Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Čas zahájit bitvu

Dva tmaví koni se třemi jezdci na hřbetech klusali k vesnici, která už byla tak blízko, že byly vidět hořčicově žluté střechy domů uspořádaných podél hlavní cesty vedoucí skrz město.
Sammael si mrzutě prohlížel démony na polích, kudy právě projížděli a přivíral oči před ostrými slunečními paprsky, jenž z něj zřejmě chtěly vypálit poslední vůli vnímat. Bylo horko, počasí tady v Eldolasu si věčně dělalo, co se mu zlíbilo, ale naštěstí zde nepanovaly nějaké výrazné zimy.
Nuto podotknout, že on sám by si raději oblékl pár vrstev oblečení navíc než se škvařit za živa...
Sammael si již snad nepamatoval, jestli někdy zažil sníh... Věděl o něm kvůli lidské Zemi, kdy mu všemožní malíři na jeho rozkaz nosili obrázky ze svých poutí po lidském světě.
Sám se tam nikdy neodvážil podívat. Za prvé, sám portál do Země vytvořit nemohl a podle všeho by tam přišel o veškerou sílu. Otec mu jednou říkal, že kdyby vstoupil do lidského světa, tak dříve, než by se stihl rozhlédnout, shoří jako stéblo trávy.
Ovšem z knih, co četl od svých předků by zřejmě přišel jen o moc, stejně jako v Aldolasu. Problémem by byli démoni, kteří by na něj zajisté zaútočili, kdyby ho viděli bezbranného potloukat se mezi lidmi. Prahli by po moci a přece jen, závidí, neboť je budoucí král.
Je jedno, jestli by ho zabili kvůli moci nebo jen ze závisti, raději by se vyhnul oběma možnostem.
Možná by jej zajali a žádali výkupné, ale pochyboval, že by to k něčemu bylo... Otec by nemávl ani prstem a Sammael by raději opravdu umřel, než žít s hanbou toho, že se nedokázal ubránit.
Toho se nejvíce obával. Slabosti.
Mnoho démonů si myslelo, že jako syn Satana je neporazitelný s nekonečným množstvím síly a bůh ví čím ještě.
Měl být ztělesněním moci, kterou mu všichni záviděli.
To ale nebyla tak úplně pravda a nebylo, co závidět... Každá moc si bere svou daň a Sammael právě teď zažíval něco, čemu milerád říkal vyhoření.
Byl vyčerpaný. Byl blázen, když čekal, že dostat se k moci bude procházka růžovým sadem.
Bez své magie byl nicka, jak již dokázal v Aldolasu. Bez magie byl pouhé štěně, co sice štěká, ale při sebemenším pocitu strachu uteče. Věděl, že každou chvílí dojde ke dnu a bude se muset přemoct až za hranice. Toho se obával... Měl sice mnoho forem, ale tahle byla stejně děsivá jako nebezpečná. Nechtěl ji využít, jen kdyby již nebyla jiná možnost. Věřil, že se obejde bez této děsivé stránky.

Sammael se tak moc soustředil do svých myšlenek, že ztratil ostražitost, kterou jindy překypoval.
Najednou ho jakási síla přemohla a jeho mysl se ztratila ve tmě.

Žádný z jezdců si nevšimnul, když tmavovlasému démonovi, jehož vlasy se na slunci třpytily jako obsidián, klesla hlava. Věděl, že to nebyla únava, ale jen chvilka nepozornosti...

~~

Samantha vystavovala svou snědou tvář slunci a poslouchala hluk kolem náměstí. Vůz nechaly dál od centra dění, aby nebyly přece jen nápadné a teď jen lelkovaly uprostřed náměstí sedící na kašně.
Voda za nima zurčela a tryskala z pramenu uprostřed, kolem kterého kašnu postavili.
Prý měl zázračné účinky, ale Samantha o tom značně pochybovala.
   Victorie seděla kousek vedle a pozorovala démony scházející se do malých skupinek, smějící se, bavící a zdravící se.
Spousta z nich se shlukovala u budovy na pravé straně náměstí, která byla celá pokrytá množstvím papíru, které se vlnilo jako pírka, když zafoukal vítr.
Byly celé popsané černým inkoustem a pro Victorii neznámým písmem.
I když jí nápisy zajímaly sebevíc, věděla, že Samantha by jí doučování jejího rodného jazyka rozhodně nedala.

A tak jen seděly na kašně, neboť neměly peníze na to, aby si pronajaly nějaký pokoj. To ale neměly snad za potřebí, zatím byl hlavní plán spojit se se Sammaelem, dát se zase dohromady a
až pak se bude řešit, co dál...
A tak Samantha lelkovala na náměstí a Victorie se snažila plně soustředit na pouto mezi ní a samotným Sammaelem.
Na tom slunci bylo horko, až Victorii vyskočily krůpěje potu na čele, ale to možná bylo jen díky usilovnému soustředění na toho zákeřného démona.
Myslela na jeho černé havraní vlasy, na ostré rysy jeho tváře a na ty uhrančivé oči, které se podobaly tolik těm od Warua... Sáhla do kašny a mokrou rukou si protřela obličej. Nebylo správné na něj myslet v takovém duchu. Je to parchant, který všechno dělá podle toho, jak se mu to hodí. A i když se k ní nechová až tak zle, jakmile ji nebude potřebovat, minimálně ji vykopne jako smetí na ulici.
Zamračila se nad tou představou  znovu zavřela oči.  Nechala si vodu z kašny stékat po tváři a myslela na ten zlověstný pakt, který stvrdili. Voda příjemně chladila její rozpálenou kůži.
Sammaeli... Sammaeli, slyšíš mě?
Myslela na ta slova v duchu.
Najednou, jako by podvědomě na něco narazila. Stáhla obočí, snad aby se lépe soustředila a zahnala zvuky města, které ji doteď bránily se do své práce lépe ponořit.
To co našla nemělo tvar, ani barvu, ale přesně dokázala určit, kde v podvědomí tu věc našla.
Představila si ji jako drobnou nit, za kterou plnou silou zatáhla a najednou se ztratilo i světlo, které doteď pod očními víčky vnímala.