Ginger Curse

1.

Podívala jsem se do zrcadla a otřela si svůj pihatý obličej. Uložila jsem kartáček do kelímku a vzala hřeben. Dlouhé vlnité vlasy, které kvůli jejich zrzavé barvě tolik nenávidím, jsem svázala do vysokého culíku. Světlé řasy zvýrazním řasenkou. Dál jsem svůj vzhled nijak neřešila, nejsem typ holky barbie, právě že přesně naopak. Jako každý den jsem na sobě měla černé tričko s názvem mé oblíbené kapely zastrčené do džín do pasu s chainem. Z koupelny jsem šla do svého pokoje pro tašku. Na chodbě potkám svého o dva roky staršího brášku. Taky zrzek, s tmavším odstínem vlasů i řas, asi tak o tři hlavy vyšší než já, ale taky kdo není vyšší než já, že? On je ale dost vysoký, obličej má stejně jako já posetý pihami a tmavé oči, ty máme každý jiný, já je mám zelené. Na zádech má kytaru a ospale zívá. Jo, oba také máme dobrý hudební sluch. On hraje na již zmiňovanou kytaru a já na bicí.

„Čauky Hope" pozdraví hned co si mě všimne. Mám ho ráda, je na mě pořád milý, takovej ten správnej brácha. Sourozenci se úplně obyčejně pořád hádají. My ne. Když jsme se měli o něco podělit a náhodou to nevyšlo přesně, dal mi víc, nebo větší kousek. Když na mě byl někdo někdy zlej, zastal se mě. Když jsem cokoli potřebovala, byl tu pro mě. Vždycky. Nevím proč, jestli to bylo tím, že rodiče byli málokdy doma, kvůli jejich práci, nebo protože jsme se prostě měli rádi sami od sebe.

„Čau Stanley" pozdravím zpět. Jsme oba tak stejní a přitom úplně jiní. On je oblíbený, všemi obdivovaný krásný zrzek a děvkař. Já zas hnusná zrzavá vypelichaná liška, kterou nikdo nemá rád, až teda na pár lidí, co byli ochotni mě poznat.

V pokoji jsem vzala tašku a šla dolu do kuchyně jen pro svačinu. Jídlo hodím do tašky, kterou si přehodím přes rameno a vyrazím k hlavním dveřím.

„Sakra! Au!" jenže můj malíček u nohy se ještě musel rozloučit s rohem kuchyňské linky.

„Ty jsi ale šikulka Hope" smál se u dveří Stan.

„Haha děkuju" obouvala jsem si už vedle něj svoje černé vansky. Do jednoho ucha jsem si strčila sluchátko a pustila oblíbenou metalovou kapelu Sabaton. S bráškou vyrážíme na autobus. Jop, žijeme na konci města ve velkém domě. Mám to tu ráda. Není tu hluk a lidi sem moc nechodí. Takže přesně něco pro mě.

Celou cestu jsem kecali o škole. Teda dokud nedorazil Stanův nejlepší kamarád JB, je to zkratka James Benjamin, ale pro každého je prostě JB. On je jeden z těch, co byli ochotni mě poznat.

„Čau broo" pozdravil brášku jako kdyby byl jeho, ale není, on je MŮJ brácha!

„No nazdaar" taky ho pozdravil a rukama provedli něco tak divnýho a složitýho, že by to mohl být tak možná pozdrav.

„Čau Hope" vzal mě kolem ramen jako mladší ségru a šli jsme dál.

„No ahoj JB"

„Jak se máš ty malá liško" usmál se na mě. On je vlastně opravdu jako náš bráška. Známe se už strašně dlouho, možná 13 let? No, za tu dobu se stal opravdu dobrým kamarádem. Ale ne zas takovým, aby mi mohl říkat liško! A už vůbec ne malá liško!

„Ale noták! Nemrač se! Vypadáš jako červený basenji" No dobře, tak tomuhle jsem se už smát musela.

„To je už lepší" usmál se na mě a urovnal si svoje tmavě hnědé vlasy. Dokonale mu ladili k jeho hnědým očím. I on je kluk, kolem kterého se motá hodně holek. On si ale z neznámého důvodu hraje na hrozně nedostupného. Nikdo neví proč, je vtipnej, hodnej a i hezkej, ale za tu dobu co ho znám, tak neměl pořádný vztah. Je vlastně jako já, až na to, že já nejsem ani hezká, ani vtipná...