Ginger Curse

17.

Tak tohle opravdu nezvládám. Sedím naštvaná v pokoji na posteli a naštvaně si podupkávám do kraje postele. Dobře, tohle není moje situace. To Stanleyho s JBm. Ale ano, je to i moje situace! Však narazili i na mě s Aaronem. Je to snad jejich věc? Není! Jen se tu objeví a vyčtou nám i nos mezi očima. Všechno se to snažím vstřebat, ale moc mi to nejde. V tomhle baráku už nechci být. Vždycky jsem se na ně strašně moc těšila, ale ne, dneska to tady s nimi už nedám. Zvednu mobil a zavolám Danovi. 

,,Haló?" ozvalo se po chvilce vyzvánění. Není to Dan, je to Grace. 

,,Um, ahoj, neruším?" sakra kde je, když ho člověk potřebuje.

,,Vůbec ne, copak potřebuješ? Dan se zrovna sprchuje," bože můj, Grace tam bude spát, tak to nic. 

,,Ne, nic, jen jsem s ním potřebovala mluvit, to nevadí. Vyřídíš mu prosím, ať mi už dneska nevolá, že to probereme zítra ve škole?" nevím, už s ním asi dneska nechci mluvit. Zítra to bude stačit, určitě ano, nechci jim rušit večer. 

,,Jo jasně," rozloučili jsme se a já sebou znovu pleskla na postel. Opět se podívám na obrazovku svého telefonu. Stisknu kontakty a zavolám Aaronovi. 

,,Zlato?" bože můj, už jen slyšet ho mě neskutečně moc uklidňuje. 

,,Ahoj, já jen, neruším?" opatrně se zeptám. 

,,To ty nikdy, copak se děje, je všechno v pořádku?" tak strašně moc ráda ho slyším. Nikdy jsem snad nikoho neslyšela raději. Celý ten rozhovor s rodiči se mi znovu přehraje v hlavě a zastaví se na větě, která se týká mě s Aaronem. Po tváři mi stéká slza. Až teď mi dochází, jak moc mi ta slova ublížila. Od našich bych nikdy nic takového nečekala. 

,,Hope?" ozve se z telefonu. Asi jen proto, aby se ujistil, že jsem pořád na druhém konci konverzace.

,,Není, nic není...v pořádku," dál mi stékají teplé slzy po tváři. Pořád si to přehrávám, pořád dokola slyším jejich hlasy. Vzek se najednou proměnil ve smutek. 

,,Myslíš, myslíš, že bych u tebe mohla dneska zůstat? Já, já tady už nechci být, ne dneska..." fňuknu. 

,,Ano, jasně že můžeš! Mám pro tebe někam přijet?" ano! Ano satane můj, děkuji ti. Tohle mě ohromně uklidnilo. 

,,Um, mohl bys prosím? Já si rychle jen sbalím věci..." 

,,Určitě, do čtvrt hodiny jsem tam, dobře? Všechno bude v pořádku..." uklidní mě a zavěsí. Já rychle začnu házet důležité věci do batohu a dál přemýšlím. Už mi ani netečou slzy, jen jsem smutná. Na oblečení hodím do batohu ještě skicák ze stolu a zapnu ho. Ještě se rychle převleču a vyjdu z pokoje s batohem na zádech. Jdu přímo za Stanleym. Sedí sám na posteli a frustrovaně se dívá do země. 

,,Bráško," přijdu k němu a obejmu ho. Je mi ho tak líto. 

,,Nevadí, když tě tady nechám? Já to tady s nima dneska asi nezvládnu, já..."

,,Běž Hope, nevadí mi to," snaží se o trochu pozitivní úsměv, moc mu to nejde. 

,,Taky bys měl někam odejít, než to vstřebají, brzy zase odjedou a až se vrátí, nebudou to vůbec řešit," zadívám se mu do jeho zoufalých očí. Musí toho mít až nad hlavu, nevím, jak to všechno zvládne. 

