Ginger Curse

5.

Pátek. Můj v podstatě první den na škole, den, kdy si možná vzpomenu na to, co se stalo, nebo taky ne. Znovu poznám lidi, nebo třeba i nějaké jiné. Ráno jsem se vzbudila docela brzy, už jsem se nemohla dočkat. Šla jsem se s pozitivní náladou připravit do koupelny. Vzhledem k tomu, že do odchodu do školy mi zbývala tak hodina, rozhodla jsem se, že si upletu copy. Culila jsem se na sebe do zrcadla. Vůbec jsem nebyla ospalá, moje zelené oči jen svítily energií. Po ranní rutině jsem se šla nasnídat do kuchyně vloček s mlékem.

"Pozor, ať si nepokapeš Slintknoty" zasmál se Stanley, když také došel do kuchyně a viděl mě jíst. Tím jeho termínem Slintknoty myslel mou nejoblíbenější kapelu, co jsem dneska měla na tričku.

"Haha, hlavně, že z těch tvých Hotplay si dělat srandu nemůžu, co?" zasmála jsem se. On chápe mou narážku na Coldplay.

"Musím jít,mám sraz" řekla jsem, popadla tašku, věnovala bráškovi poslední usměv a běžela ven. Vyšla jsem schody, které vedly od našich hlavních dveří až k silnici. Stál tam, jestli to byl teda on. Kluk s blond vlasama, které mu asi měla držet modrá čelenka se vzorem, ale i tak trochu padaly do zelenomodrých očí. To je jedna z prvních věcí, které jsem si na něm všimla. Tak zvláštní barvu očí jsem snad ještě nikdy neviděla. No, dobře, možná jo, ale nepamatuju si to. Měl na sobě rozepnutou modročerně kostkovanou košili a pod ní černé...asi tričko? A k tomu roztrhané džíny. Bože, on je tak hrozně hezkej.

"Ahoj" pozdravil mě a usmál se. Bože, on má i ďolíčky. Pomyslela jsem si. Začala jsem být nervózní. Teď se se mnou sám od sebe baví fakt hezký kluk, to je boží. 

"Ehm, ahoj" taky jsem se usmála, aby to nebylo divný a svým způsobem na napjatý. Pomalým krokem jsme se vydali do školy.

"Jen, nechci aby ses se mnou bavil z lítosti" bylo by to hrozný, cítila bych se opravdu příšerně. 

"Tak to si myslíš? To se fakt neboj" má i tak skvělej hlas. 

"Dobře, děkuju..." šeptla jsem a nechala větu splynout s tichem.

"Jo...mimochodem, moc ti to sluší" usmál se na mě, na tvářích se mu objevily ďolíčky a já ucítila, jak se moje pihaté líce začaly červenat. 

"Děkuju" znovu. Je moc milý, zatím tedy. Naše konverzace po čase přestala být tak napjatá. Cestou do školy jsem si pořádně popovídali a poznali jsme se. Skáče na skatu a hraje fotbal, taky to bylo poznat. Já zase asi rok roztleskávala, dostala jsem se až na vrchol pyramidy, ale pak jsem si řekla, že to asi není nic pro mě, ne že by mě to nebavilo, ale v týmu holky žárlily a nebylo to nic moc. Má i boží tělo, co si budem, ten fotbal je vidět. Vždycky, když dořekl větu, podíval se na mě dolů. Je to takový mrakodrap. Je to pan dokonalý, tak proč se sakra baví s takovou nickou jako jsem já? Paměť jsem sice ztratila, ale to, že patřím mezi ty méně oblíbené, jsem věděla.

***

Dala jsem si nepotřebné  věci do skříňky a zadívala se na fotku s Danem, co jsem tam měla přilepenou izolepou. Usmála jsem se a zavřela dvířka. A zase šok.

"Danieli!" zasměju se.

"Na tohle nezapomeneš nikdy" taky se zasmál a společně jsme se vydali na první hodinu. Rozhlížím se po chodbě, jako bych měla jedno velké deja-vu. Jsem ráda, že jsem zpátky. Jako nová, mě sice všichni znají, ale já nikoho. Těžko říct, jestli to beru jako výhodu, nebo ne. Všichni se tu za mnou otáčí. Oni nejspíš vědí to, co já nechci vědět a to je to, co se stalo. Procházíme kolem party kluků, mezi nimi je i Aaron. Nikdo si mě skoro nevšimne jen on na mě upře svůj zrak a usměje se a já mu úsměv vrátím. 

"No co to vidím?" drkne do mě Dan. 

"Co jsi mi tu neřekla?"  vycenila jsem na něj své zuby na náznak toho, že jako promiň kámo, já zapomněla. 

"Tak trošku jsme spolu šli do školy..." řekla jsem tiše a ucítila jak se mi do obličeje hrne červená. 

"Ahaaa" 

"Co, tebe to nepřekvapuje?" divila jsem se. Jakože vím, že si nic nepamatuju, ale to, že on byl můj jediný kamarád vím. Takže se divím, že ho nepřekvapuje něco takovýho. 

"Jasně že ano, to je skvělý" 

"To už je lepší" objala jsem jeho ruku. Všichni v mém okolí jsou tak vysocí, uvědomila jsem si. 

"Hoooope, dva měsíce do prázdnin" zakřičel můj tmavovlasý kamarád, když jsme došli do třídy a on uviděl datum na tabuli.

"Fakt" zasmáli jsme se. To už jsem se usazovali do lavic. Nojo, co budu vlastně dělat o prázdninách? Přemýšlela jsem, když jsem vyndávala penál a svůj skicák. Den jako jiný...asi. 

*Po škole* 

Ukládám učení, které nebudu potřebovat zpátky do skříňky. Když zavřu skříňku, vyndám z batohu ubrousky a pokusím se smazat hnusný nápis z mojí skříňky. Soustředím se. 

"Ukaž, pomůžu ti" uslyším za sebou. Aaron. Podala jsem mu jeden ubrousek. 

"Kde máš Dana?" 

"Má focení" potichu jsem odpověděla. 

"A co máš teď v plánu ty? Teda až sundáš ten lihák" usmál se a dál se soustředil na umývání. 

"Nic, půjdu domů, co ty?" podívala jsem se mu do těch dokonalých očí.

"Mám fotbalový trénink" setřel poslední skvrnu, vzal i ten můj ubrousek a oba je vyhodil. 

"Co takhle, kdybys šla se na mě chvilku podívat a pak jsme někam zašli?" 

"Klidně půjdu" řekla jsem a pořádně se soustředila, abych se nezačala červenat. Rozešli jsme se k fotbalovému hřišti. Aaron se šel převléknout do dresu a obrnit se, zatím co já si sedla na tribunu a pozorovala roztleskávačky, jak se scházejí taky na trénink. Jedna si to namířila přímo mým směrem. 

" Ahojky Hope" volala už z dálky. Špinavá blondýnka vypadala moc mile a mně povědomě. Grace!

Zdravím vás u nové kapitoly. Dlouho žádná nevyšla, čím dál tím víc se bojím, že to bude odpad, že se tam nic neděje a tak. Co myslíte vy? Jinak tahle kapitolka má 1013 slov, kdyby to někoho zajímalo. Tak a to bude asi všechno. 

-Nikolas-