Ginger Curse

15.

Brzy ráno mi zazvonil budík. Je pondělí. Škola. Lehla jsem si na druhý bok a protestovala. ,,Nenávidim ráno!" zaječela jsem a zabořila hlavu do polštáře.

,,Dobré ráno Hope," strčil hlavu do dveří můj bráška.

Nesouhlasím ,,moc dobré teda fakt není, dej mi ještě deset minut,".

,,Jo jasně, abys pak zase nestíhala? No tak to ne!" strhnul ze mě peřinu a nechal mě dál ležet. Co se s ním sakra stalo? Nikdy není takovýhle ranní ptáče! Promnu si oči a pokusím se zaostřit na věci v mém pokoji. Po pár minutách se mi povede probrat a vstát z postele. Bylo to náročné, to ano, ale ještě náročnější je něco dělat. Nechce se mi do školy a to vůbec. Jenže tam musím. Dneska je trénink s roztleskávačkami a já tam potřebuju trénovat. Přece jen je vidět, že jsem pár let nic nedělala. S těmito myšlenkami se dostanu až do koupelny, kde se pokusím udělat něco se svým vzhledem. Moc se mi to nepovedlo, ale přece jen, není to tak zlé. Pak jsem se už jen převlékla. Zkontroluju sebe i můj outfit v zrcadle. Mám na sobě opět černé džíny a tričko kapely Skillet. Potom už jen popadnu mikinu a tašku a mířím dolů po schodech. Nic neobvyklého. Do tašky přidám svačinu, obuju se a pak už s bráchou vyrazíme do školy. 

,,Dnešek je tak hrozně nudnej," povzdychnu si. 

,,Jo, je pondělí, co čekáš?" odpoví mi zrzek, co si to pomalým krokem šine vedle mě. Jo, taky vypadá unaveně. Přijde mi, jako by se v pondělí nikomu nechtělo žít. A ano! Jestli se tady teď zhroutím, jen na mě hoďte listí a pokračujte v nudným pondělí, které už teď z celého srdce nenávidím. Po chvilce se k nám přidá i JB. Vypadá stejně otřesně, jako my. 

,,Čauky," pozdravím a cosi mě donutí si zívnout.

,,Ahoj," pozdraví mě mile a pak dojde ke Stanleymu, trošku skloní hlavu a dá mu pusu. Jo, tohle byl hezký pozdrav. Oba se na mě pak podívají, asi aby se přesvědčili, že jsem s tím opravdu v pohodě. Jo jsem a navíc, kdybych nebyla, tak bych stejně neměla energii na cokoli. Dál jsem už ani nijak neposlouchala, co ti dva povídají. Byla jsem ráda, že jdu. Nevím, co mě tak hrozně vyčerpalo. Takhle jsme došli až do školy. Těším se na Dana, dlouho jsem ho neviděla. Už je pro mě nějak normální ho vidět  téměř každý den a všechno mu vždycky říkat. Teď mu budu mít co povídat. Dorazím ke skříňce a začnu si připravovat učebnice na první hodiny. 

,,Čauky Hope," strašně se leknu. Za dvířkami od skříňky stál onen kamarád. 

,,Daniely!" vzteky zavřeštím a praštím ho učebnicí na Španělštinu.

,,Jop, tohle ti fakt zůstalo," tlemí se mi. Jak vtipné. Oba se vydáme směrem k učebně. Cestou kmitám pohledem po chodbě a snažím se najít Aarona. Nedaří se mi.

Pokusím se začít konverzaci, aby to nebylo divné ,,co víkend?" odpovědi se mi pár sekund nedostane. Otočím se na Dana. Celý zrudnul.

,,No, já, promiň, že jsem ti nebral telefon, ale měl jsem něco důležitého na programu," zasměje se. 

Já začnu vyzvídat ,,tak důležitého?" .

,,Ano, víš, měl bych ti něco říct, já a Grace, no my..." všechno se nám to tu páruje.

,,Jste spolu?" zaujatě se na něj podívám. Kývne. 

,,O můj Satane! Daníku, to je dokonalý! Jsem tak ráda," štěstí mi stéká z temene hlavy až k patám. 

,,Děkujeme," zazubí se, ale rázem se zase zamračí ,,já, opravdu promiň, že jsem ti nebral ten mobil, já.."

,,Klid! Je to v pohodě!" přeruším ho. On se pousměje a rázem začne také vyzvídat. Já mu hned všechno pečlivě vyprávím. Po chvilce dojdeme až do třídy a na naše místa. Když si sedneme, dojde až na slovní spojení Miluju tě, které jsem si myslela, že není až tak vážné, nebo to spíš tak neznělo.

