Popiš mi hvězdy

6

„Kam vůbec jedem?" zeptal se znovu Nicolas, když spolu s otcem vyšli z domu. Nevěděl, že ho neposlouchal. Zrovna zamykal, když se na tu otázku ptal. Chtěl se ho zeptat, jestli ho zeptat, ale jeho sestra se ozvala dřív, než on stačil otevřít pusu.

„Jedeme!" vykřikla na ně, protože jim to moc trvalo. Tahala za kliku u dveří auta a čekala až se ozve cvaknutí zámku. Otec se na ní podíval naštvaným obličejem, který uměl jen on. Sasha se okamžitě uklidnila a pustila kliku. Se sklopenou hlavou došla až k nim. „A pojede s námi i maminka?" zeptala se a podívala se na něj s nadějí v očích. Jeho pohled se okamžitě změnil z naštvaného na šokovaný, protože nečekal zrovna tuhle otázku. Místo odpovědi ji vyzvedl do náruče a Nicolase vzal za rukáv a jemným zaškubáním po donutil k pohybu.

Společně došli k autu. Postavil Sashu na zem, aby mohl odemknout auto. Zašmátral v kapsách kalhot, když konečně našel klíče v přední kapse. Odemkl dveře, které následně otevřel a pomohl Sashe dovnitř. Chtěla si sednout do své sedačky, ale nebyla tam. Podívala se na svého otce.

Společně došli k autu. Postavil Sashu na zem, aby mohl odemknout auto. Zašmátral v kapsách kalhot, když konečně našel klíče v přední kapse. Odemkl dveře, které následně otevřel a pomohl Sashe dovnitř. Chtěla si sednout do své sedačky, ale nebyla tam. Podívala se na svého otce.

„Kdy nám povíš kam jedem?" zeptala se Sasha, když se připoutal. Podíval se do zpátečního zrcátka. Díval se jí přímo do jejích velkých zelených očí, kterého vždycky dokázali donutit ke všem možným hrám. Otočil se na ně a před tím, než něco dokázal ze sebe se pořádně nadechl. Nicolas zpozornil, když slyšel její otázku. Věděl, že jí ignorovat nebude.

„Teď budete nějakou dobu bydlet u mě. Uvidíme, jestli to nebude napořád," poslední větu si zašeptal sám pro sebe, ale díky tomu, že byl blízko, uslyšela i tu zašeptanou větu. I Nicolas onu větu slyšel díky jeho citlivějšího sluchu.

„Jak jako napořád?" vyděšeně se zeptala a začala mnout lem své růžové sukénky. Otec nemohl odolat a pohladil jí po vlasech. Mile se na ni usmál a hledal slova, jak by jí to mohl vysvětlit.

„Neboj," dostal ze sebe a posadil se zpět na své místo. Znovu se zhluboka nadechl a pokračoval: „Určitě se zas uvidíš s maminkou." Z jeho hlasu šlo slyšet, že si nebyl na sto procent jistý tím, co řekl. Sashu to uklidnilo, ale Nicolase to znervoznilo. Zas mu přišla do hlavy myšlenka, že by přišel o jednoho rodiče. Dal by cokoliv za Sashy nevědomosti. Aby nemusel myslet na takové věci. Vzpomněl si na dobu, kdy byl desetiletý a jeho rodiče mu věnovali každou vteřinu. Nejvíce si pamatoval, když šel poprvé s nimi ven. Pamatoval si každé slovo, co mu řekli ten den. Popisovali mu všechno, co bylo kolem něj. Ten den mu popsali všechno kromě jedné věci. Načali jedno téma, kterého začalo od té doby zajímat čím dál víc. Vesmír. I když se na to téma ptal hodněkrát nikdy nevěděli, jak mu to vysvětlit. Pak už neměli moc času, aby mu to vysvětlili, protože jim se jim narodila Sasha. Začali jí věnovat mnohém víc času.

Z myšlenek ho vyrušilo šimrání na levé ruce. Byla to Sasha, když si hrála se svým plyšákem a chtěla ho zaujmout, aby si s ní hrál. Cukl rukou a položil si ji na klín vedle pravé ruky. Smutně se na něj podívala a vykoukla z okna. Všimla si, že vyjeli z města a kolem ním se míhaly okrasné stromy kousek od vozovky.

„Jak daleko jedeme?" zeptala se, když poslední budovy města zmizely za horizontem.

„Už tam budeme," odpověděl jí okamžitě a silně stlačil volat až mu zbělely klouby. Byl nervózní, ale byl i rád, z toho, že si je bere do svého domu, kde ještě nikdy nebyli.

 Přes záda mu proběhl studený mráz, když se blížil z počáteční ceduli, značící začátek města – Pittsburgh. Nemohl uvěřit, jak rychle uběhla jejich půl hodinová cesta.

20.5.2021
Nová část.
Kdo ví kde leží to město, kam jedou?