Popiš mi hvězdy

1

Černovlasý mladík seděl mlčky na své posteli. V rukou držel malou kostku s různými dírkami, kterou prozkoumával bříšky prstů. Tohle byl jediný způsob, jak se uklidnit. Díky tomu neslyšel své rodiče, kteří se hádali v obývacím pokoji a mysleli si, že jejich syn neslyší. Ale on slyšel všechno. Pár slz mu teklo po tváři, když se hlasitost jejich hádky zvýšila. Věděl, že se hádají kvůli němu. Pomalu odložil kostku před sebe a zády se opřel o polštář. Hádka jeho rodičů ztichla a pak se ozvalo hlasité prásknutí dveří. Zas zůstal jen se svou matkou, ale na to byl už zvyklý. Byl to takový zvyk, který se opakoval každý měsíc. Ale pokaždé se jeho otec vrátil, někdy se vrátil za pár dnů nebo do dvou týdnů.

„Bráško?" ozval se mírně uplakaný hlas jeho mladší sestry, která stála vedle dveří se svým plyšovým medvídkem. Nicolas se snažil zorientovat, kde jsou dveře, aby se na ní mohl podívat. Neměl ještě srdce na to jí říct, že všechny věci, co spolu za tu dobu zažili, nikdy neviděl, ale jen slyšel.

„Copak, Sasho?" zeptal se jí s mírným úsměvem, aby ji ujistil, že se vůbec nic nestalo. Přece kvůli jejímu mladému věku nemohla pochopit co se právě dělo. Ale i ona sama moc dobře věděla co se dělo. Zažila to už tolikrát.

Jeho malá sestřička se přemístila blíže k jeho posteli a snažila se na ni vylézt, ale kvůli tomu, že jen tak dosáhla na vršek matrace, se nemohla dostat nahoru. Až když se začala snažit víc a díky tomu se matrace pod jejíma ručičkami mírně prohýbala, jí pomohl Nicolas. Vyzvedl ji a posadil ji na postel vedle sebe. Přitom všem se na ní usmívat.

„Tatínek se zas vrátí, že?" zeptala se ho po chvíli, přičemž si hrála se svým medvídkem. Nicolas se usmál a snažil se ji pohladit po vlasech, ale místo vlasů jí pohladil obličej. Sasha okamžitě leknutím vypískla a podívala se na svého brášku. Ten to nemohl vydržet a začal se smát. 

„To není vtipné," nafoukla tvářičky a otočila se k němu zády. Zrovna, když se trochu uklidnil a chtěl se jí omluvit, vešla do jeho pokoje jejich matka. Jakmile uviděla obě své děti v jednom pokoji, tak se mírně naštvala. Neměla ráda, když se spolu bavili. Chtěla chránit Sashu před realitou, že je Nicolas slepý.

„Sasho, běž do svého pokoje. Chci si promluvit s tvým bráškou," řekla zcela klidným hlasem. Sasha jí bez odmlouvání poslechla a odešla do svého pokoje. Když vyšla z pokoje, zavřela za ní matka dveře. Přešla ke stolu, kde měl položené bloky na kreslení. Vzala si jeden do rukou a začala ním listovat. I přes to, že byl její syn slepý, uměl kreslit úžasné věci, které vypadaly realisticky.

„O čem jste se hádali tentokrát?" ozval se Nicolas. Jeho matka vrátila blok zpátky na stůl a otočila se na svého syna.

„O penězích," odpověděla mu jednoduše a opřela se o stůl za sebou. Hned jak to slyšel se mu v očích objevilo pár slz v očích. Vždycky to bylo kvůli penězům, které utráceli za něho. Moc ho to mrzelo.

„Zase se vrátí?" zeptal se jí na další otázku. Tentokrát i jeho matce steklo pár slz po tváří. Sama si nebyla jistá, jestli se vrátí nebo ne. Tentokrát to vypadalo vážně.

Když ani po dvou minutách nešla slyšet žádná odpověď, věděl, co to znamená. Každý měsíc se takhle psal, ale pokaždé mu odpověděla hned. Tentokrát bylo ticho.

„Takže taky neznáš odpověď?" zeptal se a zas se opřel o polštář za jeho zády. Nervózně si začal pohrávat se svými prsty. Nevěděl, co bude dělat bez svého otce. Už odmalička byl jeho vzorem a rád trávíl svůj volný čas s ním.

„Promiň, zlato. Ale myslím si, že se vrátí," ozvalo se tichou místností uklidňující hlas jeho matky. I když to znělo dost povzbudivě, tak v tom Nicolas neslyšel nic povzbudivého. Když jeho matka si všimla, že i po tom co řekla, nevypadá šťastně, sedla si vedle něj a objala ho kolem ramen.

„Ty moc dobře znáš svého otce. Pokaždé se vrátí s tou stejnou větou. On se jen tak nezmění," pohladila ho po zádech a pak dodala: „Zvyk je železná košile."

Nicolas si povzdechl. Měla pravdu. Jeho otec není ten typ člověka, který se jen tak ze dne na den změní k nepoznání. Ale zato jeho matka ano.

„Teď už jdi spát. Zítra tě čeká nový den," jemně ho políbila na čelo a zvedla se z postele. Vzala kostku, kterou držel před pár minutami držel Nicolas v rukou a položila ji na noční stolek. Ještě před tím, než odešla mu řekla: „A ne, že budeš zase ponocovat," usmála se na něj a pak odešla. Ona moc dobře věděla, že po nocích sedává u otevřeného okna a poslouchá klid noční doby. Tohle dělala skoro každou noc. Vždycky jí zajímalo, co se mu v té době honí hlavou, ale nechtěla, aby věděl, že ho pozoruje.

„Dobrou noc," zašeptal si Nicolas sám pro sebe a přikrytý dekou si lehl do postele. Díky tomu, co mu řekla matka nemohl v klidu usnout. Musel stále myslet na jeho otce a o tom, jestli se vrátí. Možná mu ta myšlenka přišla příliš šílená. Věděl, že se tentokrát hádali skoro každou noc, a to jen kvůli němu. Po tváří mu znovu steklo pár slz, která si utřel rukávem. Divil se, že ze sebe dokáže dostat nějaké slzy.

5.5.2021 15:00
První část je tady, jak se zatím líbí?