibližovat. Začínala být čím dál tím blíž k němu. Byla už odhodlaná, že to udělá. Že ho políbí.

„Annie?” vyrušil jí hlas malé Sashy, která stála ve dveří. Rychlé se odtáhla od něj.

„Pročpak nespíš?” zvedla se a došla k ní. Možná byla ráda, že ji vyrušila. Možná to bylo i dobře.

Nechtěla to udělat.

30.7.2021
Takže, po nějaké té době vydávat novou kapitolu.
Byla jsme na Vltavě s kamarády a na nějaké vydávání jsem neměla ani pomyšlení. Ale psát se mi chtělo, ani nevíte jak..