Ginger Curse

3.

Ostré světlo. První věc, co jsem zaregistrovala po probuzení. Kvůli tomu slunečnímu svitu jsem musela oči zase zavřít. Dobře, tak postupně, pravé oko, levé oko. Moment, ještě doostřit...No konečně, vidím Stana. Sedí vedle mojí postele na židli a něco píše na mobilu. Má roztrhlý ret. Proč? Otočím se směrem k němu, to on hned zjistí a tak vypne mobil.

"Hope! Ty moje Hope!" hned mě obejme. 

"Kde to jsem? A co se ti stalo?"  zeptám se, opravdu nemám tušení, co se děje a dělo. 

"Hope, jsi v nemocnici. Ty si nepamatuješ, co se stalo?" 

"Ne, kde jsou rodiče?" zajímala jsem se a rozhlížela se po bílé místnosti. 

"Jsou na služební cestě..." zamračí se. "Ale to taky víš..." 

"Dobrý den slečno Sunshine," pozdraví muž v bílém plášti. Ne, hlavně ne doktora! Začnu se cítit trošku na nic. Nebo spíš začnu panikařit, hledám bod, na který bych se mohla koukat, ale jako by žádný nebyl. V tom mě Stanley chytí za ruku a pevně ji stiskne. Má ji o tolik teplejší, než já. 

"Klid slečno...můžu vám říkat Hope?" slušně se zeptá, já jen kývnu.

"Tak tedy Hope, jak se cítíte?" jak se cítím? Nic moc, když si nic nepamatuju! Ale to mu říct nemůžu.

"Bylo mi i líp" řeknu tiše. 

"Pane doktore, nic si nepamatuje..." řekne rozumně bráška, ale z jeho hlasu je poznat, že má strach.

"Ano, to bude amnézie, nepamatuje si, co se stalo za poslední dobu...jde jen o to, jestli se jí paměť vrátí, nebo ne. Hodně se praštila do hlavy, chvíli jsme se báli, jestli nemá krvácení do mozku, to naštěstí nemá. Jen, vlastně v uvozovkách, těžký otřes mozku...budete tu muset tak...týden zůstat, slečno Hope. Jestli se váš stav bude zlepšovat, pustíme vás dřív, ale teď musíte být pod kontrolou" řekne a něco zapíše do tabulky, kterou pak pověsí na mou postel. Je opravdu divný pocit si nic nepamatovat.

"Nechám vás tu teď o samotě...zatím na shledanou" řekl, povzbudivě se usmál a odešel pryč. 

"Co se stalo?" otočím se na Stanleyho. On si promnul oči a dal se do vyprávění. Řekl mi, že mi, že se prali a já se tam nějak nachomýtla. Dostala jsem ránu do spánku a pak ještě tvrdší, když jsem dopadla na zem. Byl hrozně smutný. 

"Jo, jinak, tady máš všechny věci, co by se ti tady mohly hodit" řekl a začal všechny věci vyndávat na můj noční stolek. Mezi ně patřil mobil, sluchátka, můj penál, notebook a nejdůležitější věc - skicák, vyndal jako poslední. Pořád jsem si snažila vzpomenout, co se dělo. Ale fakt to nešlo. Hrozně moc jsem se snažila. Stan něco říkal, ale já ho nevnímala. Hrozně jsem si toužila vzpomenout. Tak moc, že mi z očí začaly téct velké slzy. 

"Hope, neboj se...to bude dobré" znovu mě objímal bráška. Hladil mě po zádech. 

"Děkuju..." řekla jsem opět tiše jen tak mezi vzlyky. Byl tam se mnou ještě tak dvě hodiny. Dokud jsem se pořádně neuklidnila. Když odešel, vzala jsem svůj telefon. Napadlo mě, že kdybych se třeba podívala do galerie, tak bych si vzpomněla na nějaký věci. Hned první fotka v galerii, na kterou jsem koukla, jsem tam já a Dan, díky bohu, že si ho pamatuju. Jsme na hokeji. Je to takový šílený selfie. Já mám vyplazený jazyk, on mě objímá kolem ramen a vtipně se směje. Na obličejích máme barvy oblíbeného hokejového týmu. Ten den si vzpomínám, náš tým vyhrál a my byli hrozně šťastní. Jedna z dalších fotek co jsem našla je fotka s mým kocourkem. Blackey! Taky si na něj vzpomínám. Na fotce ho držím ve vzduchu a on má jednu bílou ťapku na mém nose. Dál tam byla fotka z mých 16. narozenin s rodinou. Sfoukávám svíčky.  Taky si vzpomínám. Po chvilce jsem se začala cítit unaveně a tak jsem odložila telefon a snažila se usnout. Po chvilce se mi to povedlo. 

*** 

Když jsem se probrala bylo ráno, otočila jsem se na bok a sáhla po skicáku. Svoje postavy jsem si pamatovala, ale přece jen jsem si chtěla připomenout děj. Už jsem s tím byla skoro srovnaná. Vzala jsem tužku a kreslila další postavu. Viktor. Bývá sám. Na krku má sluchátka a do očí mu padají jeho hnědo blonďaté vlasy. Kreslila jsem dlouho a asi bych i kreslila, ale někdo mě vyrušil. Klepáním. 

Tak je tu další kapitola. No, má 710 slov a není nic moc, ale nějak vás do toho děje dostat musím, že? No, kdo myslíte, že stál ve dveřích? Nedělejte si moc naděje, to neuhodnete  '-'. Nezapomeň hlasovat, ať mám taky trochu radost xd.

-Nikolas-