Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Sklo

Waru stál na střeše věže centrály a zhluboka dýchal čerstvý vzduch.
Usmíval se od ucha k uchu a nechal si vánkem čechrat černá pera, která již neviděl snad věčnost.
Byl to nádherný pocit.
Ta známá váha na zádech, ty pocity, když se do nich opřel vítr...
Několikrát jimi zamával a zazubil se.
Asi by nejraději tu lékařku zulíbal k smrti. Sice to byla zdlouhavá bolestivá procedura, ale stálo to za to.
Několikrát máchnul křídly a jeho nohy se odlepily od země.
Byl to tak nádherný pocit...
Vyletěl vysoko nad centrálu a rozhlédnul se po městě.
Někde v oknech stále plápolaly svíce, v jiných byla úplná tma stejně jako na většině ulicích.
Povzdechl si, jak rad by se proletěl kolem!
Jenže Rania kolem centrály roztáhla své sítě, které by jí řekly, že opustil pozemek... Už jen za to, že mu nedovolila aspoň takto oslavit návrat svých křídel by jí utrhl hlavu.
Na taškách pod ním se stále leskla zaschlá zlatá krev, kterou tu ten démon zanechal a nestihl ji smýt déšť.

Přišel nadobro o svou ruku? Měl snad něco udělat a postavit se proti Ranii?
Možná to byla skvělá příležitost, kterou propásnul. Mohl zabít nejprve ji a pokud by se mu nevrátily slibované vzpomínky, o kterých každý kolem něj jen tlachá, rozcupoval by i toho bělovláska. Ten je s velkou pravděpodobností už mrtvý.

Pohroužený do uvažování dosedl zase na střechu, opřel si hlavu o dlaň a loket si opřel o stehno.
Nebyl hloupý, aby nezaznamenal, že Rania jedná bez jeho vědomí.
Moc dobře slyšel ty démony, které někam poslala.
Šli snad za Armarosem?
Neměl chuť se ji vyptávat a šťárat do vosího hnízda.
Nebyla to jeho starost, ale stejně si připadal až moc mimo dění a to se mu samozřejmě nelíbilo.
Odfrkl si, zvedl se ze studených tašek a vydal se dovnitř.

V centrále byla tma, ticho a chlad, protože nebylo služebnictva, které by zatopilo. Rania je poslala všechny pryč, nechtěla riskovat zrádce.
Waru nebyl zvyklý na luxus a tak mu tiché chodby a ledová mramorová podlaha nevadila.
Šel tiše jako myš a nelidskou rychlostí si to brázdil chodbami.
Nebyly zde ani pořádné pokoje. Centrála sloužila k důležitým jednáním, k zrodu temných démonů a jejich kontrolování.
Většinou zde satan vyhlašoval nejnovější zákony nebo důležité věci.
Nikdy zde ale nebydlel.

Waru se zastavil až u místnosti, kde cítil Raniin pach tak silně, že se nemohl zmýlit. 
Netušil, jak to pro něj mohlo být najednou tak lehké, ale proměnil se v černou mlhu a prošel dveřmi.
Jako černota se přehoupnul přes dlouhý stůl uprostřed místnosti a již ve své démoní podobě se objevil sedící na jedné z mnoha židlí.
Na dubovém stole spočívaly hromady a hromady papírů, které osvětlovaly planoucí svíce. Jedna z nich byla přímo u Warua a odrážela lesk v jeho očích.
„Co potřebuješ?" zeptala se ledabyle Rania sedící naproti, zahleděná do jednoho ze spisů.
„Nejsem tvým zajatcem, chci volný pohyb a vědět, co se tady děje." odpověděl klidně a pozoroval její rudé vlasy spočívající na drobných ramenou.
Vypadala jako panenka, nikoliv jako žena, která by dokázala bez sebemenších pochybností zabít kohokoliv, kdo by se jí postavil do cesty.
Poklepala dlouhými nehty o stůl kousek od papíru, kterému věnovala pozornost a odvětila.
„Co potřebuješ vědět?"  zamumlala.
„Je ve městě Sammael?" nahnul se blíže přes stůl a pozoroval ji děsivýma očima, za které zaplatil její hloupý bratr.
„Co když ano?"
„Nech mne ho zabít a vyhnout se tak těm věcem naokolo!" položil ruce s přerostlými drápy na stůl a usmál se.
Ona stále nezvedlala oči od papíru.
„Nebuď pošetilý, kdyby to bylo tak jednoduché, zabila bych ho sama." zakroutila hlavou a otočila papír.
„Poslala jsem mu pozvánku do centrály... Odpovědí mi bylo to, že se nikdo nevrátil. Nechci se spoléhat na to, že bys ho dokázal porazit... Musíme na to chytře. Už jsme přece tak blízko!"
zašeptala a zvedla k němu oči s úsměvem.
Věděla, že Waru ty čočky stále nosí nebo zariskovala?
„Tak mi řekni, co plánuješ." zabručel.
„Všechno má svůj čas..-" odpověděla.
Waru v tom momentě rukou smetl ze stolu štosy papírů, které se rozletěly všude kolem jako sněžná bouře a shodil i svíci, jejíž vosk se rozprskl po naleštěném dřevě.
Zvedl se na nohy a praštil rukama do stolu až to zadunělo.
Rania si překřížila ruce na prsou a zvedla k němu znovu oči s nic neříkajícím výrazem.
„Co uděláš teď? Pohrozíš mi tím, že umíš i shodit židle?" pozvedla obočí.
Ve Waruovi to vřelo vzteky. Měl chuť ji rozcupovat na kousky, možná i mnohem něco horšího, ale věděl, že nemůže...
Vycenil na ni zuby ostré jako jehly a zavrčel.
„Řekni mi, jakou roli hraju ve tvých plánech."
Rania jej chvíli sledovala a pak se vrátila zpátky k papíru před ní.