,,To je teda fakt ale vážný!" dá důraz na to slovo vážný. 

Znejistěla jsem ,,fakt si to myslíš? Já jen, já vím, že jsem na city úplný poleno, ale..."

,,Ano Hope, když tohle někdo řekne, předem si to většinou promyslí, je to vážný, když ti tohle někdo řekne. Myslím, že to s tebou Aaron myslí opravdu vážně," zamyslí se, jako by to bylo pomalu nemožné. V tu chvíli zazvoní. Vyndám si skicák a začnu znovu črtat nové skici mých postav. Konkrétně Steph. Nenáviděnou zrzku, kterou jsem vymyslela podle mě. Konkrétně podle mého starého já. Jako jediná je z mých postav sama a všichni si o ní myslí, že je divná. Takhle všichni viděli i mé staré já. Možná mě tak vidí i teď, ale nevšímám si toho. 

,,Slečno Sunshine, přeložte nám prosím druhou větu," udělám, co mi učitelka řekla. Pak dál kreslím. Myslím si, že všichni učitelé na této škole vědí, že učení a výuce moc nedávám. Asi vědí i to, že to tady nesnáším a že se nejvíce těším na to, až naposledy přejdu práh této školy. Proto mě ani moc nevyvolávají. Prostě už počítají s tím, že ani spolupracovat nehodlám. 

Po hodině jdeme zase spolu s Danem a já konečně v malém hloučku lidí zahlédnu Aarona. Hned si to zamířím k němu. Dan měl stejně namířeno za Grace.

,,Um, ahoj," potichu promluvím, když už stojím u něj. On sebou rychle trhne a podívá se trochu dolů, prostě směrem já. V obličeji mu hraje široký úsměv.

,,Jaaaj, zas ta opelichaná liška, co tu chceš," zasměje se jakýsi kluk s havraními vlasy. Asi není důležitý, když si nepamatuju jeho jméno, ale proč mě uráží, to fakt nemám páru.

,,Nojo, asi přišla otravovat, pozor, ať nechytnem vzteklinu," přidá se blonďák vedle něj. Ten má ruku kolem pasu jedné až moc upravené slečny. Přestávám se cítit dobře, provedla jsem jim snad něco? Pevně chytím učebnice a udělám krok zpět.

,,Držte huby!" postaví se přede mě Aaron. Tohle mě potěšilo, zastal se mě. 

,,Tak i z tebe je teď liškomil?" znovu si rejpne tmavovlasý kluk. 

,,Ano a pokud to vy nejste schopni vzít, tak vám asi budu muset dát sbohem," mrknul, vzal mě kolem pasu a pyšně si to se mnou odkráčel pryč. Kousek dál se zastavil a otočil se směrem ke mně. 

Spojil naše rty a pak až pozdravil ,,ahoj zlato," usmál se. Já ho už nepozdravím. Zvednu ruku a sáhnu mi na modrou tvář, má monokl. 

,,Co-, co se stalo?" sjedu rukou níž, pomalu se prsty dotýkám jeho modře zbarvené kůže. On přivře oči. 

,,Říkal jsem, že je to s nevlastním tátou složitější," mluví potichu, aby nikdo jiný neslyšel naší konverzaci. Pomalu svěsím ruku a nevypadne ze mě nic lepšího než ,,to mě moc mrzí Aarone, moc, já-" na nic nečeká a dá mi neposlušný pramínek vlasů za ucho, pak mě pohladí po tváři. Má tak velké ruce. Nakloním hlavu a pohledem se vpiju do jeho očí.

,,To je v pořádku, Hope, nemusí," povzbudivě se usměje. Tohle je neuvěřitelný. On se nachází v těžký situaci a i přesto mu na tváři pořád hraje ten sladký úsměv. 

,,Jo a děkuju, nemusel jsi..." 

,,Ale musel," nenechá mě ani doříct větu. 

,,Dneska máš trénink viď? Já jen, že mám taky, máme je ve stejný den ve stejný čas, tak jestli bys pak nechtěla něco podniknout," pořád se usmívá.

,,Tak dobře," úsměv mu vrátím. 

,,Dobře, tak po tréninku, teď už bys měla jít," podívá se někam za mě. Taky se podívám, čeká tam Dan.

,,Dobře," řeknu, on mě políbí a já se společně  Danem vydám na další hodinu.

Zdravím vás všechny!

Dneska jsem tu s novou a to delší kapitolou! Hahaha, měla být ještě delší, ale nakonec jsem se jí rozhodla rozdělit do dvou. Snad se vám líbí. Budu moc ráda za každé hlasování, přečtení i komentář. 

Mám Vás tu ráda <3

-Nikolas