,,Neboj se, zvládnu to, asi taky vyrazím za Benjim...jo a já, děkuju Hope, moc si toho vážím, toho, cos tam dole řekla, já..." nedokončí větu a pořádně mě stiskne v objetí. Mám ho moc ráda. Pohladím ho po zádech, pomalu vstanu a s tichým ,,děkuju" odcházím z jeho pokoje. Taky začne pomalu hledat batoh. Cestou po schodech uslyším zvuk motorky, jdu akorát. Rychle nazuju nike botky a otevřu dveře. 

,,Kam jako jdete, mladá dámo?" uslyším tátu. Trhnu sebou. Co mu asi tak řeknu?

,,Pryč, na noc tu nebudu, nehodlám se s váma hádat, je to od vás nefér," už se chystám zavřít dveře, ale zarazí mě máma.

,,Kam? Doufám, že ne za tím blbečkem, co ti akorát ublíží!" tak tohle ne, vůbec ne.

,,Ano, přesně za ním jdu, a je to moje věc, za kým jdu a s kým se bavím..." zabouchnu dveře a ani je nepozdravím. Zamyslím se, jestli nejsem až moc drzá, ale asi ne. Aaron už stojí s helmou navíc na příjezdové cestě. Rozeběhnu se k němu a pořádně ho obejmu. I on mě, na nic se neptá, jen mě pevně drží v objetí. To je přesně to, co teď potřebuju. Omámí mě jeho vůně a já už jsem konečně zase o trochu šťastnější. Pak už si jen vezmu helmu a vyrazíme k němu domů. Nikdo tam není. Jeho mamka s Matthewem jeli ještě nakoupit. Zaplujeme k němu do pokoje a sedneme si na postel. Do teď jsme skoro vůbec nemluvili. Dívám se do země a hraju si s neposlušným pramínkem vlnitých vlasů. 

,,Povíš mi, co se děje?" špitne potichu a dá mi ty neposlušné vlasy za ucho. Oči se mi znovu zalijí slzami. Nevím, proč mě to tak vzalo. 

,,Naši si nepřejou, aby jsme spolu byli, já, nepřejí si, aby jsme se scházeli,..." znovu mi začnou stékat slzy po tváři. Aaron mě pevně obejme a dá mi pusu do vlasů.

,,Hope, to je mi moc líto...už je všechno v pořádku, neboj se" položil si bradu na mou hlavu. Znovu mě pořádně stiskl. Já jen cítila, jak se moje slzy vpíjejí do jeho trička. Nechci zacházet do detailů, do žádných, ale to ani nemusím. Jsem u něj, je mi hezky, nebo aspoň líp. Po chvilce se uklidním a utřu si oči. Připadám si trošku provinile za to mokré tričko. Pak se znovu podívám na ten jeho dokonalý obličej. Palcem pravé ruky mi setře poslední slzu, která mi stéká po tváři. Usměju se.

,,Moment, takže," taky se usměje. Nechápu co řeší. Malinko nakloním hlavu.

,,Takže my jsme jako spolu?" zašklebí se. Teď mi došlo, co jsem vlastně řekla. Okamžitě zrudnu v obličeji. 

,,Um...promiň já...chtěl bys...teda já...no," strašně koktám, takhle trapně mi už pěkně dlouho nebylo.

,,Chtěl," usmál se a spojit naše rty. Zase jako by nic jiného nebylo. jen já a on. A hromada motýlů v mém těle. Můj bože, on mě chce za přítelkyni, chce mě za holku, chce být se mnou a brát mě za víc, než kamarádku. Jsem oficiálně Aaronova holka. OFICIÁLNĚ. 

Nazdárek!

Jsem tady a s další kapitolkou, která teda není nijak zajímavá yk ale nějak ty zásadní momenty napsat musím, žejo :) Budu moc moc ráda za každý hlas a za přečtení. I komentář mě potěší. 

Mám Vás ráda!

-Nikolas