Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Vezmi si, co ti patří

Varovala jsem tě.

Victorii zaplavila síla dávných bohů, jež jí málem roztrhala všechny cévy, jimiž se rozlilo tekuté zlato. Viděla černou magii, která odrazila pařáty stvůry a pak jí svět ztmavl až se ztratil úplně.
V uších jí hučelo a její tělo, jako by již nebylo její. Necítila, že by upadla. Něco jí vzalo končetiny a jako loutku ji svíralo v pevném ledovém stisku. Jako by celé její tělo obalila ledová krůsta, která nedovolila jejím emocím vyjít ven. Nedovolovala Victorii vůbec nic.
Své tělo propůjčila bájné bytosti, která si osud vzala do svých rukou.
Neměla sílu tomu vzdorovat, jen neznámou sílu ještě více posilovala vztekem, strachem a svou bezmocí.
Neslyšela, neviděla, necítila. Přesto ji ostatní viděli plně při vědomí.

Její tělo se narovnalo a modré svítící oči se upřely do těch rudých.
Jen na monent, na moment, kdy se zašklebilo a olízlo se.
„Nemáš právo." zavrčel Waru, jehož záda obalila černá magie jako prskající dýmový kabát. Slunce již zapadlo za obzor a trosky bývalého sídla zahalilo pochmurné šero.
Jeho černé rohy ve tvaru blesků se ale stále leskly v posledním denním světle.
„Je moje." hrozivě zavrčel a chladnýma očima hledal démonův pohled.
Monstrum pobaveně zavylo a otočilo hlavu na o polovinu menšího démona stojícího na troskách s Victorií, jejíž ruce začaly jemně prozařovat teplé zlaté světlo pod kůží.
Než se monstrum či Waru pohnuli, zlaté světlo vedle nich vybouchlo jako oslepující granát.
Modrooká žena zlatou magií vytvořila kopí, které jako by pohltilo Slunce.
Všechno okolo ztmavlo až na nádhernou dlouhou zbraň v její pravé ruce. Kopí zářilo jako tisíce hvězd a odráželo odhodlanost v očích, které ale nepatřily Victorii.

Armarosovi se třásli ruce tím, jak pevně svíral svůj luk. Má se do toho vůbec zaplétat?
Zlaté kopí, jež bylo přesnou napodobeninou kopí, jež využívali andělé, které Victorie před nedávnem potkala se v jejích rukou téměř nepohnulo. Stále ostře zářilo, když jej přetočila v rukou a vyrazila proti monstru.
Pohybovala se tak rychle, že ve vzduchu byly vidět jen linie zlatého kopí, které se točilo a útočilo na démonské monstrum, které sotva dívce uhýbalo. 
Victorie se pohybovala s ladností, jako by pouze tančila, prudkými pohyby lámala monstru dlouhé pařáty a drolila trosky okolo sebe.
Sammael zavyl, uskočil před jejím dalším zásahem a vzdaloval se společně s Victorií před Waruem, který hleděl na hnědovlásku, která s kopím bojovala jako by to byla její vlastní prodloužená paže. Zasáhla monstrum do boku a dalším prudkým výpadem jej bez milosti poslala k zemi.
Vzduch se zachvěl a zlatý záblesk smetl děsivé stvoření do hromady suti opodál. Oklepalo se to a jen tak tak uhnulo špici kopí, jež se zabodnula do kamení, kde před okamžikem spočívala jeho hlava. Osrstěné nohy se napnuly a zvedly krvácející monstrum zpět na pevnou zem. S polámanými drápy zadrželo další hbitý úder a zařvalo bolestí, když jej zlatá magie pořezala.

Zmučené monstrum dopadlo zase na zem a zařvalo na dívku, jež se na chvíli zastavila před ním. Rudé rány jí prosakovaly skrz oblečení a sem tam šarlatovou barvu doplnily zlaté provázky. Stálá přesto hrdě s napřímenými zády a s kopím namířeným na monstrum.
Dlužíš mu.

Waru zděšeně sledoval zvíře, které po pár ranách magickým kopím spočívalo na zemi a snažilo se opět vstát. To nebyla dívka, kterou znal.
Nevěděl jak, ale jeho nohy se daly do pohybu. Přeskočil pár zničených částí sídla a vyhnul se všem pěti šípům, jež ho měly zastavit.
Armaros nakrčil obočí a když jej ani šestá střela nezpomalila, zoufale vystřelil po sedmé. Šíp démonovi projel skrz lýtko a Waru s překvapením zakopnul a spadnul na kameny před sebou.
Překvapení ale netrvalo dlouho, znovu se zvedl a zlatý šíp si z nohy vytrhnul jako zavázející trn. Ani se na Armarose nedíval, rozběhnul se znovu, i když o něco pomaleji a prudce narazil do Victorie, která dlouhým zářícím kopím monstru prošpikovala stehno.
Kopí zůstalo zapíchnuté v chlupaté noze zuřícího démona a dívka s modrýma očima dopadla na zem, když do ní Waru strčil.
„Jak se opovažuješ." zasyčela. Nebyl to její hlas, ten hlas byl mladý, starý, cizí i známý. Waruovi se naježily chlupy na krku, když promluvila a nechal se magickým provazem odtrhnout od Victorie.
Udělal kotrmelec a zase upřel oči na Victorii, která se vzekle zvedla, podívala se na monstrum opodál, které se snažilo vytrhnout kopí z nohy, kterého ho přišpendlilo k malachitovému bloku jako připínáček bezbranného motýla.
Pak se její modré moudré oči otočily na Warua, který stále seděl na zemi a přemýšlel, co dál.
„Tak si pojď, démone, pro to, co ti patří." promluvil neznámý hlas z hrdla dívky a ta se rozešla za překvapeným Waruem. Victorii skrz košili prosakovaly krvavé skvrny, které se na cípech látky měnily na rubínové kapky padající na vyprahlou půdu.
Něco ve Waruovi bojovalo. Přímo na něj křičelo, aby si vzal, co mu náležitě patří.
Budu tě vést, dokud tě z cesty nestrhne temnota.

