Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Propojení

Tělo mě nesnesitelně pálilo, cítil jsem, jak se mi přeměňují kosti, prodlužuje tvař, bolestně natahují šlachy a zatemňuje mysl. Spadl jsem z postele a křik po chvíli vystřídal bolestný chrapot, který se následně změnil na krvelačné vrčení.

Vzbudil jsem se hned, co mi tělem projel nepříjemný mrazivý pocit.  Srdce mi poplašeně bilo a dech se změkčil. Takto jsem se vzbudil i včera. Zdálo se mi o ni. Viděl jsem ji, plakala. Natahovali jsme k sobě ruce, ale já ani ona jsme se nemohli pohnout z místa. Ten sen vypadal tak živě...
Sáhl jsem si na krk, kde se mi utáhla pomyslná smyčka mého a Victoriina pouta. Něco zlého se děje.
Bolestně jsem polkl a lapal po dechu.
Proč mě ta věc dusí?
„Victorie?" dostal jsem ze sebe přiškrceně.
Promiň mi to Waru... Uslyšel jsem její utrápený hlas v hlavě.
Srdce se mi na moment zastavilo. Tělem mi projel šok a nabral jsem další dech na výkřik.
Temný pokoj se stal ještě temnějším, když ho celý zaplnila magie tryskající z mých dlaní. Bolestně jsem zavyl. Něco se jí stalo. Něco se stalo mé Victorii. Nikdo jí nebude ubližovat.
Zaúpěl jsem, když se mé tělo začalo proměňovat. Netuším, jestli to za mě udělalo naše pouto nebo emoce. Nemohl jsem tomu zabránit.
Bylo mi to jedno, nevnímal jsem, co se děje. Vnímal jsem jen naše pouto. Ten strach, vztek a bezmoc byly silnější než já. 
Monstrum, ve které jsem se změnil poháněla zášť a myšlenky na to, že ji musím najít, pomoct jí, zachránit ji.
Je jen tvá. Šeptal démon ve mně.

Na podlaze se se skřapotem objevily dlouhé rýhy, když se ta stvůra zapřela a jedním dlouhým skokem vyskočila z okna. Ozvala se rána a všude se rozletělo sklo, které se zatřpytilo na noční obloze. Monstrum už ale padalo, dopadlo na střechu, kde se prudce zachytilo pařáty a vytrhlo z ní kusy tašek, které se sesunuly ze střechy a padaly na zem. Slyšelo to něčí řev vevnitř, ale ty hlasy mu byly ukradené. Victorie, Victorie. Prospěvovalo si to. Cítil pouto, které ho tahalo vpřed.
Proměněný démon se pařáty zadržoval zešikmené střechy a postupoval k bodu, kde přeskočil na římsu a z římsy seskočilo volně dolů. Ta výška démonovi nedělala žádný problém, dlouhé nohy se dotkly ladně země a už si rázovalo cesty skrz zahrady. Uslyšelo podivné chvění ve vzduchu, stočilo se prudce doprava, aby se vyhlo šípu a běželo dál, vyhýbající se další smršti. Měl silnou kůži, takže šípy, které se o něj v rychlosti otřely mu neublížily. Byl ztělesněním pohromy, nezastavitelným strojem. Aspoň takto se to jevilo.

Už bylo téměř před branou, když v tom si krom okrasných keřů, květin a fontán všimlo ženy stojící přímo před branou. Pobaveně to zavrčelo a olízlo si nozdry rozeklaným jazykem.
Rudé vlasy jí povlávaly v nočním vánku. Neměla už šaty, nýbrž dokonale sednoucí oblek přímo určený pro boj, špláhní či běh.
Monatrum zavylo a běželo stále proti ní, v očích zlost a krvelačnost.

Žena měla nic neříkající výraz, sledovala běžící se pohromu, která jí byla připravená čelistmi rozdělit ve dví. Už viděla lesk jeho očí, bílou kštici a rohy ve tvaru blesku. Viděla vychrtlé zvířecí tělo a dlouhé pařáty ničící dokonale upravený trávník. Ušklíbla se, čekala, že s ním budou potíže, ale ničení oken a trávníků k nim nepočítala. Nadechla se čerstvého vzduchu a natáhla ruku právě ve chvíli, kdy byl démon na dosah. Po prstech ji pohladil horký dech.
Démon rozevřel tlamu plnou ostrých rozházených zubů, vydal ze sebe hlasité zavrčení a chystal se zaútočit.
Už to vypadalo, že rudovlasé ženě utrhne celou paži, když v tom se její prsty letmo dotkly zvířecího čumáku. Jemně, jakoby sahala na plachého kolouška v lese. Démon se na moment zarazil, ale sám by stejně v té rychlosti nezabrzdil.

