Ginger Curse

4.

Stál tam! Dan! 

"Deny!" zakřičela jsem. On ke mě přišel a pevně mě objal. 

"Ty ses prostě rozhodla nejít ven s Grace" co? Grace? 

"Ty si to opravdu nepamatuješ..." smutně se mi podíval do očí. Já jen zavrtěla hlavou. 

"Od kdy si nic nepamatuješ?" 

"Netuším...ale vím, že od teď, chci začít nový život! Úplně. Když jsem na všechno zapomněla. Nechci si vzpomínat na minulost, chci žít přítomností. Chápeš mě? Chci začít se všema od znova, když teď nevím, kdo jsou."

"Rozumím ti" za jeho slova jsem byla opravdu vděčná. 

"A mě budeš mít vždycky na své straně" dodal ještě. Objala jsem ho. Mám ho ráda.

***

Čas plynul. Za ten týden mě v nemocnici navštívili i rodiče, taky JB a několikrát i Stan s Danem. Byla za mnou i Grace, o které Dany mluvil. Ale na tu jsem si nemohla vzpomenout. Každopádně mám v plánu ji znovu poznat. Ale teď už jsem konečně překračovala práh našeho domu. 

"Zlatíčko" objala mě mamka. 

"Ty jsi naše pako viď" přidal se táta. 

"Hope, jen jsme ti chtěli s tátou říct, že jestli se necítíš, tak nemusíš chodit do školy, my ti to omluvíme" starostlivě se dívala mamka. 

"Ne mami, jak jsem říkala, chci začít nový život" usmála jsem se, vzala si tašku a šla do svého pokoje. 

"Blackey!" zakřičím, když vidím malého kocourka sedět na posteli. Hned jsem ho běžela pohladit. Když Blackey spokojeně vrní, rozhlédnu se po pokoji. Pohledem zavadím o bicí. Chci si zkusit zahrát, kreslit jsem naštěstí nezapomněla, tak jak na tom budu s hudbou? Sednu si na stoličku k bicím, nohy položím na pedály a do ruky si vezmu paličky. Nádech, výdech. Dupnu a kopák zaduní. Chybělo mi to. Otočím paličkou a začnu hrát. Jo! Nezapomněla jsem to. Pocit, že bych si nevzpomněla na hraní by mě asi zabil. Hrála jsem hodně dlouho, užívala jsem si to. Když jsem dohrála poslední písničku, rozsvítil se mi telefon. Hned po něm chňapnu a zvědavě ho odemknu. 

"Ahoj..." kdo to je? Nějaký Aaron...Nepamatuju si na něj. Neváhám a odepíšu.

"Ahoj" hned se objeví tři tečky a po nich zpráva.

"Jsi v pohodě? Slyšel jsem, že si nic nepamatuješ..."

"Ehh, promiň, kdo jsi? Opravdu si nic nepamatuju..." odepíšu.

"Jsem Aaron, jsem tvůj spolužák. Je mi moc líto, co se ti stalo..."

,,To je v pohodě, týden v nemocnici jsem se s tím srovnala, budu teď žít nový život..."

,,A co přesně si nepamatuješ?"

,,To je těžká otázka, nevím" odeslala jsem zprávu a hrozně nadskočila. Lekla jsem se rány z vedlejšího pokoje. Stan! Rychlostí blesku jsem utíkala k němu do pokoje.
Jenže moje šikovnost se opět projevila a já narazila ramenem do zárubně dveří. Sykla jsem, ale běžela dál za Stanleym.

,,Je mi sakra jedno, co cítíš!" poslední co řekl, když jsem otevřela dveře. Rozhlédnu se po pokoji. Bráška stojí uprostřed pokoje jedna ruka drží telefon a druhá je od krve. Vpravo na zemi leží polička, nějaké věci a střepy.

,,Co se tady sakra stalo?" zakřičím a běžím k němu.

,,Ale nic Hope, to je dobrý" řekl a objal mě.

,,Ne, není to dobrý!" vydala jsem se do koupelny pro lékárničku s tím, že mu ránu obvážu. Normálně by to udělali rodiče, ale na kuchyňské lince jsem našla vzkaz, že museli rychle odjet do práce, když už kvůli mně museli odjet dřív z pracovní cesty. Stan seděl v pokoji na posteli a něco naštvaně psal na mobilu, když jsem přišla, všiml si mě a telefon odložil.

,,To není potřeba Hope"

,,Ale je!" sedla jsem si vedle něj a ránu vydezinfikovala a potom zavázala.

,,Co se stalo?"

,,To nic, jen něco se školou" odpověděl a obvazem si otřel čelo. Já se jen podívala zase na spadlou poličku. Bože, co to pako vyvádělo?!

,,Ty jsi pako, viď?" pohaldila jsem ho po zrzavých vlasech. On se na mě podíval jeho krásnýma očima, usmál se a objal mě.

,,Jsem, ale ty taky"

,,Co takhle si pustit film?" navrhla jsem.

,,Marvel!" zakřičel.

,,Ne Harryho Pottera!" nesouhlasím.

,,No dobrá" pomohl mi zvednout se z postele.
,,Objednám pizzu!" zakřičel ještě, když už jsme se vydali do obývacího pokoje. Zasmála jsem se. Těžko říct, proč máme tak dobrý vztah. Možná proto, že rodiče byli celé naše dětství pořád pryč, vlastně jako teď a my byli vždycky pořád spolu. Jsem za to moc ráda.

,,Ten Nevillův citát mě vždycky dojme" povídá Stanley po tom, co jsme dokoukali můj nejoblíbenější díl Relikvii smrti druhou část. Dojídala jsem poslední kousek pizzy když mi zapípal mobil.

,,Zítra ráno tě vyzvednu, bereš? Půjdeme pěšky spolu do školy" Aaron.

,,Okey" odepsala jsem. Jsem zvědavá, jaký je, jestli ho poznám. No, už se těším na ráno, jaký to bude?

Zdravím všechny u nové kapitoly. Moc se omlouvám, za karanténu se mi tak trochu zmenšuje slovní zásoba, tak snad to není zas takový odpad. Nezapomeň hlasovat.
-Nikolas-