Přitiskl dlouhé uši k lebce a vrávoravě se postavil na nohy. Měl takový hlad...
Zadíval se na dívku, jež se zastavila sotva krok od něj a zmučeně sklopil hlavu. Nenáviděl se za to, že to chtěl udělat. Nenáviděl ten slib, který si dali a to pouto, jež ho k ní svazovalo.
Když byl obelstěn Raniou, těšil se na to... Teď ale bojoval se svými pudy, které naříkaly, křičely a prosily, aby si vzal přesně to, co mu Victorie přislíbila.
„Máš strach? Dobře, budeme tedy bojovat." zasmála se. 
Zaslepen hladem, jenž už nemohl zvládat zvedl hlavu a usmál se.
Na chvíli jako by se jej zase zmocnila Rania. Plný potěšení vyrazil k Victorii a chystal se ji znovu povalit na zem.
Ta jen pobaveně uhnula a v rukou si nechala zhmotnit pistol.
Waru se překvapeně minul se zlatou kulkou a černou magií odrazil další, jež mu mířila na hlavu.
Další náboj následovala magická vlna světlé magie, která Warua zasáhla do boku a odhodila jej jako špinavého psa stranou. Rychle se dlouhými drápy zachytil země, do které udělal rýhy, aby se zastavil a vyskočil zase na nohy.
Jakousi jeho část tato hra bavila.
Vyhnul se dalšímu zlatému náboji a černou magií přinutil Victorii ustoupit.
Temnota kolem něj vířila, vzdouvala se a prskala na Victorii jako černá kočka. Další výpad patřil jemu.
Dívka se vyhnula a při úskoku doleva před léčkou se Waru objevil u ní, chytil ji ruku s pistolí a hned na to překvapenou Victorii chytil i za ruku druhou. Teď stáli naproti sobě sotva pár centimetrů. Oba zrychleně dýchali a beze slova na sebe zírali
Dívka sledovala bělovlasého démona, jehož děsivé oči byly plné hladu. Hladu po ní.
Jeho dlaně a prsty se pálily při stisku její kůže, která stále jemně zářila, ale ani se nepohnul.
Svět najednou utichnul, byli tu teď jen oni dva, Victorie, co už nebyla dívkou, jež ho zachránila před srážkou s nákladním vozem. A on, démon, jenž už nebyl milým chlapcem, který jednal v rozporu s jeho instinkty. Waru zavřel oči a otevřel je až když se objevil v pochmurné místnosti, v níž už přeci jednou byl.
Vážně to bude takto jednoduché?
Před ním se jako pochodně rozzářily dvě světla. Přimhouřil oči a hladově polknul při pohledu na dvě rozdílné vlnící se mnohobarevné mlhoviny.
Jedna, ta nalevo, ta hrála všemi odstíny zelené. Ta napravo od ní zářila modrými barvami.
Fascinovaně sledoval dva kotouče před sebou. Měl dojem, že ho hlad úplně pohtil, sic něco ho stále přemlouvalo, aby toho nechal.
Bylo ti to přislíbeno.
Ano, ale ještě nenadešel čas...
Ano, nadešel!

Plný rozporu udělal první krok k zářícím mlhovinám a pak překvapeně strnul na místě.
„Jak se opovažuješ." zavrčel někdo poblíž. I když se otočil, nikoho neviděl.

„Vezmi si, co ti patří démone a já si vezmu to, co tobě nikoliv." promluvil silný ženský hlas. U barevných tančících světel tentokrát stála andělská bytost, která svými rysy jen matně připomínala Victorii.
Měla dlouhé špičaté uši mířící nahoru, hnědé vlasy k ramenům a lesknoucí se oči v barvě nejčistějších safírů. Byla vysoká, snad jako Armaros, vyšší než samotný Waru. S nádhernou andělskou tváří propalovala neznámého narušitele jejího nitra.

Hladový démon se narovnal a oplatil Victorii pohled.
„Jsem zde, abych uzavřel smlouvu, krerou jsme spolu sepsali." promluvil. Hlas se mu třásl.
Nemůžu tomu zabránit...
„Neměj strach..." usmála se žena jako by mu četla myšlenky.
V tom okamžiku se proti své vůli Waru změnil v černý oblak, který dříve, než se stihnul zarazit pohltil zeleně zářící kotouč.
Vše okolo pohaslo.
Waruovi povolil pomyslný obojek a jeho vyhublá hladová duše se najednou naplnila potřebnou energií.

K uším se mu donesl křik.
Křik Victorie, kterou si pamatoval.

Oči ji ale nikde neviděly.