V ten moment, kdy se její prsty dotkly démona, zahradou projela vlna magie, keře se pod onou sílou ohly, květiny se v ten moment v záhonech zlámaly. Okna v přízemí vybuchla jako ohňostroj plný střepů.
Monstrum bylo všemi tlapami ve vzduchu, zastavilo se při výskoku, s rozevřenou děsivou tlamou a se zlostně planoucíma očima. Chvíli takto bezmocně viselo ve vdzuchu, jakoby rudovláska zastavila čas a když ruku stáhla a vrátila ji k boku, zvíře dopadlo na zem za doprovodu dunivé rány. Rázem v celém sídle nastalo ticho.
Odfrkla si.
„Přivažte ho na řetězy..." mávla rukou, obešla děsivě vyhlížející bestii, která povolně ležela na zemi - byla v bezvědomí.
V ten moment se odnikud vyjevyli démoní služebníci s řetězy, které v klidu noci hrozivě řinčely.
Zahrada se změnila v spoušť, jakoby celým sídlem prolétlo tornádo.  Sluhové se neobtěžovali proměněného démona odtáhnout někde do cely,  prostě ho za krk a všechny čtyři nohy přivázali k bráně jako psa, který nahněval pána.

~~

Probudil jsem se za úsvitu. V končetinách mi brnělo, připadal jsem si celý malátný a slabý. Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval a odhodlal se otevřít oči.
Zděsil jsem se.
„Co to má..~" nedořekl jsem a zachrastil řetězy, když jsem se zvedal. Byl jsem celý rozbolavělý, jak dlouho jsem tady ležel?
Sedl jsem si na štěrk, který jsem měl otlačený na rukou i zbytku těla a malé kamínky, co mi zůstaly na tváři jsem setřásl. Porozhlédl jsem se okolo a nestačil se divit spoušti, zlámaným květinám, pár vyvráceným stromkům, rozbitých oken. Protřel jsem si oči jestli vidím správě a všiml si rýh v trávníků a rozházené hlíny.
Začalo mi to docházet.

„Netušila jsem, že takové psisko dokáže nadělat tolik škod." zaslechl jsem Raniu, která se hned na to vyšla zpoza jehličnanu. Nechápavě jsem na ni zíral, seděl jsem na štěrkové cestě s řetězy kolem krku a končetin.
„Chystám se porazit svého bratra a s tímto se mi tak maximálně vysměje." ušklíbla se a došla až ke mně.
„Budu tě cvičit. Já osobně. Nevím kolik máme času a pokud mám mít jen sebemenší šanci, tak ji využiji..." pronesla, mávla rukou a řetězy, které mne ještě doteď svazovaly ye rozletěly na všechny strany.
„Vypadá to ale, že dokážeš pomocí toho směsného pouta vypátrat, kde ta tvoje milá je." ušklíbla se. „Což je nám k ničemu, protože přesně vím, kde Sammael i s tou polovičatou holubicí je."
„Kde?" zvedl jsem se a oprášil si kalhoty.
„Nemáš moc nadějí, že bys ji zachránil. Bez mé pomoci, samozřejmě." usmála se.
„Proč prostě jednoduše neřekneš otci, co jeho syn chystá.." odfrkl jsem si a prohlížel si rudé skla jejich brýlí.
Věnovala mi široký úsměv.
„Protože bych taky chtěla ochutnat opojnou sílu moci." zavrněla a postavila se ke mně. Sledoval jsem ji s pozvednutým obočím.
„Necháme mého bratříčka udělat špinavou práci." zavrněla a cvrnkla mě do nosu. Varovně jsem zavrčel.
„No dobře, podíváme se na to, co umíš." pronesla a v tu chvíli po mně poslala svou zákeřnou magii.